Denisa Barešová (Helenka)

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Denisa Barešová se naro­di­la 16. 12. 1995 v Praze. Odmalička navště­vo­va­la Dismanův roz­hla­so­vý dět­ský sou­bor, díky kte­ré­mu se vše­stran­ně věno­va­la diva­dlu a fil­mu. Během stu­dia zpě­vu na hudeb­ním gym­ná­ziu hos­to­va­la např. v Národním diva­dle ve hře Babička či v hudeb­ní kome­dii Ondřeje Havelky Zločin v posá­zav­ském Pacifiku. Po gym­ná­ziu nastou­pi­la na DAMU, kde stu­do­va­la pod herec­kým vede­ním Petry Špalkové a Ladislava Mrkvičky. Hostuje např. v insce­na­ci Pýcha a před­su­dek v ND, nebo ve Švandově diva­dle v insce­na­ci Pankrác ‘45 a Úklady a lás­ka, kde je od sezo­ny 2018/2019 stá­lou člen­kou sou­bo­ru. Ve fil­mu jste ji moh­li vidět v Románu pro muže, v debu­to­vém sním­ku J. Šmída Laputa, v epi­zod­ních rolích v seri­á­lech ane­bo v cyk­lu ČT Nevinné lži v dílu Bohdana Slámy Na dně skle­nič­ky. Od srp­na 2018 ji může­me vidět v roli Helenky ve fil­mu Jan Palach reži­sé­ra Roberta Sedláčka.

Jaký obrá­zek jste zís­ka­la o své hrdin­ce Helence po prv­ním pře­čte­ní scé­ná­ře?

Vnímala jsem ji jako jem­nou, cit­li­vou bytost, ke kte­ré Jenda neod­mys­li­tel­ně pat­ří, zatím­co ona k němu ne. Scénář je bra­vur­ně napsa­ný tak, že tuší­me, kdo je, ale dává her­ci pro­stor dotvo­řit si ji, což jsme s Robertem taky udě­la­li.

Cítila jste potře­bu si nějak svou posta­vu během natá­če­ní upra­vo­vat či o ní s reži­sé­rem dis­ku­to­vat?

Robert nám už na začát­ku řekl, že si kama­rá­dy Jana Palacha vytvo­ří­me sami, že se v rám­ci mož­nos­tí nene­chá­me roz­há­zet his­to­ric­kou přes­nos­tí. Dokonce mám pocit, že všech­no to vzni­ka­lo dohro­ma­dy s naším přá­tel­stvím s Viktorem před i za kame­rou. Spousty situ­a­cí jsme prak­tic­ky vymys­le­li na mís­tě. Ano, měli jsme vyty­če­né body a momen­ty, kte­rých jsme měli dosáh­nout, ale hod­ně chvil je dílem nenu­ce­né impro­vi­za­ce. Prostě jsme se hod­ně vní­ma­li.

Vztah mezi Helenkou a Janem je křeh­ký, něco mezi odda­ným přá­tel­stvím a lás­kou, emo­ce jsou tu utlu­me­né. Jak se vám tato polo­ha „bez váš­ní“ hrá­la. Vnímala jste jejich vztah podob­ně?

To mě na tom při­ta­ho­va­lo a bavi­lo vlast­ně úpl­ně nej­víc. Myslím, že jsme všich­ni cti­li a dodr­žo­va­li jis­té nevi­di­tel­né sub­til­ní pou­to, kte­ré je pod­le vše­ho od dět­ství spo­jo­va­lo. Jenda se o Helenku odma­la sta­ral, křeh­kost je asi to nej­vý­stiž­něj­ší slo­vo pro jejich vztah. Ve scé­ná­ři je psá­no, že to nej­dů­le­ži­těj­ší se ode­hrá­vá v pauzách, v tichu, když posta­vy mlčí. Někdy jsem si dokon­ce říka­la, jest­li nehra­ju málo. Robert nám to čas­to při­po­mí­nal a uklid­ňo­val nás, že to je v pořád­ku “nic nehrát”.

Pro vaši gene­ra­ci jsou udá­los­ti kolem roku 68 sko­ro poma­lu stej­nou minu­los­tí, jako 1. svě­to­vá vál­ka. Objevila jste v pří­bě­hu pro sebe něco pod­stat­né­ho, co jste nezna­la z hodin děje­pi­su?

Spíš hod­ně věcí z Palachova krát­ké­ho živo­ta mě pře­kva­pi­lo. Třeba že bych v Kazachstánu nebo Francii. Ale taky to, co se ode­hrá­va­lo na Filozofické fakul­tě, jsem ráda, že se ve fil­mu obje­vu­je posta­va Luboše Holečka, o kte­ré mla­dí nevě­dí.

Mohou vůbec dneš­ní mla­dí lidé, kte­ří se už naro­di­li nebo ale­spoň dospí­va­li ve svo­bod­né zemi, pocho­pit Palachovu dez­i­lu­zi a jeho zou­fa­lé ges­to?

K jeho činu neod­mys­li­tel­ně pat­ří to, že to nebyl nor­mál­ní kluk. Film ho líčí v dost nových polo­hách, kte­ré snad divá­ko­vi při­blí­ží, že byl zvlášt­ní, křeh­ký, cit­li­vý, urput­ný jedi­nec, jehož okol­nos­ti dohna­ly k tako­vé­mu činu. Nevnímám to jako zou­fa­lé ges­to, spíš vrchol vše­ho jeho počí­ná­ní, pře­mýš­le­ní, vnitř­ní­ho pře­tla­ku emo­cí z udá­los­tí kolem a nespra­ve­dl­nos­ti toho, co se v jeho zemi ode­hrá­va­lo. Lidi, ke kte­rým vzhlí­žel, kolem něj sklá­da­li zbra­ně, on o to víc nabí­ral a nabí­ral. Jak říkal ve svých posled­ních hodi­nách, nebyl sebe­vrah.

Našli jste se svým herec­kým part­ne­rem Viktorem Zavadilem spo­leč­nou řeč? Jak se vám spo­lu pra­co­va­lo pod tak­tov­kou reži­sé­ra Roberta Sedláčka?
S Viktorem jsme si moc dob­ře sed­li. Chudák byl v kaž­dém zábě­ru, tak jsem muse­la ctít to, že moc nemů­že­me zlo­bit a musí­me se sou­stře­dit. Viktor je straš­ně pocti­vý a pokor­ný člo­věk a tak­to i pra­cu­je. S Robertem je hod­ně spe­ci­fic­ká prá­ce. Přijde na plac a nejdřív nasá­vá atmo­sfé­ru z deko­ra­cí, pod­le toho pak tvo­ří dia­lo­gy, díky tomu situ­a­ce mají urči­tou čer­stvost. Někdy jsme text ve scé­ná­ři cti­li, někdy jsme vytvá­ře­li nové dia­lo­gy pří­mo na mís­tě. Strašně moc věcí vznik­lo při zkouš­kách, vychá­ze­li jsme jen a jen z naší při­ro­ze­nos­ti, Robert nás dva nováč­ky pev­ně držel na uzdě a mys­lím, že jsme se toho hod­ně nau­či­li. Helenka vzni­ka­la hlav­ně díky Viktorovi a Robertovi. Přijde mi, že cit­li­vost a křeh­kost je to, to nás spo­leč­ně pra­cí pro­vá­ze­lo.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře