MYŠ: ZOMBIE APOKALYPSA V MOSKVĚ

myš

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Čas od času se na kniž­ním trhu obje­ví kni­ha, kte­rá je v jiných stá­tech svým čte­ná­řům úpl­ně zapo­vě­ze­na, a prá­vě jed­nou tako­vou kni­hou je kni­ha o zom­bie apo­ka­ly­p­se v Moskvě s názvem „MYŠ“ od auto­ra Ivana Fillipova. 

Jedná se o sati­ric­ký román, kte­rý sice byl zaká­za­ný pro čte­ná­ře v Rusku, ale u nás si jej čte­ná­ři mohou napl­no užít a vychut­nat do posled­ní­ho řád­ku. Ostatně, kdo by nemi­lo­val zaká­za­né ovo­ce?

Samotný pří­běh se začí­ná ode­hrá­vat v roce 2020 v Ústavu funkč­ní nesmr­tel­nos­ti, kde v tam­ních pod­zem­ních labo­ra­to­řích nená­pad­né vily vyví­jí pro­stře­dek k pro­dlou­že­ní Putinova živo­ta. V té době však vypu­kl v tam­ní labo­ra­to­ři požár a něko­lik pokus­ných zví­řat naka­že­ný virem uteklo. Virus, jež je pro živé­ho člo­vě­ka smr­tel­ně nebez­peč­ný, tak dostá­vá pří­le­ži­tost napl­no ude­řit.

„Jakmile se virus ocit­ne v lid­ském těle, začne se nekon­t­ro­lo­va­ně roz­mno­žo­vat a dál se šířit v podo­bě kapén­ko­vé infek­ce. Nic tako­vé­ho v plá­nu neby­lo a virus to neměl dělat - tedy roz­mno­žo­vat se mimo hos­ti­tel­ské buň­ky, z nichž byl zís­ká­ván. Jenže on si nedal pokoj....  Nakažený už necí­til ani bolest, ani strach, nechtě­lo se mu ani spát, ani pře­mýš­let a veš­ke­ré jeho vědo­mí zapl­ni­lo jed­no jedi­né nutká­ní - nepo­tla­či­tel­ný pocit hla­du. Jakýsi děsi­vý instinkt, zro­ze­ný z viru, nutil naka­že­né nejen zabí­jet a poží­rat kaž­dé­ho, koho se zmoc­ni­li, ale ješ­tě ke vše­mu rvát své obě­ti na kous­ky. Oni je nepo­ží­ra­li ani neškrá­ba­li, ale prá­vě vylo­že­ně drá­sa­li.“ 

A prá­vě pro jed­nu tak­to naka­že­nou myš se sta­la vstup­ní bra­nou k šíře­ní viru jed­na z nevy­tí­že­něj­ších sta­nic met­ra, odkud se neza­dr­ži­tel­ně jako nevy­hnu­tel­ná zká­za a záhu­ba roz­ší­ři­la po celé Moskvě. A ta poma­lu umí­ra­la, zou­fa­le se chy­ta­jíc kaž­dé pří­znač­né šan­ce na záchra­nu, ovšem bles­ko­vá rych­lost šíře­ní viru lidem moc žád­né vel­ké šan­ce nedá­va­la.

Během něko­li­ka hodin při­šla Moskva téměř o devět mili­ó­nů lidí. Město ješ­tě vče­ra plné živo­ta se během pár hodin změ­ni­lo v posta­po­ka­lyp­tic­ké bitev­ní pole. Ve svě­tě plném neko­neč­né smr­ti a utr­pe­ní. Kdo neze­mřel hned, nebo se nezmě­nil v živou­cí zom­bie, musel bojo­vat o svůj holý život, neboť uli­ce byli plné živých neži­vých, jež sice nevi­dě­li, ale měli vyni­ka­jí čich, dob­ře sly­še­li, rych­le běha­li a houf­ně lovi­li.

Hlavními hrdi­ny toho­to pří­bě­hu jsou pře­váž­ně hrst­ky pře­ži­vších lidí, kte­ré apo­ka­ly­psa zastih­la v nej­růz­něj­ších čás­tek Moskvy, a i když se navzá­jem vůbec nezna­jí, mají stej­nou vizi, a to dojít na mís­to, kde je mož­né se ješ­tě zachrá­nit. Podaří se jim to? Stačí se zachrá­nit, ane­bo budou „neži­vý­mi“ ulo­ve­ni a roz­tr­há­ni?

