„Je zcela mimo mísu nazývat tuto planetu Zemí, když je to zjevně mnohem více Oceán.“
Arthur C. Clarke
Mnozí z nás si pamatují tu naprosto magickou a zároveň nervy drásající znělku. Křišťálová lebka, ponurá hudba a obrazy neznáma…přízraky, voodoo panenky, tváře mrtvých, které se objevují vedle snímků živých….to byl a je Svět tajemných sil Arthura C. Clarka…
Dodnes si pamatuji ty večery o prázdninách u babičky na Moravě, kdy jsme zalezli částečně pod peřinu a v temném obývacím pokoji připoutali na cca třicet minut svůj obličej k obrazovkám, protože „už to začínalo“.
Arthura C. Clarka jsem jako osobu začal vnímat samozřejmě až o roky později. Tehdy jsem neměl tušení kdo je on či kdokoli z dalších členů oné zlaté trojice science fiction. Tady se musím přiznat, že to vlastně nevím doteď. Vím samozřejmě o mnohém z toho, co napsali i Isaac Asimov nebo Robert A. Heinlein, ale ani od jednoho jsem snad nic pořádně nečetl. Není to nějakým odporem, ale prostou skutečností, že ke klasické scifi si stále nějak hledám cestu. Fantasy jako žánr mne totiž oslovila mnohem dříve (počínaje Hobitem) a mnohem důkladněji (pokračuje Zeměplochou). Ale to sem tak úplně nepatří, i když se o tom třeba rozepíšu jinde.
Tedy zpět k lebkám…ten seriál je starý jako moje maličkost a při nostalgickém kouknutí na několik dílů na Youtube musím říct, že ani za těch již skoro třicet let neztratil nic ze svého kouzla. Ono s jeho tvůrcem je to podobné, jako s mnohými herci klasických akčních filmů. Když se takový Bruce Willis objevil s cigaretou v záběru, nemusel ani nic říkat. Jeho výraz tichého posměchu stačil k tomu, aby se na ten film člověk dokoukal do konce. V momentě, kdy se na vás zpod slunečníku při procházce na pláži Srí Lanky podívá přes tlustá skla brýlí klasik literárního žánru, není také potřeba nic dalšího dodávat. Tam kde z Willisů a Stallonů dýchá drsný respekt, z Clarka přímo svítí tvořivý technický génius, který má na kontě desítky fenomenálních knih a ví to. A navíc se umí usmát, podívat se na svět i sám sebe s humorem a nadhledem. Prostě Brit, jak se patří.
Ve Světě tajemných sil se dotkl asi všech podstatných témat paranormálních jevů – ozvěn z minulosti, duchů mrtvých, pohádkových bytostí, telepatie, chůze po žhavém uhlí a dalších. Vše zpracoval se zvídavostí a kvalitou pro něho tak typickou.
Za zmínku stojí i možná méně známé volné pokračování Záhady světa, které se na našich obrazovkách také kdysi dávno objevilo. Nepamatuji si přesně, nakolik se Arthur C. Clarke vracel k původním tématům a na kolik otvíral nová, ale rozhodně ani tento cyklus neztrácel jeho až poetický osobitý přístup.
Na filmy a pořady také navázala spíše komorní sestava knih. Některé vycházely přímo z pořadů a na obálce měly tuším onu skleněnou lebku a v pozadí Stonehenge. Někde bylo Clarkovo jméno zmíněno jen v roli spolupracovníka, ovšem dostatečně viditelně na to, aby bylo pro zákazníka důvodem ke koupi, ačkoli knihu samotnou mohl mít na svědomí někdo zcela jiný. Na druhou stranu proč ne, ani tyto svazky se rozhodně neměly za co stydět. Na rozdíl od obrovských knih od Reader Digest měly celkem informační hodnotu a jejich způsob zpracování dával přednost textu přes obrázky. Pokud jste si je koupili, byla velká šance, že jste je pak dokonce otevřeli a i si v nich četli. Někdy i vícekrát. Měly totiž něco do sebe na rozdíl od spousty „knih“ které vychází dneska.
Stejně, jako stále má a i tehdy měl co říct jejich autor. Budiž mu zem lehká a ať nás jeho zvídavost provází ještě dlouho v jeho díle.
