Vesnice - Kdo se bojí, nesmí do lesa.

A ve fil­mu Vesnice to pla­tí dvoj­ná­sob: do toho lesa by neměl cho­dit vůbec nikdo. Sídlí tam totiž... (jak to ehmm... říct)... bubá­ci!

Vesnice je o sku­pi­ně lidí, kte­ří se z jis­té­ho důvo­du kdy­si ukry­li v jed­nom údo­lí, na jed­né vel­ké mýti­ně upro­střed hlu­bo­ké­ho lesa. Teď tam žijí bez vymo­že­nos­tí civi­li­za­ce, bez peněz, bez nená­vis­ti. V lese kolem ale číhá nebez­pe­čí. To je po vět­ši­nu fil­mu vel­mi nehma­ta­tel­né, v podo­bě děsi­vých zvu­ků, hud­by, zesí­le­né­ho vět­ru nebo šus­tě­ní lis­tů, ale postup­ně je čím dál děsi­věj­ší.

Barvou ves­ni­ča­nů je žlu­tá. Ta zlo­du­chy z mýti­ny odpu­zu­je. Naopak čer­ve­ná je špat­nou bar­vou, kte­rá se oka­mži­tě musí zni­čit. Třeba když vyros­te čer­ve­ný kví­tek, musí být oka­mži­tě zako­pán do země. Červená barva dráž­dí zlo­du­chy stej­ně jako vstup jaké­ho­ko­liv člo­vě­ka do lesa. Když se kdo­ko­liv roz­hod­ne vstou­pit do lesa, musí počí­tat s tím, že to může vyvo­lat odpla­tu ze stra­ny les­ních tvo­rů. Třeba v podo­bě dobyt­ka sta­že­né­ho z kůže a čer­ve­ných čar na domech.

V cen­t­ru dění je tak­zva­ná rada star­ších, kte­rá roz­ho­du­je o tom, co se bude ve ves­ni­ci dít, a někte­ří jejich potom­ci. Především sest­ry Kity a Ivy, obě dvě zami­lo­va­né do mlá­den­ce Luciuse. Lucius dává před­nost sle­pé dív­ce Ivy. Do zají­ma­vě posklá­da­né­ho téměř milost­né­ho čtyř­úhel­ní­ku ješ­tě při­spí­vá poma­te­ný Noah, kte­rý má rád Ivy také. Jednoho dne žije celá ves­ni­ce pří­pra­vou svat­by Luciuse a Ivy. Tragédie však osla­vu zha­tí. Je potře­ba vydat se do měs­ta pro léky, ale les kolem může být oprav­du nebez­peč­ný…

Jestli něco sto­jí na Vesnici za to, tak je to postup­ně houst­nou­cí atmo­sfé­ra. Na začát­ku jen mír­ně napja­tá atmo­sfé­ra postup­ně houst­ne, a vrcho­lí ve dru­hé polo­vi­ně vstu­pem odváž­liv­ců do lesa. Stupňujícímu se napě­tí při­hrá­vá dra­ma­tic­ká hud­ba ve správ­ný moment, a pře­de­vším skvě­lá kame­ra. Když sle­du­je­me, co dělá sle­pá Ivy, nevi­dí­me obvykle o moc víc, než ji. Skvěle nato­če­ná je také scé­na jedi­né­ho poku­su o vraž­du. Kamera je při sní­má­ní scén scho­vá­na v lese nebo v domě, pří­pad­ně za stro­mem, a vy se občas při­stih­ne­te, že se vyle­ká­te stej­ně jako hlav­ní hrdi­no­vé fil­mu.

Jestli bude­te na kon­ci pře­kva­pe­ni nebo ne, závi­sí do znač­né míry na vašem názo­ru, kde že se film vlast­ně ode­hrá­vá: je-li to v rea­li­tě ane­bo v pohád­ce (rozu­měj: výskyt nad­při­ro­ze­ných bytos­tí je tady mož­ný). V závě­ru se dočká­me nejen rozuz­le­ní a závě­ru, kte­rý samo­zřej­mě nepro­zra­dím, ale taky s tím spo­je­né­ho mra­vo­ká­zá­ní. Škoda, že ho nemůžu komen­to­vat, abych nepro­zra­dil konec... Nu což, pře­žil jsem to. Není pře­ce mož­né se dvě hodi­ny jen bát, že...

Ani herec­ké výko­ny není vhod­né opo­mí­jet. Mně osob­ně se líbi­ly pře­de­vším ženy: Bryce Howard jako Ivy a Sigourney Weaver v roli mat­ky Luciuse. Dovolím si ale jed­nu poznám­ku: Ivy je sice mož­ná schop­ná dív­ka, ale pohy­bu­je se na můj vkus až pří­liš rych­le na to, že je sle­pá.

A jak to nako­nec dopad­ne? Dá se říct, že dob­ře. Pro žád­né­ho z oby­va­tel ves­ni­ce se defak­to nic nezmě­ní. Tedy, přes­ně­ji řeče­no, pro téměř žád­né­ho z nich…