Stvořitel (The Creator) – Recenze – 50 %

Americká sci-fi brit­ské­ho reži­sé­ra Garetha Edwardse (Godzilla, Rogue One: Star Wars Story) pojed­ná­vá o svě­tě v roce 2065, kdy mezi lid­mi žijí samo­stat­ně smýš­le­jí­cí robo­ti pohá­ně­ní umě­lou inte­li­gen­cí. Avšak od té doby, co robo­ti (nazý­va­ní též simu­lan­ti, pokud jsou vyba­ve­ni lid­skou tvá­ří) omy­lem způ­so­bi­li výbuch ato­mo­vé bom­by upro­střed Los Angeles, se lid­stvo ide­o­lo­gic­ky roz­dě­li­lo do dvou smě­rů. V Americe jsou simu­lan­ti zaká­zá­ni, je pro­ti nim vede­ná vál­ka a robo­ti se vyu­ží­va­jí nanej­výš k vojen­ským úče­lům, tře­ba jako bom­by s nožič­ka­mi coby náhra­da za sebe­vra­žed­né aten­tát­ní­ky. Ve východ­ním super­stá­tě zva­ném Nová Asie jsou zas simu­lan­ti nao­pak pova­žo­vá­ni za rov­no­cen­né čle­ny spo­leč­nos­ti, k nimž je při­stu­po­vá­no jako k přá­te­lům a čle­nům rodin, kte­ří by rádi žili s lid­mi svo­bod­ně a v har­mo­nii. V čemž jim brá­ní pou­ze ame­ric­ká inva­ziv­ní voj­ska sna­ží­cí se o jejich vyhla­ze­ní.

Photo © 20th Century Studios

 

Hlavním hrdi­nou je ame­ric­ký agent spe­ci­ál­ních jed­no­tek Joshua (John David Washington), toho času žijí­cí v uta­je­ní v Nové Asii s milo­va­nou snou­ben­kou a člen­kou tam­ní­ho odbo­je, s níž čeká dítě. Pak ale dojde k vojen­ské­mu záta­hu, Joshua je pro­zra­zen a jeho nastá­va­jí­cí umí­rá. Několik let poté Joshua pra­cu­je v Americe jako pope­lář, ale násled­ně se neo­chot­ně vra­cí zno­vu do akce v Nové Asii, když se dozví, že jeho někdej­ší lás­ka by moh­la být pře­ce jen stá­le naži­vu. Cílem jeho mise je najít novou moc­nou zbraň, kte­rá má podo­bu simu­lant­ské­ho dítě­te. Dotyčnou umě­lou pěti­le­tou hol­čič­ku se Joshuovi poda­ří vyhle­dat snad­no, načež se však roz­hod­ne s ní před vlast­ním týmem uprch­nout a pou­žít ji k loka­li­za­ci své býva­lé snou­ben­ky.

Pokud se Garethu Edwardsovi něco sku­teč­ně poda­ři­lo, tak nato­čit film za 80 mili­o­nů dola­rů, aby vypa­dal, že stál při­nejmen­ším dvoj­ná­so­bek. Svůj podíl na tom má i pou­ži­tí revo­luč­ní digi­tál­ní kame­ry, kte­rá fil­mo­vá­ní výraz­ně zlev­ňu­je. Film Stvořitel při­tom okouz­lu­je nejen skvost­ným vizu­á­lem, vel­ko­le­pý­mi scé­na­mi a pou­ta­vý­mi obra­zy (jed­ním ze dvou kame­ra­ma­nů byl Greig Fraser, kte­rý kro­mě Rogue One: Star Wars Story nasní­mal i Dunu nebo posled­ní­ho Batmana), ale i fan­tas­tic­kou úrov­ní digi­tál­ních tri­ků a efek­tů a také fan­tas­tic­ký­mi asij­ský­mi pří­rod­ní­mi sce­né­ri­e­mi (natá­če­lo se ve Vietnamu a v Thajsku). Roboti, vojen­ská tech­ni­ka i dal­ší futu­ris­tic­ké tech­no­lo­gie mají vyšper­ko­va­ný design a na řadu loka­cí od taj­ných vědec­kých labo­ra­to­ří po chrá­my na úpa­tí zasně­že­ných hor je radost pohle­dět. Po tech­nic­ké strán­ce je vlast­ně jedi­nou slab­ší slož­kou hud­ba Hanse Zimmera, kte­rá není ničím zají­ma­vá, ale to je tak všech­no.

