Ultraviolet

Kurt Wimmer se vytá­hl sním­kem Equilibrium. Temnou sci-fi o budouc­nos­ti, kde jsou emo­ce zlo­či­nem a svě­tu vlád­ne chlad­ný raci­o­na­lis­mus. Film pře­kva­pil nejen mra­zi­vou atmo­sfé­rou, ale také skvě­lou cho­re­o­gra­fií akč­ních scén a vizu­ál­ní pou­ta­vos­tí. Wimmerův dal­ší pro­jekt se naneštěs­tí může pochlu­bit dvě­ma posled­ní­mi zmí­ně­ný­mi kla­dy, ale jinak zkla­me až v pří­liš mno­ha dal­ších ohle­dech.Další Equilibrium neče­kej­te. A pokud to přes­to udě­lá­te, pak bude­te hod­ně zkla­má­ni. Zdánlivě má Ultraviolet s tím­to titu­lem mno­ho spo­leč­né­ho, ale vět­ši­nu z jeho kla­dů se jí neda­ří dotáh­nout do kon­ce. Je to ško­da, pro­to­že z toho moh­la být vel­mi sluš­ná podí­va­ná. Mohla, moh­la. Ale není.

Pravdou je, že akč­ní scé­ny minu­lý Wimmerův film při­po­me­nou. Jsou sviž­né, pohy­bo­vě dob­ře zvlád­nu­té, pře­střel­ky spí­še při­po­mí­na­jí tanec než bez­hla­vé pále­ní do nepřá­tel a stře­ty s meči nepo­strá­da­jí své svět­lé oka­mži­ky. Milla Jovovich zvlá­dá boje na jed­nič­ku. Její krá­sa a cha­risma jsou dal­ším z mála kla­dů. K nim pat­ří už jen hud­ba, kte­rá dodá­vá Ultraviolet na dyna­mič­nos­ti.

Dál už ale chvá­lit nemo­hu. Rád bych při­mhou­řil oči a dělám to dost čas­to, ale u Ultraviolet jsem se nudil až pří­liš čas­to. Zoufale jsem dou­fal, že dia­lo­gy brzy skon­čí a dojde na bit­ky. Upřímně, Wimmer si na scé­ná­ři mohl zapra­co­vat více (ujal se nejen režie, ale napsal si i scé­nář), pro­to­že pří­běh a roz­ho­vo­ry jsou zou­fa­le nezá­bav­né a cel­ko­vý dojem kazí. Děj je oprav­du hod­ně nepo­ve­de­ný.

Týká se viru, kte­rý část lid­stva naka­zil a způ­so­bil u nich muta­ce. Jejich výsled­kem je to, že se infi­ko­va­ní jedin­ci mění v bytos­ti podob­né upí­rům. Vicekardinál (Nick Chinlund) se je sna­ží za kaž­dou cenu zni­čit. Proto je pro­ti němu zalo­žen odboj, jehož člen­kou je i naka­že­ná Violet (Milla Jovovich). Podaří se jí ukrást kufřík, kte­rý má skrý­vat zbraň pro­ti upí­rům. Ale uvnitř nalez­ne dítě…

Nastínění tota­lit­ní budouc­nos­ti, kde se vede urput­ný boj o pře­ži­tí se moc neda­ří. Vysvětlování detai­lů není věno­vá­no pří­liš pozor­nos­ti, a pokud někdy ano, tak jsou podá­ny tak neob­rat­ně, že vás děj začne zají­mat ješ­tě méně než před­tím. A „srd­cervou­cí“ chvil­ky, ty nefun­gu­jí už vůbec.

Ultraviolet měla roz­po­čet pou­hých 30 mili­o­nů dola­rů, tak­že bylo jas­né, že bylo nut­né šet­řit kde se jen dalo. A Wimmer se nepro­zí­ra­vě roz­ho­dl, že i přes ome­ze­né množ­ství finan­cí se nebu­de vyhý­bat scé­nám, kte­ré vyža­du­jí prá­ci počí­ta­čo­vých gra­fi­ků. Nešetří se tu futu­ris­tic­ký­mi exte­ri­é­ry nebo divo­ký­mi honič­ka­mi, kte­ré by se bez spe­ci­ál­ních efek­tů neo­be­šly. Jenže to, že na ně neby­lo dost peněz vyslo­ve­ně bije do očí. Některé tri­ky jsou sko­ro na ama­tér­ské úrov­ni a téměř by se dalo říct, že něco podob­né­ho by se dalo zvlád­nout i na vašem domá­cím PC.

Je to doce­la zkla­má­ní. Namlsáný Equilibriem jsem čekal dal­ší zají­ma­vé sci-fi, ale Ultraviolet moc zají­ma­vá není. Milla Jovovich je kus a s pis­to­le­mi v rukou jí to slu­ší, ale ani její krá­sa nesta­čí na to, abys­te se celou dobu bavi­li. Kurt Wimmer si mys­lel, že za málo peněz nato­čí hod­ně „muzi­ky“, ale ona je ta „muzi­ka“ někdy pěk­ně faleš­ná. Pár scén sto­jí za to, ale plno jich vyslo­ve­ně nudí. Ultraviolet se zrov­na nepo­ve­dl. Není to jen pro­to, že od Wimmera jsem čekal mno­hem více, ale také je vidět, že chtěl nato­čit akč­ní jízdu, ovšem vymknu­lo se mu to z rukou.