Speciální halloweenská prezentace od studia, které stojí například za filmy Black Panther, Avengers, nebo Iron Man, nás zavede do nového, doposud nepředstaveného zákoutí tohoto filmového vesmíru, pod režijí Michaela Giacchiniho.
Příběh se odehrává v temném lese, kde se skupinka lovců monster sejde, aby uctili památku jejich nedávno zesnulého vůdce. Ten byl držitelem mocného artefaktu, Krvekamu. Jeho držitel disponuje mocí, která dokáže do jisté míry ovládat a oslabit monstra. Jeho příštím držitelem bude ten z lovců, který dokáže ulovit jednu z nejsilnějších příšer která existuje. Jeden z nich, Jack Russel (Gael García Bernal), však má jinou motivaci než získat Krvekam, a to osvobodit právě zmíněnou příšeru, která je jeho přítelem. On sám je totiž vlkodlak. Spojí se proto s Elsou (Laura Donnelly), lovkyní, která je dcerou zesnulého vůdce, a které chce Krvekam získat po rodném právu. Identita Jacka je však prozrazena, a je uzamčen i se spojenkyní do klece, kde poté manželka zesnulého vůdce pomocí Krvekamu vyvolá jeho přeměnu. I v podobě vlkodlaka si však Jack Elsu pamatuje a neublíží ji. Místo toho zabije celý řád lovců, osvobodí přítele, a získá Krvekam.
Co se příběhu týče, je psaný podle komiksové předlohy, v hodně ohledech i děravý, nicméně diváka určitě nenudí. Nesnaží se však být hlavním stimulantem celého díla. Tím je spíš hra na inovativnost. Poté co se Marvelu podařilo po dvaceti letech vrátit do jednoho filmu hned tři představitele Spider-Mana, fanoušci se obávají, že nic lepšího od studia čekat nemohou. Posledních pár snímků (či dokonce seriálů) je však vyvádí z omylu. Vlkodlak: Noční lovec je jedním z nich. Už jen žánr hororu není příliš typický, ačkoliv se můžeme bavit o nedávno vyšlém filmu Doktor Strange v Mnohovesmíru šílenství režiséra Sama Raimiho, kde se pár takových prvků objeví. Vlkodlak se však snaží ať už vizuálně, tak i scénáristicky, ale třeba i hudebně napodobit prvky hororů které byli populární v 60. letech minulého století. Je tu vidět inspirace například Hitchcokem, nebo Kubrickem.
Film je prezentován v černobílé barvě. Tento efekt zde má dvojí význam. Prvním je zabarvení atmosféry. Horor jako takový vždy pracuje s kýčem. Proto dává smysl, že se Giacchino rozhodl vizuálně vrátit do „zlaté éry hororů“, kde většina těchto kýčů vznikala. Divák sám neví do jaké doby je dílo zasazeno, ale ačkoliv barevný filtr evokuje minulé století, nemáme reálný důvod si myslet že to tak je. Druhý význam je práce s významem Krvekamu. Ten je totiž jediný, který v prezentaci má opravdu červenou barvu. Vizuálně to tvoří zajímavý kontrast, ale zároveň to také dává tomu předmětu jistý význam. Celou dobu byl totiž hybatelem děje, protože získat ho bylo hlavní motivací víceméně všech aktérů, kromě Jacka. Proto ve chvíli, kdy ho Elsa získá a lov je u konce, příběh končí, Krvekam pozbývá narativního významu a celý film se na závěrečnou scénu opět zbarví.
Kromě černobílé barvy, nás do šedesátých let vrátí také čitelné efekty, ve smyslu uříznutí očividně falešné ruky, nebo kostýmy, konktrétně vizuál samotného vlkodlaka. Co je pojato naopak moderně, je působivá bojová choreografie, CGI zpracovaní monstra, nebo práce s kamerou.
Načal jsem tu také téma hudby. Jelikož jsem se sám podílel na tvorbě hudební složky hororového filmu, znám některé její základní principy, které opět pracují s jistým kýčem. Ve zkratce jde o práci s gradací, která vyvrcholí natahovaným tichem po kterém následuje hlasitý hudební prvek, obrazově doprovázený tzv. jumpscarem. Také se ale dá skončit právě tím tichem, čímž diváka udržíme ve stálém stresu a napětí. Hororová hudba také pracuje s disonantními tóny, a specificky mollovými stupnicemi.
Vlkodlak pracuje se všemi těmito prvky. Jsou zde dokonce použity variace na hudbu k filmu Vřískot, z legendární scény ve sprše. Zároveň i v typické úvodní Marvel scéně je hudba přepsána tak aby působila hororově, tzn. do mollové stupnice a s adekvátním nástrojovým obsazením. Krom tohoto všeho je i audio zkresleno filtrem tak, aby působilo staře.
Na závěr bych se ještě rád dotkl celkového zasazení snímku do „kinematografického vesmíru Marvelu“. Pokud je známo, produkce studia neplánuje využít Vlkodlaka i v dalších fázích a jednalo se opravdu jen o speciální prezentaci, skoro až takový experiment. Nicméně už jsme poučeni, že v tomto ohledu je Marvel nepředvídatelný. Určitě mají spoustu možností, jak tuto postavu využít.
Celkové shrnutí a hodnocení bych tedy viděl na 8,5/10. Odebrané body jsou především za jalový příběh a nejasnost kontextu filmu, protože pokud se rozhodnete vytvořit celý filmový vesmír jako Marvel, je kontext jedna z povinností, která z toho plyne.
