Dánský thriller Tísňové volání se celý odehrává výhradně v prostorách budovy, kde pracují policejní operátoři tísňové linky, jejichž pracovní náplní je vyslechnout volajícího a poslat za ním policejní jednotku či sanitku v závislosti na tom, kvůli čemu volá. Hlavním hrdinou je jeden z dispečerů jménem Asger, jenž ke konci směny přijme hovor od unesené ženy, která mluví schválně tak, aby její únosce nepoznal, že zavolala na tísňovou linku (a myslel si místo toho, že mluví se svou dcerkou). Podaří se ženu zachránit?
Formálně Tísňové volání připomíná třeba snímek Locke, který byl celý o tom, že v něm Tom Hardy jel autem a telefonoval různým lidem – a kromě něj už nikdo další ve filmu nevystupoval. V Tísňovém volání jsou sice k vidění i jiné postavy, ale jde prakticky jen o řadové dispečery, kteří sdílejí s hlavním hrdinou pracovnu, a na zápletce se nijak nepodílejí a nijak tím pádem nenarušují one man show herce Jakoba Cedergrena (Ukrutně šťastni), který se zhostil hlavní role.
Když se rozhodnete pojmout film takhle extrémně komorně, lacině a bez jakékoli výraznější obrazové stylizace, tak pochopitelně potřebujete dva silné trumfy v podobě mimořádně dobře napsaného, chytrého a promyšleného scénáře a kvalitního herce, který váš příběh dokáže věrohodně prodat, protože jinak se nemáte o co opřít. Film Locke měl obojí. A Tísňové volání má naštěstí také obojí. Jakob Cadergren hraje dokonale civilně a bez jediného náznaku přehrávání a děj je založen na postupném rozkrývání dvou věcí – že případ unesené ženy je ve skutečnosti zapeklitější, než by se na první pohled zdálo, a že i hlavní hrdina má nějaké vlastní problémy, které ho trápí.
Ze začátku snímku trošku trvá, než příběh nabere obrátky, nicméně pak v napětí nepoleví až do konce a navíc dokáže šokovat i překvapovat zvraty i nečekaným vývojem událostí, aniž by přitom kamera příliš opouštěla obličej hlavního hrdiny. Vizuálně je snímek tudíž velice strohý, avšak není pravda, že by obraz nebyl důležitou složkou – jelikož určitá část příběhu spočívá i v odhalování Asgerovy minulosti, tak na výrazu v jeho tváři a v jeho reakcích na konkrétní situace nesmírně záleží.
Velkým tématem je kromě toho i náhled do světa operátorů tísňových linek, jejichž pravomoc končí u odpovídání na hovory a delegace bezpečnostních a zdravotnických sil, ale kromě toho nemohou volajícím lidem v nouzi pomoct jinak než terapeuticky po telefonu, neb jiným typem angažovanosti by překročili své kompetence. Tohle Asgera z pozice policisty hodně trápí, protože by rád sám nějak pomohl, leč musí jen sedět, brát telefony a nechat jiné policisty a doktory, aby situaci vyřešili sami – přičemž z té nejistoty, zda to s volajícím nakonec dobře dopadne, plyne značné množství stresu – a tahle nejistota a napětí jsou pak zdařile přenášeny i na diváka.
Snímek tak vlastně odkrývá ještě třetí věc – psychickou náročnost práce operátorů krizových linek, kteří tráví hodiny mluvením s oběťmi různých neštěstí či vážných zločinů a ještě jim jejich práci narušují idioti, kteří si přejí zavolat záchranku třeba jen kvůli odřenému kolenu po pádu z kola, nebo vulgární opilci, které vyhazovač vyhodil z diskotéky. Kromě toho je příběh navíc obohacen i tím, že se Asger přeci jen rozhodne do případu angažovat víc, než by oficiálně měl, protože sice uvažuje chytře a racionálně, ale zároveň se občas nechá unést svými emocemi a prostě mu to nedá. Pořád přitom ale neopustí své pracoviště.
Z hlediska „telefonních“ thrillerů se kromě zmíněného filmu Locke nabízí srovnání ještě třeba s filmem Telefonní budka, kde ale oproti Tísňovému volání mnohem víc záleželo na tom, co všechno se dělo v prostředí kolem hlavního hrdiny, a některé vedlejší postavy měly zásadnější než jen okrajovou roli. O trošku podobnější je thriller Tísňová linka, který se ale zas nevydržel odehrávat na jednom místě – nejen že v něm byly i prostřihy na počínání unesené oběti, ale hlavně se v něm hlavní hrdinka, též telefonní operátorka, nakonec vydala řešit případ na vlastní pěst do terénu, čímž se závěr filmu překlopil do přihlouplého béčka. Oproti tomu je Tísňové voláníchytré a konzistentní ve všech směrech, je nesmírně atmosférické, nabízí silný a úderný zážitek a zároveň je ideálním příkladem toho, jak moc muziky jde vykouzlit za použití minimálních prostředků.
