Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Když si John Krasinski poprvé přečetl původní návrh scénáře k Tichému místu od scénáristického dua Bryana Woodse & Scotta Becka (Nightlight), uvědomil si, jak hrozivou trefou do černého to je. V tu dobu Krasinskiho žena Emily Blunt zrovna porodila jejich druhou dceru, takže již trávil noci tichým šeptáním a prožíval neklid z jejich nového rodičovství. I proto byl Krasinski u vytržení z nápadu o rodině, která nervózně a s obrovským rizikem hledá bezpečí, stejně jako potřebu blízkosti ve světě, kde jediný výkřik nebo těžkopádný krok může znamenat okamžitou smrt. Příběh jako by zahrnoval ty nejryzejší obavy rodičovství.
V té době byl Krasinski znám nejen jako herec (například z jeho aktuálních rolí v Detroitu a ve filmu 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází), ale také jako scenárista (jehož scénáře zahrnují například Zemi naděje od Guse Van Santa) a také jako vycházející režisér (který debutoval s Něco na těch mužích je, následovaným filmem Hollarovi). Ale co se týče Tichého místa, musel se Krasinski ujmout se všech třech rolí. Zatímco se vypořádával s přepisem příběhu Woodse a Becka, zahlédl i šanci zahrát si v silně hororovém žánru celkem unikátním způsobem. Chtěl vytvořit horor, u kterého se vám každou vteřinou tají dech, přesně podle tradice decberoucích thrillerů.
Ale co víc, chtěl stvořit bitvu mezi zvukem a tichem, mezi strachem a láskou, která by pro diváky byla napínavým emocionálním zážitkem, kterého se mohou přímo účastnit.
Krasinski vzpomíná, co ho původně zaujalo: „Už tehdy jsem se snažil vypořádat se se všemi obavami, které jsem měl nově jako otec – obavy, jak ochránit své dcery a jak být dobrým tátou – takže když se ke mně scénář dostal, dokázal jsem se s tím ztotožnit ve velmi osobní rovině. Cítil jsem, že v tomto jednoduchém příběhu se skrývá zajímavá a děsivá metafora toho, co to znamená být rodičem. Byl jsem pak hodně citlivý a emotivní, když jsem si začal představovat, jak se dva rodiče snaží uchránit své děti za nemožných okolností – žít tak, aby nevydali ani hlásku. Moje představivost se utrhla ze řetězu. Kolem toho nápadu bylo tolik věcí, které jsem chtěl prozkoumat.“
Čím více se snažil si představit, jaké to je, být otcem za hrůzu nahánějících podmínek, tím děsivějším, ale zároveň přesvědčivějším, se tento nápad stával. Tento příběh byl plný silných a odzbrojujících momentů, a zároveň v něm byla žalostná snaha rodiny společně komunikovat, nehledě na to, jak špatné věci se děly. „V běžném životě se snažíte, aby vaše děti byly šťastné, zdravé, nakrmené, bez starostí a vzdělané, což je velká spousta starostí. Ale v téhle noční můře je tenhle tlak 10tisíckrát větší,“ poznamenává Krasinski. „Ve světě Abbottových vás jeden nešťastný krok může stát život vašeho milovaného, což oni již moc dobře znají.“
Fakt, že tento film překypoval kreativními možnosti pro herecké výkony, design i efekty, byl dalším důvodem, proč Krasinskiho téma oslovilo. „Nadšeně jsem přemýšlel, jak můžu tento příběh vyprávět tím nejvíce vzrušujícím způsobem, za použití rovnováhy mezi zvuky a tichem,“ vysvětluje.
Horor je pro Krasinskiho jako pro scenáristu a režiséra úplně novým žánrem, ale už od začátku do toho investoval spoustu svých emocí. „Popravdě moje nejoblíbenější filmy, ať už horory nebo jiné, jsou ty, které mají silnou skrytou metaforu,“ říká. „Například Čelisti jsou jedním z mých nejoblíbenějších filmů vůbec. Pro mě Čelisti nebyly moc o žralokovi. Bylo to o třech mužích, kteří měli něco, co chtěli překonat, a žralok byl katalyzátorem jejich příběhu. Takhle jsem ten příběh vnímal. Je to děsivý příběh, ale děsivý je proto, že je o skutečné rodině. Měl jsem pocit, že já sám mám osobní zkušenost, kterou jsem do toho mohl přinést.“
Jako všechny hororové filmy, Tiché místo stojí na provokativním scénáři založeném na vašich nejhorších nočních můrách. Ale z tohoto bodu se Krasinski vydal svým vlastním směrem: propojit lásku a strach a aktivně zapojit diváky do obojího. Hlavním nápadem bylo vytvořit hororový rámec, ve kterém se divák neubrání rostoucí náklonnosti vůči Abbottovým.
„Pokud vám na Abbottových záleží, pak budete překvapeni, když budou překvapeni oni, budete smutní, když oni budou smutní a budete zoufale vyděšení, když zažívají zoufalý strach. Toto je jádro toho, co jsem chtěl vytvořit: aby se diváci zamilovali do toho, co z Abbottových dělá tak úžasnou rodinu,“ vysvětluje Krasinski. „Bojíte se o ně tím nejintenzivnějším způsobem, protože si dokážete představit sami sebe na jejich místě.“
Důležitou součástí toho, jak přimět diváky, aby si sami sebe dokázali představit v kůži Abbottových, bylo využití zvukových iluzí. Jak se Krasinski prokousával přepisy scénáře, začal si dělat propracovaný seznam každodenních zvuků, které si rozdělil na „bezpečné zvuky“ a „zvuky nebezpečí“. Tvořit svět, který je tak odlišný od našeho rušivě hlučného světa, bylo zároveň napínavé a odhalující. Svět, ve kterém je zvuk definován jako nebezpečný, je také ale součástí lidského prožitku.
