Viktor Zavadil (Jan Palach)

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Narodil se v roce 1992 v Ostravě, vyrůs­tal v Olomouci, kde vystu­do­val gym­ná­zi­um. Poté vystu­do­val čino­her­ní herec­tví na JAMU v Brně (absol­vo­val v roce 2016).

Od roku 2016 je v angaž­má v Městském diva­dle v Kladně, je rov­něž čle­nem sou­bo­ru olo­mouc­ké­ho Divadla na cuc­ky, spo­lu­pra­cu­je s Divadelní spo­leč­nos­ti Indigo Company a hos­tu­je ve Slováckém diva­dle v Uherském hra­diš­ti.

Objevil se v men­ších rolích ve fil­mech Na kon­ci září a Pláč sv. Šebestiána (oba v režii Tomáše Uhera a Milana Cyroně) a v epi­zod­ní roli v seri­á­lu České tele­vi­ze Život a doba soud­ce AK 2. Titulní role ve sním­ku sce­nárist­ky Evy Kantůrkové a reži­sé­ra Roberta Sedláčka Jan Palach je jeho prv­ní vel­kou fil­mo­vou pří­le­ži­tos­tí.

Zatím jste se věno­val pře­váž­ně diva­dlu. Postava Jana Palacha je vaší prv­ní vel­kou fil­mo­vou rolí. S jaký­mi poci­ty jste nabíd­ku ztvár­nit tak význam­nou osob­nost našich novo­do­bých dějin při­jal?

S poci­tem obrov­ské odpo­věd­nos­ti, kte­rá se pře­vy­prá­vě­ním tako­vé­ho pří­bě­hu pojí. Pro mě již Jan Palach fun­gu­je svým způ­so­bem jako legen­da, tedy jako něco, co jsem neza­žil, ale o čem jsem sly­šel čas­to­krát vyprá­vět, mno­ho­krát jsem o něm zau­ja­tě četl, učil se. A vzhle­dem k vývo­ji naší repub­li­ky se domní­vám, že je to legen­da zásad­ní. Odtud tedy ta odpo­věd­nost. S tím samo­zřej­mě také nastou­pi­la sta­rost o tech­nic­kou strán­ku fil­mo­vé­ho herec­tví, zda doká­žu bez vět­ších zku­še­nos­tí věro­hod­ně posta­vu na plát­no pře­vést.

Co pro vás bylo zásad­ní při roz­ho­do­vá­ní, jak své­ho hrdi­nu herec­ky pojmout?

Uvědomit si to, že ačko­li já Palachův pří­běh vní­mám jako legen­du, tak v době, kdy se pro­chá­zel po koči­čích hla­vách v praž­ských uli­cích, jí nebyl. Ani on sám sebe tak­to urči­tě nevní­mal. Jinými slo­vy polid­štit si ho. Přenést jej na chví­li ze strá­nek učeb­nic zpět do kůže dva­ce­ti­le­té­ho mla­dí­ka, člo­vě­ka jen o pár let mlad­ší­ho než jsem já sám. Vzpomenout si, jak já jsem na tom v jeho letech byl. Připomenout si svo­je kon­krét­ní myš­len­ky v urči­tých situ­a­cích, poku­sit se odhad­nout nebo nalézt jeho. Ale taky popře­mýš­let, kte­rý z mých přá­tel a zná­mých (aniž bych jim to samo­zřej­mě přál), by tře­ba dnes nebo v té době byl vzhle­dem ke své pova­ze scho­pen tako­vé­ho činu. Tedy vní­mat na chví­li Jana Palacha jako klu­ka se vše­mi oby­čej­ný­mi radost­mi a trá­pe­ní­mi, jehož poté okol­nos­ti a doba donu­ti­li ze své oby­čej­né dráhy uhnout.

Narodil jste se tři­a­dva­cet let po Palachově smr­ti, tak­že pat­ří­te ke gene­ra­ci, kte­rá zná Jana Palacha i his­to­ric­ké sou­vis­los­ti jen z učeb­nic. Snažil jste se roz­ší­řit si vědo­mos­ti o svém hrdi­no­vi a jeho době?

