Tato recenze výjimečně není na celovečerní film v kinech, ale na nezávislý krátký snímek s názvem Do selhání od začínajícího režiséra a scenáristy Martina Tyburce, jenž mě oslovil s prosbou, abych jeho film zrecenzoval. Ke vzniku filmu Do selhání pomohla kampaň na Startovači, výsledný počin má celkem 20 minut (včetně závěrečných titulků) a jeho veřejná slavnostní premiéra proběhla 19. září 2021 v pražském kině Premiere Cinemas v Hostivaři.
 |
| © Martin Tyburec / Webevize |
Snímek má podtitul „Film o lásce na steroidech“ a začíná jako drama. Jedna z jeho hlavních postav, téměř plnoletá Léňa, v něm po hádce s matkou kvůli jejímu novému příteli odchází z domu a zoufá si, že bude muset nocovat s bezdomovci, protože na hotel nemá peníze, k čemuž hraje tklivá hudba. Poté se však film překlopí do žánru komedie – Léňu totiž napadne vše vyřešit tím, že sbalí v posilovně, kde se odehrává zbytek příběhu, svého výrazně staršího trenéra Ludvíka. Film tak pojednává především o různých vztahových problémech, které řeší nejen Léňa a Ludvík, emočně nevyzrálý sukničkář, jenž by se chtěl usadit, ale i bodybuilder Drtikol, který před Ludvíkem tají, že se nedávno oženil.
Mohlo by se zdát, že Léňa bude hlavní hrdinkou, jelikož do děje vstupuje jako první. Film ale ve skutečnosti žádnou z výše jmenovaných postav neupřednostňuje, představuje je postupně a často tudíž střídá perspektivy vyprávění. Poté, co se Léňa rozhodne uskutečnit svůj smělý plán, tak dokonce zmizí na poměrně dlouhou dobu do ústraní (k běhacímu pásu) a snímek se místo ní začne soustředit na rozhovory Ludvíka s Drtikolem. Spolu s neustálým přeskakováním od postavy k postavě, které krom sdílení stejného prostoru a vášně k posilování de facto nic nespojuje, dochází i k častému přeskakování z tématu na téma, kvůli čemuž působí struktura vyprávění dost epizodně. Na druhou stranu ale díky tomu děj filmu není předvídatelný, neb orientaci jeho směřování a podstatu finální pointy nelze moc dobře odhalit předem.
 |
| © Martin Tyburec / Webevize |
Po komediální stránce je snímek inspirován zejména nejrůznějšími autentickými průpovídkami zaslechnutými v posilovně, přičemž humor krom toho sporadicky čerpá i z drobných odkazů na dílo Jane Austenové. Ty svou křehkou a citovou podstatou stojí v opozici k testosteronové tvrdosti prostředí posilovny a zároveň ironizují postavy tamních svalovců. Když drsně vyhlížející Drtikol jede v tramvaji a se zaujetím si u toho čte Rozum a cit, tak jde opravdu o povedeně realizovaný vizuální gag. K podobně vtipným momentům nicméně moc často nedochází, ať už v rovině hlášek, využitých v nedostatečné míře, nebo v rovině příběhu, jehož anekdotický rozměr podtrhuje i to, že jej coby mírně bizarní historku vypráví v kostele kněz, jehož kázáním o lidských selháních je celý děj orámován. Sportovci v posilovně používají ve filmu výraz „do selhání“ jako motivační heslo, znamenající zřejmě něco jako „na doraz“, přičemž přítomnost kněze, jenž tentýž výraz používá v jiné souvislosti, dodává názvu snímku určitou dvouznačnost.
Režijně film Do selhání vyniká vedením herců a solidním tempem a v kontextu polo-amatérské tvorby navíc překvapí i jeho relativně vysoká technická a řemeslná úroveň. Z hlediska obsahu, struktury a stylu vyprávění je však dosti neučesaný, nicméně alespoň udržuje diváka v napětí ohledně toho, k čemu bude ve svém závěru směřovat. Vzhledem k množství a rozmanitosti načatých témat a motivů by ani nevadilo, kdyby byl delší. Mohl by tak na větší ploše rozvinout především práci s postavami a s humorem, jehož sepjetí se slangem pravidelných návštěvníků posiloven je jeho nejatraktivnější a nejnápaditější složkou s výrazným potenciálem, který by si zasloužil vytěžit víc.
Photo © Martin Tyburec / Webevize
