Tichá přítelkyně – strom, který mluví

Photo © Mozinet

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Poetické dra­ma Tichá pří­tel­ky­ně z roku 2025, v ori­gi­ná­le Silent Friend, nato­či­la maďar­ská reži­sér­ka Ildikó Enyedi. V roce 2025 měl sní­mek svě­to­vou pre­mi­é­ru na fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Benátkách, kde byl nomi­no­ván na Zlatého lva za nej­lep­ší film a Luně Wedler se poda­ři­lo zís­kat Cenu Marcella Mastroianniho pro mla­dé­ho herce/herečku. Letos byl sní­mek uve­den v rám­ci 60. roč­ní­ku MFF Karlovy Vary, ale ne v hlav­ní sou­tě­ži, nýbrž v sek­ci Horizonty, pro­to také nebyl nomi­no­ván na Křišťálový gló­bus. Následně byl sní­mek zařa­zen do pře­hlíd­ky Šary Vary – do ofi­ci­ál­ních ozvěn KVIFF. Do čes­kých kin vstu­pu­je 30. čer­ven­ce 2026.

Pocta Karlu Baumgartnerovi

Film byl věno­ván Karlovi Baumgartnerovi, význam­né­mu němec­ké­mu fil­mo­vé­mu pro­du­cen­to­vi, kte­rý zemřel v roce 2014. Právě on pod­le reži­sér­ky Ildikó Enyedi pod­ní­til vznik fil­mu o rost­li­nách — navr­hl jí, aby nato­či­la film s rost­li­na­mi jako ústřed­ním téma­tem. Film je tedy věno­ván jeho památ­ce.

Ginkgo biloba v hlavní roli

V srd­ci bota­nic­ké zahra­dy uni­ver­zit­ní­ho měs­ta v Německu sto­jí majestát­ný jinan dvou­la­loč­ný – Ginkgo bilo­ba. Prastará rost­li­na se stá­vá sym­bo­lic­kou mat­kou zahra­dy a tichou svěd­ky­ní tří epo­ch, tří pří­bě­hů a tří lid­ských osu­dů, hle­da­jí­cích spo­je­ní s živým srd­cem zahra­dy. Zatímco lidé při­chá­ze­jí a odchá­ze­jí, jinan zůstá­vá stát na svém mís­tě stov­ky let. Mlčky pozo­ru­je jejich hle­dá­ní svo­bo­dy, lás­ky, vědec­ké­ho pozná­ní i tou­hy po spo­je­ní s něčím, co pře­sa­hu­je hra­ni­ce lid­ské­ho svě­ta. V roce 2020 zaha­ju­je pod její koru­nou neu­ro­vě­dec z Hongkongu neče­ka­ný expe­ri­ment, kte­rý ho při­vá­dí k otáz­kám vědo­mí a mož­né komu­ni­ka­ce rost­lin. O půl sto­le­tí dří­ve zde pro­ží­vá mla­dý muž hlu­bo­kou pro­mě­nu díky pros­té­mu pou­tu s rost­li­nou. A v roce 1908 odkrý­vá prv­ní stu­dent­ka tam­ní uni­ver­zi­ty pro­střed­nic­tvím nená­pad­ných foto­gra­fií podi­vu­hod­né vzor­ce ukry­té v rost­lin­ném svě­tě.

Tři fiktivní příběhy

Nelineární sní­mek vyprá­ví tři dějo­vé lin­ky z růz­ných epo­ch, kte­ré se navzá­jem pro­lí­na­jí, a jež spo­ju­je uni­ver­zit­ní měs­to Marburg a majestát­ný jinan (gin­k­go) slou­ží­cí jako tichý svě­dek a ústřed­ní motiv pří­bě­hu. Podle dostup­ných infor­ma­cí jsou všech­ny tři pří­běhy ve fil­mu fik­tiv­ní, tedy nejde o živo­to­pis­né pří­běhy kon­krét­ních sku­teč­ných věd­ců. Jsou zasa­ze­né do sku­teč­ných his­to­ric­kých obdo­bí a do sku­teč­né­ho pro­stře­dí uni­ver­zit­ní­ho měs­ta Marburgu, ale posta­vy a jejich osu­dy jsou vytvo­ře­né pro film.

První je čer­no­bí­lý pří­běh z roku 1908, kte­rý sle­du­je mla­dou ženu, budou­cí věd­ky­ni Gretu (Luna Wedler), kte­rá se sna­ží zís­kat pří­stup ke stu­diu či aka­de­mic­ké­mu pro­stře­dí, kte­ré bylo teh­dy pře­váž­ně, pří­pad­ně výhrad­ně muž­ské.