Snažil jsem se utří­dit si politicko-společenské udá­los­ti té doby. Především pro­to, abych věděl, o čem jed­not­li­vá fak­ta ve scé­ná­ři pojed­ná­va­jí. Mimo to mne samo­zřej­mě zají­ma­lo vše mož­né o Janu Palachovi. Biografie a dostup­né tiš­tě­né mate­ri­á­ly jsou pro her­ce mys­lím prv­ní vol­bou. Daleko zají­ma­věj­ší pro mne byla ale návště­va archi­vu UK, kde se nachá­zí část Palachovy pozůsta­los­ti včet­ně osob­ní kore­spon­den­ce, foto­gra­fií a dal­ších věcí z té doby. Věcí, kte­ré dale­ko více roz­prou­dí fan­ta­zii. Například v taš­ce, kte­rá byla nale­ze­na po činu na Václavském náměs­tí, byly dva stej­né hře­be­ny. Věc, kte­rá se moc neví. Ale proč byly dva? Bezvýznamná náho­da nebo pozůsta­tek ner­vo­zi­ty ráno před činem?

Váš hrdi­na je nená­pad­ný, sluš­ný, spí­še uza­vře­ný mla­dík, kte­rý nedá­vá moc naje­vo své emo­ce. Pro her­ce asi není snad­né postih­nout hlu­bo­ká vnitř­ní hnu­tí své posta­vy tlu­me­ně, bez vel­kých gest. Jak jste tohle zadá­ní vní­mal?

Minimalistický herec­ký pro­jev, kte­rý se nej­spíš s tím­to zadá­ním, ale i s potře­ba­mi fil­mo­vé­ho herec­tví pojí, je mi v něčem blíz­ký, pro­to mi to vlast­ně vyho­vo­va­lo. Jsem ale člo­věk věč­ně nespo­ko­je­ný, pro­to jsem se stá­le sám sebe ptal, jest­li to, co dělám, sta­čí. Přece jen scé­nář se zamě­řu­je nejen na kaž­do­den­ní situ­a­ce, ale zkou­má hlav­ně ty, kte­ré ved­ly Palacha k jeho roz­hod­nu­tí.

Diskutovali jste s reži­sé­rem Robertem Sedláčkem ztvár­ně­ní posta­vy? Měl jste pro­stor vyjá­d­řit svůj pohled?

Samotnému natá­če­ní pocho­pi­tel­ně před­chá­ze­lo spous­tu setká­ní, během kte­rých jsme dis­ku­to­va­li nejen o Palachovi. Bylo potře­ba, abych tu posta­vu poznal. Chápal ji. A mys­lím, že v zákla­du jsme s Robertem Sedláčkem měli stej­ný pohled. Prostor vyjá­d­řit svůj pohled jsem samo­zřej­mě měl. Myslím, že u tako­vé role je obo­ha­ce­ní o myš­len­ky dru­hé­ho nezbyt­né.

Myslíte, že dneš­ní mla­dí lidé vůbec pocho­pí moti­va­ci Palachova mez­ní­ho činu?

Těžko říct. Myslím, že i teh­dy byli lidé, kte­ří moti­va­cím jeho činu nero­zu­mě­li. Je ale fakt, že to, co oni ten­krát měli a nám schá­zí, je ta zku­še­nost s dobou. Proto si trou­fám říct, že my dneš­ní mla­dí lidé, dou­fám, moti­va­ce činu Jana Palacha pocho­pit do důsled­ku nemů­že­me. Nezažili jsme si to. A snad je to tak dob­ře. Jde-li ale o film, domní­vám se, že to, jaké tla­ky na Jana Palacha půso­bi­ly a ved­ly ho k jeho činu, je zde vyob­ra­ze­no sro­zu­mi­tel­ně. A snad nás to zase na čas při­mě­je o tom činu pře­mýš­let.