United 93 (Let číslo 93)

Pokud bys­te se měli roz­ho­do­vat, zda během let­ních večer­ních nocí, strá­ve­ných v kině, dáte před­nost zpo­pu­la­ri­zo­va­ným Pirátům z Karibiku s kapi­tá­nem Jackem Sparowem nebo tvr­dým chláp­kům z Miami Vice, měli bys­te si fil­mo­vý seznam pro­jet radě­ji ješ­tě jed­nou a svůj zrak zamě­řit na film Paula Greengrase – Let čís­lo 93. Stejně jako v Pirátech bude­te i zde veli­ce věro­hod­ně zasvě­ce­ni do pou­ta­vé­ho děje, na roz­díl od vese­lé pirá­tov­ky se však nebu­de­te v žád­ném pří­pa­dě chtít dostat do kůže hlav­ních hrdi­nů. Jejich dob­ro­druž­ství, kte­ré vyprá­ví o udá­los­tech 11.září, způ­so­bí, že se jako­by vrá­tí­te zpět v čase. Prostřednictvím toho­to fil­mu totiž občas bude­te mít pocit, že oprav­du sedí­te v leta­dle s čís­lem 93. Celý pří­běh začí­ná mod­lit­bou čtyř arab­ských aten­tát­ní­ků, kte­ří se poslé­ze ode­bí­ra­jí na New Yorské letiš­tě a stá­va­jí se ces­tu­jí­cí­mi letu 93 míří­cí­ho do Los Angeles. Posléze se z troš­ku ner­vóz­ně vypa­da­jí­cích ces­tu­jí­cích sta­nou noví pilo­ti leta­dla. Cíl letu se také mění. Hlavní aten­tát­ník odtrh­ne z jaké­ho­si blo­ku obrá­zek cíle jejich letu a při­pev­ní si ho na hlav­ní řídí­cí panel. Poté změ­ní kurz letu o 180°. United 93 se vra­cí do New Yorku, jaká­ko­li při­stá­va­cí plo­cha je pro něj však zby­teč­ná. Desítky pasa­žé­rů, a nejen oni, jsou v ohro­že­ní živo­ta. United 93 se řítí pří­mo na Bílý dům.

Mnozí si řek­nou, že ten­to film bude postrá­dat napě­tí, pro­to­že osud letu 93 zná sko­ro kaž­dý a kaž­dý tedy ví jak tra­gic­ky skon­čí. Nikdo však nemohl přes­ně vědět, co v tuto dobu pro­ží­va­li samot­ní ces­tu­jí­cí či dis­pe­če­ři z řídí­cích věží. Po shléd­nu­tí toho­to fil­mu bude­te ale urči­tě o něco moud­řej­ší.