Druhým je pří­běh z roku 1972, kte­rý vyprá­ví o mla­dých stu­den­tech a o chlap­ci jmé­nem Hannes (Enzo Brumm), kte­ré­mu se zalí­bi­la mla­dá bota­nič­ka Gundula (Marlene Burow), zabý­va­jí­cí se pěs­to­vá­ním a výzku­mem rost­lin. Na mušká­tu, kte­rý pěs­tu­je, pro­vá­dí poku­sy, jimiž se sna­ží zjis­tit, zda a jak rost­li­na komu­ni­ku­je.

Prvním či posled­ním je pří­běh z roku 2020, z obdo­bí covi­du, kte­rý mapu­je pro­fes­ní dráhu hon­g­kon­gské­ho neu­ro­věd­ce Tonyho Wonga (Tony Leung). Přijíždí na uni­ver­zi­tu v Marburgu jako hos­tu­jí­cí vědec a pan­de­mie covi­du ho tam prak­tic­ky uvěz­ní v izo­la­ci. Jeho původ­ní vědec­ký výzkum se týkal mozko­vé akti­vi­ty kojen­ců, ale v prů­bě­hu pří­bě­hu se jeho pozor­nost pře­su­ne k otáz­ce, zda mohou mít rost­li­ny vlast­ní for­mu vědo­mí nebo komu­ni­ka­ce.

Téma vnímání rostlin

Téma vní­má­ní rost­lin se sku­teč­ně obje­vu­je v popu­lár­ní kul­tu­ře i ve vědec­kých deba­tách už desít­ky let. Traduje se, že rost­li­ny cit­li­vě rea­gu­jí na péči, kte­rou jim věnu­je­me. Dnešní poznatky při­tom uka­zu­jí, že rost­li­ny nejsou pasiv­ní­mi orga­nismy, jak se dlou­ho před­po­klá­da­lo. Stromy doká­žou pro­střed­nic­tvím che­mic­kých látek a dal­ších sig­ná­lů rea­go­vat na mecha­nic­ké poško­ze­ní, napa­de­ní škůd­ci či jiné ohro­že­ní a skr­ze che­mic­ké sig­ná­ly a změ­ny v pro­stře­dí varo­vat své oko­lí. Při napa­de­ní kůrov­cem mohou napří­klad uvol­ňo­vat lát­ky, kte­ré ovliv­ňu­jí okol­ní stro­my a jejich obran­né reak­ce. Některé výzkumy záro­veň pou­ka­zu­jí na roz­sáh­lé pod­zem­ní pro­po­je­ní koře­nů a půd­ních hub, kte­ré umož­ňu­je pře­nos urči­tých látek a sig­ná­lů mezi rost­li­na­mi.

Tichá pří­tel­ky­ně tak mož­ná nepři­chá­zí s otáz­kou, kte­rá by byla tak vzdá­le­ná sku­teč­nos­ti, jak by se na prv­ní pohled moh­lo zdát. Její fan­ta­zij­ní před­sta­va rost­li­ny schop­né komu­ni­ko­vat se dotý­ká sku­teč­né­ho vědec­ké­ho pozná­ní, kte­ré postup­ně odha­lu­je, že rost­li­ny mezi sebou i se svým oko­lím sku­teč­ně rea­gu­jí více, než jsme si done­dáv­na při­pouš­tě­li.

Herecké výkony

Jak již bylo pře­de­slá­no, Luna Wedler byla za svůj auten­tic­ký herec­ký výkon v roli budou­cí věd­ky­ně odmě­ně­na Cenou Marcella Mastroianniho. Za zmín­ku sto­jí také dal­ší herec­ké výko­ny. Tony Leung v roli neu­ro­věd­ce Tonyho Wonga půso­bí vel­mi civil­ně a jeho posta­va dob­ře zpro­střed­ko­vá­vá pocit izo­la­ce, samo­ty a postup­né­ho pono­ře­ní do neob­vyk­lé­ho vědec­ké­ho expe­ri­men­tu. Představitelé stu­den­tů v dal­ším pří­bě­hu zase při­ná­še­jí do fil­mu odliš­nou ener­gii, svě­ží a mla­dist­vou, a pomá­ha­jí tak odli­šit jed­not­li­vé časo­vé rovi­ny i odliš­né pohle­dy.