 

Pak je tu ale ješ­tě pří­bě­ho­vá a vypra­věč­ská slož­ka, s níž to opro­ti té řeme­sl­né sil­ně skří­pe. Hlavní hrdi­na je nevý­raz­ný a jeho osud je před­ví­da­tel­ný na sto honů. Neoriginální děj je splá­ca­ný z hloupých klišé a mno­ho­krát vidě­ných žán­ro­vých moti­vů, upo­mí­na­jí­cích pře­de­vším na sci-fi tvor­bu Neilla Blomkampa (Elysium, Chappie, District 9) nebo Jamese Camerona (Avatar a Avatar: The Way of Water). Ještě tak prv­ních dva­cet minut fil­mu zaujme na roz­jezd solid­ní expo­zi­cí a dra­věj­ším tem­pem, pak ale nastou­pí až pře­kva­pi­vě gene­ric­ká záplet­ka o pát­rá­ní po dáv­né lás­ce a o skoro-rodičovském sbli­žo­vá­ní dospě­lé­ho muže s robo­tic­kým dítě­tem, jehož úlo­hou ve fil­mu je pře­de­vším dolo­vat z divá­ků doje­tí, což se bohu­žel děje až pří­liš pate­tic­ky a prů­hled­ně. Dialogy se vesměs potý­ka­jí s při­blblou nai­vi­tou. Z her­ců zaujme Ken Watanabe ve ved­lej­ší roli povsta­lec­ké­ho simu­lan­ta a herec­ky debu­tu­jí­cí Madeleine Yuna Voyles v roli malé robot­ky a pak už nikdo.

Řada nedo­stat­ků se pojí i s tím, že Gareth Edwards se zjev­ně sna­žil pojmout Stvořitele jako ale­go­rii ame­ric­ké­ho boje pro­ti tero­ris­mu. Spojené stá­ty kri­tic­ky zná­zor­ňu­je jako kolo­ni­zač­ní vel­moc, kte­rá zaži­la tragé­dii na domá­cí půdě a nyní ji zne­u­ží­vá k inva­zím do zemí tře­tí­ho svě­ta, kde v zájmu zlik­vi­do­vá­ní nepří­te­le deci­mu­je i civil­ní oby­va­tel­stvo. Edwards při­tom ale mnoh­dy vyu­ží­vá i pro­střed­ky hra­ni­čí­cí s laci­nou agit­kou. Za jed­no­znač­né zlé padou­chy ozna­ču­je oká­za­le násil­né a nelí­tost­né ame­ric­ké vojá­ky, kte­ří v někte­rých scé­nách nevá­ha­jí při vyhro­žo­vá­ní domo­rod­cům agre­siv­ně držet střel­né zbra­ně u hlav bre­čí­cích dětí a kňu­čí­cích pejsků. Proti nim sta­ví pozi­tiv­ně vykres­le­né­ho hlav­ní­ho hrdi­nu dopro­vá­ze­né­ho nevin­nou hol­čič­kou a zmí­ně­né domo­rod­ce žijí­cí v har­mo­nii v lůnu pří­ro­dy, dopl­ně­né robo­tic­ký­mi simu­lan­ty, kte­ří ale pro­ží­va­jí stej­né emo­ce jako lidé a měli by být při sle­do­vá­ní fil­mu vní­má­ni coby ekvi­va­len­ty lid­ských bytos­tí, niko­li jen jako stro­je s napro­gra­mo­va­ným myš­le­ním.

