Tání (Het smelt) – Recenze – 70 %

Photo © Savage Film / Flanders Image

Belgické dra­ma Tání nato­či­la v kopro­duk­ci s Nizozemskem debu­tu­jí­cí reži­sér­ka a sce­nárist­ka Veerle Baetens, kte­rá je jinak zná­mou a zku­še­nou bel­gic­kou hereč­kou. Předlohou pro její film se stal kniž­ní best­seller pojed­ná­va­jí­cí o stras­tipl­ných osu­dech tři­cát­ni­ce Evy, kte­rá se léta potý­ká s násled­ky trau­ma­tu z dět­ství. Žije osa­mě­le a uza­vře­ně, odmí­tá komu­ni­ko­vat s rodi­či, špat­ně se jí nava­zu­jí vzta­hy s lid­mi v jejím oko­lí a jedi­nou přá­tel­skou spo­jen­ky­ní je pro ni její mlad­ší sest­ra, jenž si ale také poma­lu plá­nu­je vlast­ní život a začí­ná se jí vzda­lo­vat. Bolestivé vzpo­mín­ky Evě zno­vu při­po­me­ne pozván­ka na piet­ní udá­lost uspo­řá­da­nou v její rod­né ves­ni­ci na počest dáv­no zesnu­lé­ho kama­rá­da. Rozhodne se na sešlost dora­zit s vlast­ním taj­ným zámě­rem, čemuž ale před­chá­zí tro­cha nut­ných pří­prav.

Photo © Savage Film / Flanders Image

Evino počí­ná­ní sle­du­je­me sou­běž­ně s dru­hou linií, věno­va­né prá­vě její­mu dět­ství a dospí­vá­ní na bel­gic­kém ven­ko­vě během ono­ho osu­do­vé­ho léta, kte­ré se na ní tak kru­tě pode­psa­lo. Tyto pasá­že z minu­los­ti zabí­ra­jí val­nou vět­ši­nu sním­ku. Evě je v nich tři­náct, ale vypa­dá na deset, jak jí ostat­ně pří­mo ve fil­mu vytkne jed­na z ved­lej­ších postav. Během let­ních prázd­nin si hra­je s malou sestřič­kou, blíž má ale ke dvo­ji­ci klu­či­čích kama­rá­dů. Partu ješ­tě před rokem dopl­ňo­val stra­ší bra­tr jed­no­ho z chlap­ců, ten ale zemřel po tra­gic­ké neho­dě. Eva je do jed­no­ho z hochů zakou­ka­ná, u dru­hé­ho se zas blíz­ce zná s jeho dob­ro­ti­vou mámou, kte­rá pra­cu­je v míst­ním kolo­ni­á­lu. Vlastní rodi­če jí pří­liš vzo­rem nejsou, kaž­dou chví­li se totiž háda­jí a mat­ka navíc až pří­liš tíh­ne k pití alko­ho­lu.

Počáteční idy­lic­ké chví­le, kdy děti vese­le trá­ví hor­ká odpo­led­ne jež­dě­ním na kolech a dová­dě­ním v bazé­nu, jsou rych­le vystří­dá­ny něko­li­ka znejiš­ťu­jí­cí­mi oka­mži­ky a kon­zis­tent­ně sílí­cí před­tu­chou, že pří­běh nako­nec dospě­je k čemusi zlé­mu. Pesimistickou ces­tou se ubí­rá jak komu­ni­ka­ce před­pu­ber­tál­ní Evy s mamin­kou, tak sna­ha spřá­te­lit se s frustro­va­nou star­ší dív­kou z měs­ta, kte­rá při­jíž­dí do vsi na prázd­ni­ny ke své pra­te­tě. Jen a jen k hor­ší­mu smě­řu­je i vztah s kama­rá­dy – v těch se totiž pozvol­na pro­bou­ze­jí ero­tic­ké tou­hy, a tak poku­ku­jí po hol­kách v oko­lí a zvou je ke svlé­ka­cím sou­tě­žím. Eva se jich účast­ní jako pozo­ro­va­tel­ka a stá­vá se svěd­kem toho, jak se zdán­li­vě naiv­ní a nevin­né dět­ské hry mění pod tíhou chtí­če, bez­o­hled­nos­ti a mla­dic­ké neroz­váž­nos­ti v mra­zi­vou podí­va­nou, při níž jde všech­na legra­ce stra­nou.

