Vdovy (Widows) – Recenze – 80%

Skupina lupi­čů ukrad­ne dva mili­o­ny dola­rů, během akce ale jejich lup sho­ří a všich­ni zahy­nou, tak­že po nich zby­dou ako­rát jejich pozůsta­lé man­žel­ky. Vdovu Veronicu (Viola Davis) pak kon­tak­tu­jí čer­no­šští gan­gs­te­ři, jimž pat­ři­ly ty ukra­de­né pení­ze, jimiž plá­no­va­li finan­co­vat voleb­ní kam­paň své­ho šéfa do funk­ce sta­ros­ty Chicaga, a chtě­jí po ní během jed­no­ho měsí­ce ško­du nahra­dit. Veronica se pro­to spo­jí s dal­ší­mi dvě­ma vdo­va­mi (Michelle Rodriguez a Elizabeth Debicki) a pře­svěd­čí je, že jedi­nou mož­nos­tí, jak dluh spla­tit, je pro­vézt ješ­tě vět­ší lou­pež, kte­rou měli jejich man­že­lé naplá­no­va­nou do budouc­na…

Ve fil­mu také hra­je Liam Neeson, ale byla by chy­ba mys­let si, že jde o něja­ký dal­ší akč­ní thriller s Liamem Neesonem (hra­je totiž jed­no­ho z těch lupi­čů, co jsou zabi­ti poli­cií hned na začát­ku fil­mu, a pak se sem tam mih­ne ve fla­shbac­ku). Ve sku­teč­nos­ti je film Vdovyvel­mi neakč­ním dra­ma­tem o ženách růz­né­ho věku, národ­nos­ti a soci­ál­ní­ho záze­mí, kte­ré se navzá­jem nezna­ly, dokud byli jejich part­ne­ři na živu, a kte­ré jsou po jejich smr­ti vrže­ny do exis­ten­ci­ál­ní kri­ze, kte­rou jsou nuce­ny řešit narych­lo naplá­no­va­nou něko­li­ka­mi­li­o­no­vou lou­pe­ží, aniž by kte­rá­ko­li z nich měla byť mini­mál­ní zku­še­nos­ti s krá­de­že­mi a orga­ni­zo­va­ným zlo­či­nem.

Postupně a vel­mi zvol­na se pak film pře­klá­pí do thrille­ru vrcho­lí­cí­ho lou­pe­ží pro­ve­de­nou těmi­to žena­mi, jejichž dra­ma­tic­ké, nepřed­ví­da­tel­né a psy­cho­lo­gic­ky rea­lis­tic­ké počí­ná­ní je napříč celým pří­bě­hem pro­klá­dá­no ved­lej­ší­mi dějo­vý­mi lini­e­mi, v nichž figu­ru­jí zapr­vé ti zmí­ně­ní gan­gs­te­ři a jejich voleb­ní kan­di­dát a zadru­hé jejich nej­vět­ší voleb­ní kon­ku­rent, poli­tik Jack (Colin Farrell), syn před­cho­zí­ho chi­cagské­ho sta­ros­ty (Robert Duvall). A tro­ji­ci hlav­ních hrdi­nek, dotla­če­ných okol­nost­mi ke zlo­či­nu, poz­dě­ji dopl­ní ješ­tě jed­na žena (Cynthia Erivo), aby jim děla­la řidič­ku.

Předlohou Vdov je stej­no­jmen­ná tele­viz­ní mini­sé­rie z roku 1983, kte­rá se v roce 1985 dočka­la pokra­čo­vá­ní a v roce 2002 dokon­ce i vol­ně inspi­ro­va­né seri­á­lo­vé pře­dě­láv­ky – a ani film Vdovy nebe­re původ­ní mini­sé­rii úpl­ně doslo­va. Natočil jej reži­sér Steve McQueen (Hlad, Stud, 12 let v řetě­zech), s nímž spo­lu­pra­co­va­la na scé­ná­ři spi­so­va­tel­ka Gillian Flynn, autor­ka kniž­ních před­loh ke sním­kům Temné kou­ty a Zmizelá (a též sce­nárist­ka Zmizelé). Výsledkem jejich prá­ce je pří­běh napě­cho­va­ný zají­ma­vým dějem boha­tým na chyt­ré dia­lo­gy a zvra­ty, u nějž není tře­ba napja­tě čekat na to, kdy už koneč­ně začne ta lou­pež, pro­to­že i veš­ke­ré dění před ní je pozo­ru­hod­né, skvě­le vyprá­vě­né, výbor­ně napsa­né a reží­ro­va­né a bra­vur­ně zahra­né.

Zároveň jde o sní­mek, kte­rý str­ká hlu­bo­ko do kapsy nedáv­nou Debbie a její par­ťač­ky a nabí­zí pro změ­nu pořád­ný „žen­ský“ zlo­děj­ský film, jaký si ženy zaslou­ží – nepa­se se po povrch­ním pozlát­ku a akt samot­né lou­pe­že dokon­ce více­mé­ně upo­za­ďu­je ve pro­spěch toho, že se zevrub­ně zabý­vá tím, co jsou jeho hrdin­ky zač, z jakých pomě­rů pochá­ze­jí a jak vedou či ved­ly své živo­ty, a nechá­vá je zazá­řit v kon­fron­ta­ci s neče­ka­ný­mi pře­káž­ka­mi, jimž jsou nuce­ny čelit, aniž by při­tom ris­ko­val ztrá­tu efekt­nos­ti. Nicméně je to efekt­nost vyplý­va­jí­cí z osu­do­vé­ho údě­lu hrdi­nek potý­ka­jí­cích se s psy­chic­ky i fyzic­ky nároč­nou zkouš­kou, z psy­cho­lo­gic­ky vybu­do­va­ných situ­a­cí, sple­ti­tě pro­po­je­ných dějo­vých vlá­ken, herec­kých výko­nů všech zúčast­ně­ných a z dojmu oprav­do­vos­ti, niko­li z audi­o­vi­zu­ál­ních prv­ků. Vizuálně jsou Vdovy nao­pak výraz­ně utlu­me­né a neo­ká­za­lé, stej­ně jako nezvykle mini­ma­lis­tic­ký hudeb­ní dopro­vod Hanse Zimmera.

Při vší té chvá­le je však ješ­tě potře­ba zmí­nit, že ved­lej­ší dějo­vé linie s Colinem Farrellem, Robertem Duvallem a čer­noš­ský­mi gan­gs­te­ry (mimo jiné Daniel Kaluuya z fil­mu Uteč) nejsou tak výraz­né a pou­ta­vé jako hlav­ní pří­bě­ho­vá rovi­na s trojicí/čtveřicí žen, že v závě­ru nejsou všech­ny ty dějo­vé mean­d­ry kvů­li mír­ně zkrat­ko­vi­té­mu finá­le dosta­teč­ně ukon­če­ny a že jeden skvě­lý zvrat film sám vyzra­dí až pří­liš brzy, přes­to­že v poz­děj­ší fázi pří­bě­hu by zapů­so­bil pod­stat­ně sil­ně­ji. Nicméně to jsou jedi­né zásad­něj­ší výtky, kte­ré lze k Vdovám mít.