Paul Green se roz­ho­dl jít poně­kud po netra­dič­ní fil­mař­ské ces­tě s ozna­če­ním „reál­ná fil­mo­vá rekon­struk­ce“. Už od prv­ních oka­mži­ků na vás film půso­bí spíš jako doku­ment než celo­ve­čer­ní film a to hlav­ně díky absen­ci hlav­ní­ho hrdi­ny. Jsou zde sice posta­vy, kte­ré se zda­jí být pro film klí­čo­vé, reži­sér však ani těm­to posta­vám nedá­vá pří­liš vel­kou pří­le­ži­tost strh­nout na sebe pozor­nost. Bez hlav­ní­ho hrdi­ny se logic­ky nemů­že odví­jet ani jeho osob­ní pří­běh, což je námě­tem 99% všech fil­mů. United 93 je v tom­to napros­to ori­gi­nál­ní. Režisér se vás sna­ží pono­řit do atmo­sfé­ry celé­ho fil­mu víc než je běž­né. Na tom také celý film sto­jí a je to jeho hlav­ním kouz­lem. Když sle­du­je­te před odle­tem znudě­né ces­tu­jí­cí, nevní­má­te ani moc co říka­jí, pro­to­že vět­ši­na roz­ho­vo­rů se týká běž­ných kon­ver­zač­ních témat postrá­da­jí­cích jakou­ko­li dějo­vou návaz­nost, v pří­pa­dě dis­pe­če­rů se za chví­li začne­te v jejich odbor­né ter­mi­no­lo­gii ztrá­cet. Všechno na vás půso­bí tak nějak syro­vě, jako­by tomu chy­bě­la šťá­va. V oka­mži­ku kdy se začnou ztrá­cet leta­dla a násled­ně bou­rat do WTC a Pentagonu bys­te čeka­li, že nasta­ne na řídí­cích věžích pani­ka a cha­os, bude­te čekat že lidé začnou pře­té­kat emo­ce­mi, ale nic tako­vé­ho vás neče­ká, není na to čas a situ­a­ce je zapo­tře­bí rych­le řešit. Když se zamys­lí­te, co vám během těch­to scé­nek chy­bí, odpo­věď najde­te poměr­ně rych­le. Je to hud­ba. Ano, celý film je prak­tic­ky bez hudeb­ní­ho dopro­vo­du, jen občas zde zaslech­ne­te něja­kou tu pochmur­nou tóni­nu. Zdá se to až banální,že se o tom vůbec zmi­ňu­ji, ale mys­lím si, že reži­sér se až moc sna­žil dodr­žet auten­tič­nost, a tak soun­d­track ome­zil na mini­mum, což je mys­lím doce­la ško­da, pro­to­že s kva­lit­ní hud­bou by film nabral úpl­ně jiné tem­po už od začát­ku. Takhle se na začát­ku doce­la nudí­te a čeká­te, kdy už koneč­ně při­jde něja­ké to napě­tí. Nebudete ale čekat dlou­ho. Ve chví­li, kdy jeden z mus­li­mů ode­jde na WC a vrá­tí se z bom­bou kolem pasu, dru­hý začne děsit pasa­žé­ry a zby­lí dva vysko­čí ze seda­del zlik­vi­do­vat pilo­ty , vám koneč­ně začne prou­dit do krve adre­na­lin. Cestující začnou pani­ka­řit, nevě­dí co se děje a pomo­cí lin­ko­vých tele­fo­nů vola­jí svým rodi­nám, kde se dozví­da­jí o WTC a Pentagonu. Slabší pova­hy se začnou sen­ti­men­tál­ně lou­čit se svý­mi rodi­na­mi a jsou smí­ře­ni se svým osu­dem, ti sil­něj­ší se poku­sí o vzdor. Jak to dopad­ne je už všem jas­né...

Kdybych měl celý film zhod­no­tit, musel bych ho roz­pů­lit na dvě čás­ti. První část, kde hlav­ní roli hra­jí dis­pe­če­ři a ředi­tel pro­vo­zu letiš­tě v NY bych ozna­čil za výraz­ně slab­ší a fil­mař­sky nedo­ta­že­nou. Působí přespří­liš doku­men­tár­ně a až nelo­gic­ky chlad­ně. Absence hudeb­ní­ho dopro­vo­du je oprav­du výrazná. Na dru­hé stra­ně ces­tu­jí­cí letu 93 jsou úžas­ní i přes­to, že mezi nimi nena­jde­me jedi­nou ame­ric­kou hvězdu. Jejich reak­ce a cho­vá­ní neza­vá­ní béč­ko­vý­mi akč­ní­mi fil­my a přes­to vám buší i za ně srd­ce napě­tím. Celkově bych  film hod­no­til urči­tě klad­ně. Je to něco nové­ho a neotře­lé­ho a i přes­to, že jsme už vidě­li spous­tu fil­mů o une­se­ných leta­dlech plných ces­tu­jí­cích, ten­to film je něčím výji­meč­ný. Ať už tím, že všich­ni vědí, jak tvr­dě prav­di­vý ten­to pří­běh je nebo svým rekon­struk­tiv­ným podá­ním. Tak nebo tak, na vás film urči­tě nechá sto­pu a po dlou­hých 5 letech si opět uvědomíte,jak tero­ris­mus teh­dy zamá­val se svě­tem. A co hůř...uvědomíte si, že tato doba se ješ­tě zda­le­ka neblí­ží ke své­mu kon­ci.