Klady a zápory

Mezi kla­dy lze řadit beze­spo­ru ori­gi­na­li­tu, neob­vyk­lý námět a poe­tič­nost sním­ku, kte­rá tiše vybí­zí k medi­ta­cím, sně­ní i úva­hám nad krá­sou i tajem­stvím rost­lin­né říše. V ději se pro­lí­ná věda s mystic­kým tajem­stvím a sní­mek se při­tom nesna­ží jed­no­du­še zod­po­vě­dět otáz­ku, zda rost­li­ny „mlu­ví“, ale spí­še ote­ví­rá otáz­ku, co vlast­ně zna­me­ná komu­ni­ka­ce. Za pozor­nost sto­jí také vizu­ál­ní strán­ka fil­mu – prv­ní čer­no­bí­lá část vytvá­ří odliš­nou atmo­sfé­ru než barev­né pří­běhy z poz­děj­ších obdo­bí, detail­ní kame­ra věnu­je rost­li­nám čas a pro­stor, kte­rý v běž­ném fil­mo­vém vyprá­vě­ní nále­ží lid­ským posta­vám. Detail lis­tu, ston­ku, koru­ny stro­mu nebo pohy­bu rost­li­ny se tak stá­vá samo­stat­ným fil­mo­vým obra­zem. Snímek není pou­ze váž­ný, ale obje­vu­jí se i komic­ké momen­ty, kte­ré odleh­ču­jí jinak filo­zo­fic­ky ladě­nou atmo­sfé­ru. Kupodivu, ve sním­ku se opa­ko­va­ně obje­vu­je i téma sexu­a­li­ty – výhrad­ně však v rovi­ně slov­ní, teo­re­tic­ké a popis­né, přes­to tato strán­ka při­spí­vá k oži­ve­ní a kon­tras­tu.

Jako jeden z mož­ných zápo­rů se může jevit sto­páž, číta­jí­cí 147 min. Dále pozvol­né tem­po nemu­sí vyho­vo­vat kaž­dé­mu divá­ko­vi. Dějové linie, kte­ré se pro­lí­na­jí, mohou půso­bit nedo­kon­če­ně nebo nejas­ně. Film vyža­du­je trpě­li­vost a urči­tou ocho­tu při­jmout jeho medi­ta­tiv­ní styl. Některé filo­zo­fic­ké či vědec­ké otáz­ky zůstá­va­jí pou­ze nazna­če­né, jiné se vzná­še­jí ve sfé­rách vědec­ké fik­ce.

Pro koho je snímek vhodný?

Tichá pří­tel­ky­ně pod­le mě není film pro divá­ka, kte­rý oče­ká­vá rych­lý děj a jed­no­znač­ně uza­vře­ný pří­běh. Je vhod­něj­ší nejen pro milov­ní­ky zeno­vé zahra­dy, ale i pro člo­vě­ka, kte­rý doká­že setr­vat v atmo­sfé­ře a pro­to vyhle­dá­vá poma­lej­ší, medi­ta­tiv­ní fil­my se sil­nou vizu­ál­ní strán­kou a poe­tic­ký­mi obra­zy.

Verdikt

Tichá pří­tel­ky­ně stí­rá hra­ni­ce mezi vědec­kým fak­tem a fan­ta­zií. Je výraz­ně vizu­ál­ním a medi­ta­tiv­ním fil­mem, kte­rý sta­ví více na atmo­sfé­ře, obra­zech a postup­ném roz­ví­je­ní myš­le­nek než na kla­sic­kém dějo­vém vyprá­vě­ní. Kamera věnu­je znač­nou pozor­nost rost­li­nám, stro­mům i detai­lům pří­rod­ní­ho svě­ta, čímž divá­ka vybí­zí ke zpo­ma­le­ní a sou­stře­dě­né­mu pozo­ro­vá­ní. Svým cha­rak­te­rem může při­po­mí­nat chví­li strá­ve­nou v zeno­vé zahra­dě – nevy­ža­du­je neu­stá­lou pozor­nost k ději, ale vybí­zí ke zpo­ma­le­ní, roz­jí­má­ní a vní­má­ní zdán­li­vě nepa­tr­ných detai­lů. Film však může být svou dél­kou i poma­lým tem­pem nároč­něj­ší pro divá­ky, kte­ří oče­ká­va­jí dyna­mic­ký děj nebo jed­no­znač­né odpo­vě­di. Oslovit může pře­de­vším milov­ní­ky poe­tic­ké kine­ma­to­gra­fie a fil­mů, kte­ré pone­chá­va­jí pro­stor pro vlast­ní inter­pre­ta­ci.