„Moc jsem chtěl objevit tu hranici, kdy vydáte zvuk, ale ty bytosti vás ještě neuslyší. Strávil jsem spoustu času zkoumáním každého možného zvuku, který rodina na izolované farmě může vytvořit, a poté jsem začal přemýšlet, na které všechny způsoby by ta rodina mohla přijít, aby ty zvuky utišila. Byl to velmi zábavný a podnětný proces.“
Všechna běžná zavrzání a šumy každodenního života, které už pokládáme za samozřejmé, pro Krasinskiho najednou dostaly nový význam. „Začal jsem poslouchat úplně všechno,“ přiznává, „od cinkání příborů na talířích až po dopadnutí boty na zem při vyzouvání. U nás doma se z toho stala taková hra, kdy jsme se já a moje žena [Emily Blunt] snažili být úplně zticha a pokud jeden z nás vydal nějaký zvuk, otočili jsme se tiše na sebe a řekli „je po tobě“. Stala se z toho skvělá forma přípravy.“
Krasinski dokonce i doopravdy zkoušel, které nápady by diváky nejvíce otřásly a dostaly se jim pod kůži. „Často jsme já a Emily jen seděli a vymýšleli různé situace, a pokud Emily řekla: ‚To mě tak hrozně děsí, že o té situaci nechci ani uvažovat.‘, tak jsem řekl: ‚To půjde do scénáře.‘“
Aby Abbottovi mohli zdárně čelit všudypřítomné hrozbě, kvůli které museli vše pečlivě poslouchat 24 hodin 7 dní v týdnu, zkonstruovali promyšlené způsoby, díky kterým tišili zvuky, které vydávají. Zahrnuje to například cestičky z písku, které tlumí jejich kroky, natírání parket na podlaze, aby věděli, kam šlápnout a vyhnuli se tak vrzání podlahy nebo speciální světelný systém, pomocí kterého komunikovali. „Spousta zábavy tkvěla v tom, jak daleko až můžeme zajít s nápadem snažit se zůstat potichu. Od Abbottových komunikujících přes barevná světýlka až po tvoření cestiček z písku kvůli tichým krokům,“ říká Krasinski.
Protože je jejich dcera Regan hluchá, umí Abbottovi používat znakovou řeč, která jim pomáhá přežít. Ale jak se scénář vyvíjí, Krasinski se snaží pro Abbottovy zlepšovat všelijakými způsoby strategie pro jejich komunikaci. Se dvěma dětmi, které čelí extrémně nepředvídatelné budoucnosti, a s dalším dítětem na cestě, mají Abbottovi velký počet neodkladných záležitostí, o kterých spolu musí mluvit, ale škála jejich možností, jak jeden s druhým mohou komunikovat, se dost ztenčila.
Logistika toho, jak se Abbottovým daří přežít, byla stěžejní. Kyvadlo filmu podle Krasinskiho leží hlavně mezi nesnesitelným napětím a povznášejícím uvolněním. Největší výzvou tohoto scénáře bylo přijít na to, jak vytvořit vířící pocity frustrace, předtuchy, zármutku, vzdoru, potřeby a lásky, završenými děsem z nesrozumitelného, všeslyšícího nepřítele, který vás obklopuje, a to vše za použití pouze několika málo slov. Krasinski zjistil, že je toho možné dosáhnout pouze neustálým spojováním nejzákladnějších lidských emocí a světa, ve kterém byla lidskost narušena.
„Nejvíce mě zajímaly intimní scény, kde Abbottovi byli společně jako rodina,“ říká Krasinski. „Později na place bylo úžasné pozorovat herce, jak rozpoznávají krásné společné momenty, které se odehrávají mezi lidmi, ale bez potřeby dialogu. Komunikace je najednou o těch nejdůležitějších věcech: o lásce, péči a o strachu, co další den přinese.“
Proces psaní scénáře se pro Krasinskiho stal příležitostí, jak zlepšit svůj režisérský směr (a zároveň unikátní vizuální jazyk, který je použitý ve filmu), aniž by se objevil na place. „Na přepisování scénáře bylo nejlepší, že jsem celou dobu myslel na režírování,“ říká. „Přesně jsem při psaní věděl, co chci natočit, a už jsem i vymýšlel z jakých úhlů a další takové věci. Vkládání všech režisérských nápadů rovnou do scénáře pro mě byla hodně jedinečná zkušenost.“
Podpora po celou dobu produkce od velmi zkušeného týmu z Platinum Dunes, který vůbec poprvé Krasinskiho seznámil s nápadem, mu dovolila posílit jeho vizi. Michael Bay, Andrew Form a Brad Fuller nejsou jenom jedněmi z nejschopnějších filmových tvůrců v oboru, ale zároveň již několikrát prokázali vášeň pro hororový žánr tak originálními filmy jako Očista a Ouija, nebo klasikami typu Texaský masakr motorovou pilou, 3:15 zemřeš, Pátek třináctého nebo Noční můra v Elm Street.
Krasinski to shrnuje: „Myslím, že máme opravdu štěstí, že se ten film takhle podařil. Všichni tomu byli opravdu oddaní, od producentů až po herce. Myslím, že se všichni do projektu přidali s jistotou, že pokud to dotáhneme do konce, tak z toho může být něco opravdu speciálního.“
(4,91 z 5)