Do selhání (krátký film) – Recenze – 40 %

DoSelh

Tato recen­ze výji­meč­ně není na celo­ve­čer­ní film v kinech, ale na nezá­vis­lý krát­ký sní­mek s názvem Do selhá­ní od začí­na­jí­cí­ho reži­sé­ra a sce­náris­ty Martina Tyburce, jenž mě oslo­vil s prosbou, abych jeho film zre­cen­zo­val. Ke vzni­ku fil­mu Do selhá­ní pomoh­la kam­paň na Startovači, výsled­ný počin má cel­kem 20 minut (včet­ně závě­reč­ných titul­ků) a jeho veřej­ná slav­nost­ní pre­mi­é­ra pro­běh­la 19. září 2021 v praž­ském kině Premiere Cinemas v Hostivaři.

© Martin Tyburec / Webevize

Snímek má podti­tul „Film o lás­ce na ste­ro­i­dech“ a začí­ná jako dra­ma. Jedna z jeho hlav­ních postav, téměř plno­le­tá Léňa, v něm po hád­ce s mat­kou kvů­li její­mu nové­mu pří­te­li odchá­zí z domu a zou­fá si, že bude muset noco­vat s bez­do­mov­ci, pro­to­že na hotel nemá pení­ze, k čemuž hra­je tkli­vá hud­ba. Poté se však film pře­klo­pí do žán­ru kome­die – Léňu totiž napad­ne vše vyře­šit tím, že sba­lí v posi­lov­ně, kde se ode­hrá­vá zby­tek pří­bě­hu, své­ho výraz­ně star­ší­ho tre­né­ra Ludvíka. Film tak pojed­ná­vá pře­de­vším o růz­ných vzta­ho­vých pro­blé­mech, kte­ré řeší nejen Léňa a Ludvík, emoč­ně nevy­zrá­lý suk­nič­kář, jenž by se chtěl usa­dit, ale i body­bu­il­der Drtikol, kte­rý před Ludvíkem tají, že se nedáv­no ože­nil.

Mohlo by se zdát, že Léňa bude hlav­ní hrdin­kou, jeli­kož do děje vstu­pu­je jako prv­ní. Film ale ve sku­teč­nos­ti žád­nou z výše jme­no­va­ných postav neu­před­nost­ňu­je, před­sta­vu­je je postup­ně a čas­to tudíž stří­dá per­spek­ti­vy vyprá­vě­ní. Poté, co se Léňa roz­hod­ne usku­teč­nit svůj smě­lý plán, tak dokon­ce zmi­zí na poměr­ně dlou­hou dobu do ústra­ní (k běha­cí­mu pásu) a sní­mek se mís­to ní začne sou­stře­dit na roz­ho­vo­ry Ludvíka s Drtikolem. Spolu s neu­stá­lým pře­ska­ko­vá­ním od posta­vy k posta­vě, kte­ré krom sdí­le­ní stej­né­ho pro­sto­ru a váš­ně k posi­lo­vá­ní de fac­to nic nespo­ju­je, dochá­zí i k čas­té­mu pře­ska­ko­vá­ní z téma­tu na téma, kvů­li čemuž půso­bí struk­tu­ra vyprá­vě­ní dost epi­zod­ně. Na dru­hou stra­nu ale díky tomu děj fil­mu není před­ví­da­tel­ný, neb ori­en­ta­ci jeho smě­řo­vá­ní a pod­sta­tu finál­ní poin­ty nelze moc dob­ře odha­lit pře­dem.

© Martin Tyburec / Webevize

Po kome­di­ál­ní strán­ce je sní­mek inspi­ro­ván zejmé­na nej­růz­něj­ší­mi auten­tic­ký­mi prů­po­víd­ka­mi zaslech­nu­tý­mi v posi­lov­ně, při­čemž humor krom toho spo­ra­dic­ky čer­pá i z drob­ných odka­zů na dílo Jane Austenové. Ty svou křeh­kou a cito­vou pod­sta­tou sto­jí v opo­zi­ci k tes­toste­ro­no­vé tvr­dos­ti pro­stře­dí posi­lov­ny a záro­veň iro­ni­zu­jí posta­vy tam­ních sva­lov­ců. Když drs­ně vyhlí­že­jí­cí Drtikol jede v tram­va­ji a se zau­je­tím si u toho čte Rozum a cit, tak jde oprav­du o pove­de­ně rea­li­zo­va­ný vizu­ál­ní gag. K podob­ně vtip­ným momen­tům nicmé­ně moc čas­to nedo­chá­zí, ať už v rovi­ně hlá­šek, vyu­ži­tých v nedo­sta­teč­né míře, nebo v rovi­ně pří­bě­hu, jehož anekdo­tic­ký roz­měr pod­tr­hu­je i to, že jej coby mír­ně bizar­ní his­tor­ku vyprá­ví v kos­te­le kněz, jehož kázá­ním o lid­ských selhá­ních je celý děj orá­mo­ván. Sportovci v posi­lov­ně pou­ží­va­jí ve fil­mu výraz „do selhá­ní“ jako moti­vač­ní hes­lo, zna­me­na­jí­cí zřej­mě něco jako „na doraz“, při­čemž pří­tom­nost kně­ze, jenž ten­týž výraz pou­ží­vá v jiné sou­vis­los­ti, dodá­vá názvu sním­ku urči­tou dvou­znač­nost.

Režijně film Do selhá­ní vyni­ká vede­ním her­ců a solid­ním tem­pem a v kon­tex­tu polo-amatérské tvor­by navíc pře­kva­pí i jeho rela­tiv­ně vyso­ká tech­nic­ká a řeme­sl­ná úro­veň. Z hle­dis­ka obsa­hu, struk­tu­ry a sty­lu vyprá­vě­ní je však dosti neu­če­sa­ný, nicmé­ně ale­spoň udr­žu­je divá­ka v napě­tí ohled­ně toho, k čemu bude ve svém závě­ru smě­řo­vat. Vzhledem k množ­ství a roz­ma­ni­tos­ti nača­tých témat a moti­vů by ani neva­di­lo, kdy­by byl del­ší. Mohl by tak na vět­ší plo­še roz­vi­nout pře­de­vším prá­ci s posta­va­mi a s humo­rem, jehož sepje­tí se slan­gem pra­vi­del­ných návštěv­ní­ků posi­lo­ven je jeho neja­trak­tiv­něj­ší a nej­ná­pa­di­těj­ší slož­kou s výraz­ným poten­ci­á­lem, kte­rý by si zaslou­žil vytě­žit víc.

Photo © Martin Tyburec / Webevize