“Venku vždycky panuje atmosféra, ze které si připadám prázdnější, aniž bych se cítil lehčí.” (str. 121)
Silný příběh muže, který se musí vypořádat se smrtí své manželky, musí se starat o čerstvě narozenou dceru a nezbláznit se z toho. Syrová zpověď původně básníka a bývalého hokejisty Toma Malmquista vás donutí se zamyslet nad cenou lidského života a tím, jak se všechno v jeden moment může změnit.
Kniha pro mě byla velkým zklamáním. Čekala jsem něco více, než jenom popsané události. Příběh byl silný, to bezpochyb, ale chyběly mi tam popisy autorových pocitů. Bylo to opravdu spíše jenom o tom, co se stalo. Chyběly tam prostě emoce.
“Hodný může asociovat jistou slabost, ale být hodný bez toho, aby byl člověk slaboch, to je pochopitelně něco docela jiného. (str. 150)
Nemůžu říct, že by příběh člověka nezasáhl, protože to bylo opravdu smutné. Autor si určitě zažil peklo, muselo to pro něj být těžké, ale kdybyste nevěděli, že jde o autobiografii, řekli byste, že ta kniha za moc nestojí, protože popsat události dokáže každý a nemusí vydávat knihu.
Knihu by mohli ocenit možná tak lidé, kteří zažili něco podobného. Pro běžného čtenáře, který si chce odnést nějaký zážitek to ale nebude. Dlouhé souvětí, které se těžko čtou a prosté dialogy čtivosti moc nepřidávají. Pokud chcete být v ději, musíte dávat pozor, abyste chápali, co se tam zrovna děje a autorův styl psaní není dost zajímavý na to, abyste nad tímhle přivřeli oči.
“Totto, vyměnil bys smutek, který teď cítíš, za to, abys Johanesse nikdy nepoznal?” (str. 152)
Ráda bych napsala, pro koho by kniha mohla být dobrá, ale nějak nenacházím cílovou skupinu, kromě lidí, kteří zažili něco podobného. Možná v případě, kdy knihu budete číst čistě jako autobiografii, tak by vás kniha mohla zaujmout. Nesmíte od toho ale očekávat, že narazíte na nový literární zázrak, to v téhle knize bohužel nenajdete.