V kni­ze „MYŠ“ jsem si nej­ví­ce oblí­bi­la dvo­ji­ci malých sou­ro­zen­ců Kosti a Sevy, jež hned prv­ní den při­šli o své milo­va­né rodi­če, a dále mla­dé dív­ky Asjy pře­vle­če­né do kos­tý­mu růžo­vé myši. Přeživších bylo v kni­ze hned něko­lik, ale tihle tři mi tak nějak při­rost­li ke srd­ci.

Malí klu­ci si mě zís­ka­li pře­de­vším svým vel­kým smys­lem pro ana­ly­tič­nost, kdy doká­za­li skvě­le vyhod­no­tit všech­na mož­ná rizi­ka, a pod­le toho se dále roz­ho­do­vat, jed­nat a odhod­lat se k akci.  Navíc po celou tu dobu měli stá­le na pamě­ti otco­vo krás­né při­rov­ná­ní, kte­ré je mož­ná nako­nec i zachrá­ni­lo, a z kte­ré­ho bychom si všich­ni měli vzít pona­u­če­ní:

 „Velryby se musí jíst po sous­tech. Tohoto  úslo­ví  se uží­vá teh­dy, když na naší ces­tě vyvsta­ne něja­ká vel­ká kom­pli­ka­ce či úkol, s nímž se na prv­ní pohled nedá hnout. A stej­ně jako s velry­bou. Pak je tře­ba tako­vý vel­ký úkol roz­dě­lit na mno­ho malých, a ty pak krok za kro­kem plnit. Kousek po kous­ku. Jedině tak si s nimi pora­dí­me. “

Kdežto Asja, jež původ­ně svůj reklam­ní pře­vlek myši nená­vi­dě­la, byla nako­nec para­dox­ně za tuto růžo­vou ply­šo­vou nád­he­ru vel­mi ráda. Však si sama v jed­nu chví­li povzdech­la: „Díky tobě, má dra­há Myši! Opovrhovala jsem tebou, bylas pro mě sym­bo­lem vlast­ní­ho nezda­ru, mé ostud­né neschop­nos­ti vydě­lá­vat si na živo­by­tí jinak než tím­to napros­to debil­ním způ­so­bem. Jenže jak to dopadlo? Právě tys mi zachrá­ni­la život...“

V samot­ném pří­bě­hu jsou vyob­ra­ze­ny i osu­dy jiných hrdi­nů, jejichž život už nikdy nebu­de jas­ný a sro­zu­mi­tel­ný jako před­tím, ale nao­pak jen hrůzy­pl­ný a nepřed­ví­da­tel­ný, tj. tu hrst­ku méně šťast­ných, jež sice boju­jí o záchra­nu své­ho živo­ta, ale nako­nec se sami sta­nou a pro­mě­ní v zom­bie.

Jsme tichý­mi svěd­ky toho, jak vel­ká může být tou­ha po pře­ži­tí, a to i za cenu drob­ných impro­vi­za­cí, a záro­veň i síla a odva­ha pře­ko­nat svůj strach a bojo­vat o svůj život do posled­ní­ho dechu.... Zde pře­ží­va­jí pou­ze ti, kdo zacho­va­jí chlad­nou hla­vu, per­fekt­ně vyhod­no­tí všech­na mož­ná rizi­ka a hlav­ně se co nej­rych­le­ji a nej­ti­še­ji poku­sí doběh­nout na mís­to, kde ješ­tě čeká záchra­na.

Velmi čti­vý román s ústřed­ním téma­tem, že když si člo­věk hra­je na Boha, může se mu to snad­no vymknout z ruky. V kni­ze jsem uví­ta­la nejen skvě­le popsa­nou atmo­sfé­ru a pro­stře­dí pří­bě­hu, ale pře­de­vším roz­ma­ni­tost co se týče osob hlav­ních hrdi­nů, kde ne všich­ni nako­nec svůj boj o pře­ži­tí vyhra­jí. A prá­vě mož­ná díky tomu­to, byl ten­to román nepřed­ví­da­tel­ný, kde na kaž­dič­kém kro­ku číha­lo nebez­pe­čí a bez­pro­střed­ní akce, což mě jako čte­ná­ře nevě­dom­ky nuti­lo číst až do samot­né­ho závě­ru kni­hy.

Skvěle napsa­ná kni­ha s něko­li­ka skry­tý­mi vztyč­ný­mi téma­ty, jež roz­hod­ně sto­jí k dal­ší­mu zamyš­le­ní se. Tuto kni­hu roz­hod­ně dopo­ru­ču­ji všem k pře­čte­ní.

MYŠ

Napsal: Ivan Filippov

Překlad: Libor Dvořák

Vydalo: Nakladatelství JOTA, s.r.o.

V Brně, roku 2025

Počet stran: 320

Vydání prv­ní

ISBN: 978-80-7689-587-4