Belgické drama Tání natočila v koprodukci s Nizozemskem debutující režisérka a scenáristka Veerle Baetens, která je jinak známou a zkušenou belgickou herečkou. Předlohou pro její film se stal knižní bestseller pojednávající o strastiplných osudech třicátnice Evy, která se léta potýká s následky traumatu z dětství. Žije osaměle a uzavřeně, odmítá komunikovat s rodiči, špatně se jí navazují vztahy s lidmi v jejím okolí a jedinou přátelskou spojenkyní je pro ni její mladší sestra, jenž si ale také pomalu plánuje vlastní život a začíná se jí vzdalovat. Bolestivé vzpomínky Evě znovu připomene pozvánka na pietní událost uspořádanou v její rodné vesnici na počest dávno zesnulého kamaráda. Rozhodne se na sešlost dorazit s vlastním tajným záměrem, čemuž ale předchází trocha nutných příprav.
 |
| Photo © Savage Film / Flanders Image |
Evino počínání sledujeme souběžně s druhou linií, věnované právě jejímu dětství a dospívání na belgickém venkově během onoho osudového léta, které se na ní tak krutě podepsalo. Tyto pasáže z minulosti zabírají valnou většinu snímku. Evě je v nich třináct, ale vypadá na deset, jak jí ostatně přímo ve filmu vytkne jedna z vedlejších postav. Během letních prázdnin si hraje s malou sestřičkou, blíž má ale ke dvojici klučičích kamarádů. Partu ještě před rokem doplňoval straší bratr jednoho z chlapců, ten ale zemřel po tragické nehodě. Eva je do jednoho z hochů zakoukaná, u druhého se zas blízce zná s jeho dobrotivou mámou, která pracuje v místním koloniálu. Vlastní rodiče jí příliš vzorem nejsou, každou chvíli se totiž hádají a matka navíc až příliš tíhne k pití alkoholu.
Počáteční idylické chvíle, kdy děti vesele tráví horká odpoledne ježděním na kolech a dováděním v bazénu, jsou rychle vystřídány několika znejišťujícími okamžiky a konzistentně sílící předtuchou, že příběh nakonec dospěje k čemusi zlému. Pesimistickou cestou se ubírá jak komunikace předpubertální Evy s maminkou, tak snaha spřátelit se s frustrovanou starší dívkou z města, která přijíždí do vsi na prázdniny ke své pratetě. Jen a jen k horšímu směřuje i vztah s kamarády – v těch se totiž pozvolna probouzejí erotické touhy, a tak pokukují po holkách v okolí a zvou je ke svlékacím soutěžím. Eva se jich účastní jako pozorovatelka a stává se svědkem toho, jak se zdánlivě naivní a nevinné dětské hry mění pod tíhou chtíče, bezohlednosti a mladické nerozvážnosti v mrazivou podívanou, při níž jde všechna legrace stranou.
Obě paralelně vyprávěné časové roviny v závěru snímku vrcholí současně a do té doby udržují diváka v napjatém očekávání toho, k jakému rozuzlení nakonec snímek dospěje. Předem jej nejspíš neodhadnete, přestože se celou dobu vznáší ve vzduchu a kulminují v něm všechny do té doby rozehrané motivy. Ohledně dílčích zvratů se ale to samé bohužel říct nedá, v těch film svůj boj s předvídatelností prohrává. Nejen kvůli naplňování určitých příběhových schémat s očekávatelným vývojem, ale částečně i dílem toho, že část děje buduje okolo jisté hádanky o oběšenci v prázdné místnosti, kterou jste buď už nejspíš někde slyšeli, nebo se její pointy dovtípíte dlouho předtím, než vám ji film sám prozradí.
Je pozoruhodné, že se podařilo vybrat do rolí jednotlivých hlavních postav – jak v jejich dětské podobě, tak v dospělé alternativě – takové herce a herečky, že jsou si skutečně vzájemně podobní. U postav jejich rodičů přispívá práce maskérů k dotvoření realisticky působícího časového posunu mezi oběma vypravěčskými liniemi. Všichni jsou vedeni k plně věrohodným výkonům, zejména představitelka třináctileté Evy je fantastická (také byla za svůj výkon zaslouženě oceněna na festivalu v Sundance, kde byl snímek premiérově uveden). Zdařilá je i dobová atmosféra doprovázená motivy dospívání, dětských letních lásek, prvního sexuálního prozření, narážení na realitu zla ve světě dospělých i ztrácení iluzí o rodičích jakožto o zásadových morálních vzorech, u nichž lze vždy nalézt útěchu a oporu. Vcelku se nejedná o nic moc nového, filmařsky i vypravěčsky je ale snímek zpracován poměrně suverénně.
Potenciální překážkou nicméně může pro leckoho být až devastující tíživost, jež doprovází (nejen) závěrečné vyústění filmu. V jednu chvíli snímek nabídne metaforický záběr na brouka přetočeného krovkami dolů, jak bezbranně třepotá ve vzduchu nožičkami. Pak se ale při vypětí všech sil přetočí a je schopen jít dál, pokračovat, což působí nadějně a povzbudivě. Příběh psychicky zhroucené Evy ale tomuto obrazu v konečném důsledku nepřitakává, neb říká, že některá traumata ani čas nezahojí, že některá dokáží člověka tížit a existenčně paralyzovat na zbytek života. To jej činí vyloženě depresivní podívanou, jejíž vyznění je stejně tvrdé a skličující jako události, které Tání před diváky rozehrává.
