Trans

Jméno Dannyho Boyla je záru­kou při­nejmen­ším vel­ké­ho oče­ká­vá­ní, v lep­ším pří­pa­dě potom kva­lit­ní podí­va­né. Ostatně to, že Boyle umí točit fil­my doká­zal neje­nom oska­ro­vým Milionářem z cha­tr­če, ale i horo­rem 28 dní poté nebo kul­tur­ní mod­lou Trainspotting. Nebudu lhát, že pro Boylovy fil­my mám sla­bost, a tak jsem taky měl od Transu znač­ná oče­ká­vá­ní.

Trans je film spí­še Nolanovského raže­ní, jeli­kož je celý namo­ta­ný kolem schi­zofren­ní­ho vyprá­vě­ní o Simona (James McAvoy), kte­rý pra­cu­je jako his­to­rik umě­ní v aukč­ní síni. Tu poté pře­pad­nou záhad­ní lupi­či a nej­cen­něj­ší obraz ukrad­nou a při tom Simon při­jde k úra­zu hla­vy, při kte­rém čás­teč­ně ztra­tí paměť. Ovšem jak poslé­ze zjis­tí­me, Simon sti­hl mal­bu někam scho­vat a lupi­či tedy ukrad­li pou­ze boha­pros­tý rám. A násle­du­je jádro fil­mu, kdy si lupi­či najmou psy­cho­lož­ku, aby pomo­cí hypnó­zy zjis­ti­la, kde je obraz ukryt.

Hlavní část fil­mu se tedy motá­me v jed­not­li­vých čás­tech děje, kdy neví­me, co je sku­teč­nost a co jen mate­ní smys­lů. To byl zjev­ně Boylův cíl – zmást divá­ka. Celé to vrhá veli­ký stín oče­ká­vá­ní pro závě­reč­né rozuz­le­ní, ovšem stín nedo­ká­že sku­teč­ná poin­ta pře­kro­čit a film jako celek půso­bí jako bub­li­na, kte­rá splask­la a nic po sobě neza­ne­cha­la, pro­to­že podob­ně tolik po vás po zhléd­nu­tí fil­mu zůsta­ne.

Oproti Boylovým stan­dar­dům je Trans neu­če­sa­ný nevlast­ní synek. Třeba ve 127 hodi­nách doká­zal milo­va­ný Danny na mini­mál­ním ději vykouz­lit úžas­né emo­ce, ale tady se mu to zkrát­ka neda­ří. Skoro bych sta­vě­ní zápa­lu pro film při­rov­nal k Cimrmanovskému „Pěstování oče­ká­vá­ní a násle­du­je zkla­má­ní, pak zno­vu oče­ká­vá­ní a zase zkla­má­ní“. Je tady jas­ně vidět, že Boyle dal vět­ší por­ci času a úsi­lí do úvod­ní­ho zaha­jo­va­cí­ho cere­mo­ni­á­lu olym­pij­ských her, pro­to­že v Transu zkrát­ka tenhle hvězd­ný reži­sér nebyl víc jak z polo­vi­ny. Což je ško­da.

Na dru­hou stra­nu je Trans sním­kem urči­tě zají­ma­vým a říka­jí­cím si o urči­tou dáv­ku pozor­nos­ti, ale urči­tě měl na víc a to ví urči­tě i sám tvůr­ce

---

---