Narodil se v roce 1992 v Ostravě, vyrůstal v Olomouci, kde vystudoval gymnázium. Poté vystudoval činoherní herectví na JAMU v Brně (absolvoval v roce 2016).
Od roku 2016 je v angažmá v Městském divadle v Kladně, je rovněž členem souboru olomouckého Divadla na cucky, spolupracuje s Divadelní společnosti Indigo Company a hostuje ve Slováckém divadle v Uherském hradišti.
Objevil se v menších rolích ve filmech Na konci září a Pláč sv. Šebestiána (oba v režii Tomáše Uhera a Milana Cyroně) a v epizodní roli v seriálu České televize Život a doba soudce AK 2. Titulní role ve snímku scenáristky Evy Kantůrkové a režiséra Roberta Sedláčka Jan Palach je jeho první velkou filmovou příležitostí.
Zatím jste se věnoval převážně divadlu. Postava Jana Palacha je vaší první velkou filmovou rolí. S jakými pocity jste nabídku ztvárnit tak významnou osobnost našich novodobých dějin přijal?
S pocitem obrovské odpovědnosti, která se převyprávěním takového příběhu pojí. Pro mě již Jan Palach funguje svým způsobem jako legenda, tedy jako něco, co jsem nezažil, ale o čem jsem slyšel častokrát vyprávět, mnohokrát jsem o něm zaujatě četl, učil se. A vzhledem k vývoji naší republiky se domnívám, že je to legenda zásadní. Odtud tedy ta odpovědnost. S tím samozřejmě také nastoupila starost o technickou stránku filmového herectví, zda dokážu bez větších zkušeností věrohodně postavu na plátno převést.
Co pro vás bylo zásadní při rozhodování, jak svého hrdinu herecky pojmout?
Uvědomit si to, že ačkoli já Palachův příběh vnímám jako legendu, tak v době, kdy se procházel po kočičích hlavách v pražských ulicích, jí nebyl. Ani on sám sebe takto určitě nevnímal. Jinými slovy polidštit si ho. Přenést jej na chvíli ze stránek učebnic zpět do kůže dvacetiletého mladíka, člověka jen o pár let mladšího než jsem já sám. Vzpomenout si, jak já jsem na tom v jeho letech byl. Připomenout si svoje konkrétní myšlenky v určitých situacích, pokusit se odhadnout nebo nalézt jeho. Ale taky popřemýšlet, který z mých přátel a známých (aniž bych jim to samozřejmě přál), by třeba dnes nebo v té době byl vzhledem ke své povaze schopen takového činu. Tedy vnímat na chvíli Jana Palacha jako kluka se všemi obyčejnými radostmi a trápeními, jehož poté okolnosti a doba donutili ze své obyčejné dráhy uhnout.
Narodil jste se třiadvacet let po Palachově smrti, takže patříte ke generaci, která zná Jana Palacha i historické souvislosti jen z učebnic. Snažil jste se rozšířit si vědomosti o svém hrdinovi a jeho době?
Snažil jsem se utřídit si politicko-společenské události té doby. Především proto, abych věděl, o čem jednotlivá fakta ve scénáři pojednávají. Mimo to mne samozřejmě zajímalo vše možné o Janu Palachovi. Biografie a dostupné tištěné materiály jsou pro herce myslím první volbou. Daleko zajímavější pro mne byla ale návštěva archivu UK, kde se nachází část Palachovy pozůstalosti včetně osobní korespondence, fotografií a dalších věcí z té doby. Věcí, které daleko více rozproudí fantazii. Například v tašce, která byla nalezena po činu na Václavském náměstí, byly dva stejné hřebeny. Věc, která se moc neví. Ale proč byly dva? Bezvýznamná náhoda nebo pozůstatek nervozity ráno před činem?
Váš hrdina je nenápadný, slušný, spíše uzavřený mladík, který nedává moc najevo své emoce. Pro herce asi není snadné postihnout hluboká vnitřní hnutí své postavy tlumeně, bez velkých gest. Jak jste tohle zadání vnímal?
Minimalistický herecký projev, který se nejspíš s tímto zadáním, ale i s potřebami filmového herectví pojí, je mi v něčem blízký, proto mi to vlastně vyhovovalo. Jsem ale člověk věčně nespokojený, proto jsem se stále sám sebe ptal, jestli to, co dělám, stačí. Přece jen scénář se zaměřuje nejen na každodenní situace, ale zkoumá hlavně ty, které vedly Palacha k jeho rozhodnutí.
Diskutovali jste s režisérem Robertem Sedláčkem ztvárnění postavy? Měl jste prostor vyjádřit svůj pohled?
Samotnému natáčení pochopitelně předcházelo spoustu setkání, během kterých jsme diskutovali nejen o Palachovi. Bylo potřeba, abych tu postavu poznal. Chápal ji. A myslím, že v základu jsme s Robertem Sedláčkem měli stejný pohled. Prostor vyjádřit svůj pohled jsem samozřejmě měl. Myslím, že u takové role je obohacení o myšlenky druhého nezbytné.
Myslíte, že dnešní mladí lidé vůbec pochopí motivaci Palachova mezního činu?
Těžko říct. Myslím, že i tehdy byli lidé, kteří motivacím jeho činu nerozuměli. Je ale fakt, že to, co oni tenkrát měli a nám schází, je ta zkušenost s dobou. Proto si troufám říct, že my dnešní mladí lidé, doufám, motivace činu Jana Palacha pochopit do důsledku nemůžeme. Nezažili jsme si to. A snad je to tak dobře. Jde-li ale o film, domnívám se, že to, jaké tlaky na Jana Palacha působily a vedly ho k jeho činu, je zde vyobrazeno srozumitelně. A snad nás to zase na čas přiměje o tom činu přemýšlet.
Části seriálu: Jan Palach
- Robert Sedláček, režisér
- Eva Kantůrková, scenáristka
- Viktor Zavadil (Jan Palach)
- Denisa Barešová (Helenka)
- Zuzana Bydžovská (matka)
Nejnovější komentáře