Obě para­lel­ně vyprá­vě­né časo­vé rovi­ny v závě­ru sním­ku vrcho­lí sou­čas­ně a do té doby udr­žu­jí divá­ka v napja­tém oče­ká­vá­ní toho, k jaké­mu rozuz­le­ní nako­nec sní­mek dospě­je. Předem jej nej­spíš neod­had­ne­te, přes­to­že se celou dobu vzná­ší ve vzdu­chu a kul­mi­nu­jí v něm všech­ny do té doby roze­hra­né moti­vy. Ohledně díl­čích zvra­tů se ale to samé bohu­žel říct nedá, v těch film svůj boj s před­ví­da­tel­nos­tí pro­hrá­vá. Nejen kvů­li napl­ňo­vá­ní urči­tých pří­bě­ho­vých sché­mat s oče­ká­va­tel­ným vývo­jem, ale čás­teč­ně i dílem toho, že část děje budu­je oko­lo jis­té hádan­ky o obě­šen­ci v prázd­né míst­nos­ti, kte­rou jste buď už nej­spíš někde sly­še­li, nebo se její poin­ty dovtí­pí­te dlou­ho před­tím, než vám ji film sám pro­zra­dí.

Je pozo­ru­hod­né, že se poda­ři­lo vybrat do rolí jed­not­li­vých hlav­ních postav – jak v jejich dět­ské podo­bě, tak v dospě­lé alter­na­ti­vě – tako­vé her­ce a hereč­ky, že jsou si sku­teč­ně vzá­jem­ně podob­ní. U postav jejich rodi­čů při­spí­vá prá­ce mas­ké­rů k dotvo­ře­ní rea­lis­tic­ky půso­bí­cí­ho časo­vé­ho posu­nu mezi obě­ma vypra­věč­ský­mi lini­e­mi. Všichni jsou vede­ni k plně věro­hod­ným výko­nům, zejmé­na před­sta­vi­tel­ka tři­nác­ti­le­té Evy je fan­tas­tic­ká (také byla za svůj výkon zaslou­že­ně oce­ně­na na fes­ti­va­lu v Sundance, kde byl sní­mek pre­mi­é­ro­vě uve­den). Zdařilá je i dobo­vá atmo­sfé­ra dopro­vá­ze­ná moti­vy dospí­vá­ní, dět­ských let­ních lásek, prv­ní­ho sexu­ál­ní­ho pro­zře­ní, nará­že­ní na rea­li­tu zla ve svě­tě dospě­lých i ztrá­ce­ní ilu­zí o rodi­čích jakož­to o zása­do­vých morál­ních vzo­rech, u nichž lze vždy nalézt útě­chu a opo­ru. Vcelku se nejed­ná o nic moc nové­ho, fil­mař­sky i vypra­věč­sky je ale sní­mek zpra­co­ván poměr­ně suve­rén­ně.

Potenciální pře­káž­kou nicmé­ně může pro lec­ko­ho být až devas­tu­jí­cí tíži­vost, jež dopro­vá­zí (nejen) závě­reč­né vyús­tě­ní fil­mu. V jed­nu chví­li sní­mek nabíd­ne meta­fo­ric­ký záběr na brou­ka pře­to­če­né­ho krov­ka­mi dolů, jak bez­bran­ně tře­po­tá ve vzdu­chu nožič­ka­mi. Pak se ale při vypě­tí všech sil pře­to­čí a je scho­pen jít dál, pokra­čo­vat, což půso­bí naděj­ně a povzbu­di­vě. Příběh psy­chic­ky zhrou­ce­né Evy ale tomu­to obra­zu v koneč­ném důsled­ku nepři­ta­ká­vá, neb říká, že někte­rá trau­ma­ta ani čas neza­ho­jí, že někte­rá doká­ží člo­vě­ka tížit a exis­tenč­ně para­ly­zo­vat na zby­tek živo­ta. To jej činí vylo­že­ně depre­siv­ní podí­va­nou, jejíž vyzně­ní je stej­ně tvr­dé a skli­ču­jí­cí jako udá­los­ti, kte­ré Tání před divá­ky roze­hrá­vá.