 

Problém je v tom, že Gareth Edwards, kte­rý na scé­ná­ři spo­lu­pra­co­val s Chrisem Weitzem (zod­po­věd­ným sce­náris­tic­ky mimo jiné za Zlatý kom­pas nebo za Disneyho hra­nou Popelku), podří­dil své ale­go­ric­ké vizi vše a opo­mněl při­tom napros­tý základ v podo­bě prá­ce s posta­va­mi a dodr­žo­vá­ní něja­ké­ho řádu při sna­ze o vytvo­ře­ní soudrž­né­ho a věro­hod­né­ho fikč­ní­ho svě­ta. Na posta­vy se tak nejde moc napo­jit nebo s nimi sou­cí­tit (a to je sou­cit jed­ním ze zásad­ních témat fil­mu), pro­to­že jde povět­ši­nou o jed­no­roz­měr­né figu­ry, jenž čas­to hovo­ří v domně­le hlu­bo­kých frá­zích a k pro­mě­nám v jejich cho­vá­ní dochá­zí až pří­liš zbrkle.

Děj obsa­hu­je celou řadu logic­kých lap­sů a oka­mži­ků, nad jejichž nesmy­sl­nos­tí nezbý­vá než krou­tit hla­vou, a to zejmé­na ve vypja­tých akč­ních sek­ven­cích, v nichž se celo­svě­to­vě hle­da­ná dvo­ji­ce hrdi­nů bez pro­blé­mů dosta­ne i do těch nej­stře­že­něj­ších míst. Zvláštně pak vyzní­vá i úlo­ha robo­tů s umě­lou inte­li­gen­cí ve spo­leč­nos­ti. Třeba robo­tič­tí vojá­ci nebo chi­rur­go­vé v ní mají jas­nou funk­ci. Ale jak se mohl svět Stvořitele dostat do sta­vu, kdy se už i v bud­his­tic­kých chrá­mech mod­lí robo­ti odě­ní do mniš­ských hábi­tů a ruč­ně sklí­ze­jí úro­du z rýžo­vých polí­ček, je věc nejas­ná. Z fil­mu jsou cítit vel­ké ambi­ce i sna­ha o filo­zo­fic­ký a pří­pad­ně až duchov­ní pře­sah, ten se ale těž­ko vytvo­ří sám o sobě jen díky děle­ní děje do kapi­tol s veli­káš­ský­mi názvy a začle­ně­ní něko­li­ka nábo­žen­ských sym­bo­lů.

 

Stvořitel tak zkla­má­vá jako sní­mek o vzta­hu lid­stva a umě­lé inte­li­gen­ce, k níž při­stu­pu­je vel­mi nemo­der­ně, podob­ně jako někte­ré dva­cet a více let sta­ré sci-fi fil­my. Neosloví ani naiv­ním, fád­ním a nepří­liš dob­ře vyprá­vě­ným pří­bě­hem, z nějž se mar­ně sna­ží mač­kat emo­ce, a nej­lé­pe tak vyzní­vá coby zmí­ně­ná kri­tic­ká meta­fo­ra ame­ric­ké váleč­né poli­ti­ky. A roz­hod­ně obsto­jí jako obra­zo­vě opoj­ný tri­ko­vý spek­tá­kl, jenž se může pyš­nit vyso­kou tech­nic­kou úrov­ní i nád­her­ný­mi reál­ný­mi loka­ce­mi, jenž jej sym­pa­tic­ky odli­šu­jí kupří­kla­du od mno­ha super­hr­din­ských fil­mů, čas­to uto­pe­ných v ošk­li­vě digi­tál­ních svě­tech. Teoreticky jde i o slib­nou před­zvěst toho, že v budouc­nu bude mož­né natá­čet vizu­ál­ně půso­bi­vé vel­ko­fil­my za výraz­ně men­ší část­ky než v posled­ních letech, kdy se roz­počty fil­mů zvládly vyšpl­hat i hod­ně přes hod­no­tu čtvrt mili­ar­dy dola­rů, což je jed­no­znač­ně pozi­tiv­ní. Jen by to ješ­tě chtě­lo víc zapra­co­vat i na jejich dějo­vé nápl­ni.

 

---

---