Vlkodlak: Noční lovec aneb první horor od Marvelu

Photo © Disney+

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Speciální halloween­ská pre­zen­ta­ce od stu­dia, kte­ré sto­jí napří­klad za fil­my Black Panther, Avengers, nebo Iron Man, nás zave­de do nové­ho, dopo­sud nepřed­sta­ve­né­ho zákou­tí toho­to fil­mo­vé­ho vesmí­ru, pod reži­jí Michaela Giacchiniho.

Příběh se ode­hrá­vá v tem­ném lese, kde se sku­pin­ka lov­ců mon­ster sejde, aby ucti­li památ­ku jejich nedáv­no zesnu­lé­ho vůd­ce. Ten byl drži­te­lem moc­né­ho arte­fak­tu, Krvekamu. Jeho drži­tel dis­po­nu­je mocí, kte­rá doká­že do jis­té míry ovlá­dat a osla­bit mon­stra. Jeho příš­tím drži­te­lem bude ten z lov­ců, kte­rý doká­že ulo­vit jed­nu z nej­sil­něj­ších pří­šer kte­rá exis­tu­je. Jeden z nich, Jack Russel (Gael García Bernal), však má jinou moti­va­ci než zís­kat Krvekam, a to osvo­bo­dit prá­vě zmí­ně­nou pří­še­ru, kte­rá je jeho pří­te­lem. On sám je totiž vlkodlak. Spojí se pro­to s Elsou (Laura Donnelly), lov­ky­ní, kte­rá je dce­rou zesnu­lé­ho vůd­ce, a kte­ré chce Krvekam zís­kat po rod­ném prá­vu. Identita Jacka je však pro­zra­ze­na, a je uzamčen i se spo­jen­ky­ní do kle­ce, kde poté man­žel­ka zesnu­lé­ho vůd­ce pomo­cí Krvekamu vyvo­lá jeho pře­mě­nu. I v podo­bě vlkodla­ka si však Jack Elsu pama­tu­je a neu­blí­ží ji. Místo toho zabi­je celý řád lov­ců, osvo­bo­dí pří­te­le, a zís­ká Krvekam.

Co se pří­bě­hu týče, je psa­ný pod­le komik­so­vé před­lo­hy, v hod­ně ohle­dech i děra­vý, nicmé­ně divá­ka urči­tě nenu­dí. Nesnaží se však být hlav­ním sti­mu­lan­tem celé­ho díla. Tím je spíš hra na ino­va­tiv­nost. Poté co se Marvelu poda­ři­lo po dva­ce­ti letech vrá­tit do jed­no­ho fil­mu hned tři před­sta­vi­te­le Spider-Mana, fanouš­ci se obá­va­jí, že nic lep­ší­ho od stu­dia čekat nemo­hou. Posledních pár sním­ků (či dokon­ce seri­á­lů) je však vyvá­dí z omy­lu. Vlkodlak: Noční lovec je jed­ním z nich. Už jen žánr horo­ru není pří­liš typic­ký, ačko­liv se může­me bavit o nedáv­no vyšlém fil­mu Doktor Strange v Mnohovesmíru šílen­ství reži­sé­ra Sama Raimiho, kde se pár tako­vých prv­ků obje­ví. Vlkodlak se však sna­ží ať už vizu­ál­ně, tak i scé­náris­tic­ky, ale tře­ba i hudeb­ně napo­do­bit prv­ky horo­rů kte­ré byli popu­lár­ní v 60. letech minu­lé­ho sto­le­tí. Je tu vidět inspi­ra­ce napří­klad Hitchcokem, nebo Kubrickem.

Film je pre­zen­to­ván v čer­no­bí­lé bar­vě. Tento efekt zde má dvo­jí význam. Prvním je zabar­ve­ní atmo­sfé­ry. Horor jako tako­vý vždy pra­cu­je s kýčem. Proto dává smy­sl, že se Giacchino roz­ho­dl vizu­ál­ně vrá­tit do „zla­té éry horo­rů“, kde vět­ši­na těch­to kýčů vzni­ka­la. Divák sám neví do jaké doby je dílo zasa­ze­no, ale ačko­liv barev­ný fil­tr evo­ku­je minu­lé sto­le­tí, nemá­me reál­ný důvod si mys­let že to tak je. Druhý význam je prá­ce s význa­mem Krvekamu. Ten je totiž jedi­ný, kte­rý v pre­zen­ta­ci má oprav­du čer­ve­nou bar­vu. Vizuálně to tvo­ří zají­ma­vý kon­trast, ale záro­veň to také dává tomu před­mě­tu jis­tý význam. Celou dobu byl totiž hyba­te­lem děje, pro­to­že zís­kat ho bylo hlav­ní moti­va­cí více­mé­ně všech akté­rů, kro­mě Jacka. Proto ve chví­li, kdy ho Elsa zís­ká a lov je u kon­ce, pří­běh kon­čí, Krvekam pozbý­vá nara­tiv­ní­ho význa­mu a celý film se na závě­reč­nou scé­nu opět zbar­ví.

Kromě čer­no­bí­lé bar­vy, nás do šede­sá­tých let vrá­tí také čitel­né efek­ty, ve smys­lu uříz­nu­tí oči­vid­ně faleš­né ruky, nebo kos­týmy, konk­trét­ně vizu­ál samot­né­ho vlkodla­ka. Co je poja­to nao­pak moder­ně, je půso­bi­vá bojo­vá cho­re­o­gra­fie, CGI zpra­co­va­ní mon­stra, nebo prá­ce s kame­rou.

Načal jsem tu také téma hud­by. Jelikož jsem se sám podí­lel na tvor­bě hudeb­ní slož­ky horo­ro­vé­ho fil­mu, znám někte­ré její základ­ní prin­ci­py, kte­ré opět pra­cu­jí s jis­tým kýčem. Ve zkrat­ce jde o prá­ci s gra­da­cí, kte­rá vyvr­cho­lí nata­ho­va­ným tichem po kte­rém násle­du­je hla­si­tý hudeb­ní prvek, obra­zo­vě dopro­vá­ze­ný tzv. jumps­ca­rem. Také se ale dá skon­čit prá­vě tím tichem, čímž divá­ka udr­ží­me ve stá­lém stre­su a napě­tí. Hororová hud­ba také pra­cu­je s diso­nant­ní­mi tóny, a spe­ci­fic­ky mollo­vý­mi stup­ni­ce­mi.

Vlkodlak pra­cu­je se vše­mi těmi­to prv­ky. Jsou zde dokon­ce pou­ži­ty vari­a­ce na hud­bu k fil­mu Vřískot, z legen­dár­ní scé­ny ve spr­še. Zároveň i v typic­ké úvod­ní Marvel scé­ně je hud­ba pře­psá­na tak aby půso­bi­la horo­ro­vě, tzn. do mollo­vé stup­ni­ce a s ade­kvát­ním nástro­jo­vým obsa­ze­ním. Krom toho­to vše­ho je i audio zkres­le­no fil­trem tak, aby půso­bi­lo sta­ře.

Na závěr bych se ješ­tě rád dotkl cel­ko­vé­ho zasa­ze­ní sním­ku do „kine­ma­to­gra­fic­ké­ho vesmí­ru Marvelu“. Pokud je zná­mo, pro­duk­ce stu­dia neplá­nu­je vyu­žít Vlkodlaka i v dal­ších fázích a jed­na­lo se oprav­du jen o spe­ci­ál­ní pre­zen­ta­ci, sko­ro až tako­vý expe­ri­ment. Nicméně už jsme pou­če­ni, že v tom­to ohle­du je Marvel nepřed­ví­da­tel­ný. Určitě mají spous­tu mož­nos­tí, jak tuto posta­vu vyu­žít.

Celkové shr­nu­tí a hod­no­ce­ní bych tedy viděl na 8,5/10. Odebrané body jsou pře­de­vším za jalo­vý pří­běh a nejas­nost kon­tex­tu fil­mu, pro­to­že pokud se roz­hod­ne­te vytvo­řit celý fil­mo­vý vesmír jako Marvel, je kon­text jed­na z povin­nos­tí, kte­rá z toho ply­ne.