Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Co dělá z filmu undergroundové dílo? Celkové pojetí režiséra? Neznámé tváře na místech herců? Originální nápady? Postupy? Nedostatek peněz? Cívka přetržená někde v polovině? Nebo prostě jen souznění všech těchto faktorů v jeden pevný a ucelený výsledek, obsahující ingredience určité kvality…
…poskládané jako bizarní puzzle do jednoho mohutného celku? Nebo…? Staré kosti převážně nezávislého režiséra Davida Cronenberga, začali očividně spokojeně vrzat někde kolem roku 2005, kdy se z extrémních filmů plných zajímavých nechutností, stal komorní film, nepostrádající psychologické náčrty všech jednotlivých osob, ale i nevtíravý černý humor s mírnou porcí „upřímné brutality“. Ten film se jmenoval „A History of Violence“ a pojednával o poklidném životě maloměstského otce, Toma Salla, žijícího si svůj denní – pracovní – stereotyp v příjemné kavárně.
Vše postupuje ve svých hlubokých stopách, a život ani nenasvědčuje nějakému vychýlení či inovaci, nýbrž jde, jak chodil několik minulých let, nepochybně až do doby, kdy kavárnu přepadne dvojce zločinců, a Tom je eliminuje jako ranní ospalky z očí. Nenadálé hrdinství samozřejmě přivádí spoustu novinářů, žijících pro mediální exploze a hrdiny, kteří právě tak berou Toma. Publicita má ale samozřejmě i své nechvalné, nepříjemné a především nebezpečné stránky – například ve chvíli, kdy za Tomem přijede banda mafiánů, co ho berou doslova jako starého známého.
Vcelku jednoduchý příběh, ze kterého vykřesali režisér a herci možné maximum, rozehrané jako psychologické-drama o vykopávání z hrobu, svou dlouho pohřbenou minulost. Nicméně, když se pozorně zaposloucháme, a shlédneme oba filmy, uvidíme jejich znatelné spojitosti, aneb důkaz, že Cronebergovi kosti vrží stejně jako před dvěma lety – scénář se zase dá shrnout pár okleštěnými větami, postrádajících nějaký znatelnější jazykový um : porodní asistentka (Naomi Watts ve svém klasickém výkonu) se připlete do hledání identity matky, jejíž dítě leží na porodním stole a matka na tom pitevním – zemřela, čtrnáctiletá při porodu. Situace se ale počne nekontrolovatelně třást, když se asistentka, zaplétá s Ruskou Mafií, která rozhodně nepotřebuje rozsévat informace o sobě, všude možně.
Podobně jako u „A History of Violence“, sledujeme (pokud tedy sledujeme bedlivě), že scénář, jevící se skutečně prostě, má své určité vnitřní kouzlo a sílu právě ve většině věcích nevyřčených, jen mírně naznačených – v „Eastern Promises“ jde například o postoje člověka, který se octne ve složité situaci, kde si musí ze dvou zel, vybrat to menší, či naopak, čistě dle charakteru. Pod nánosem pečlivě gangsterského laku ale stále vidíme příběh zhrzené Rusky (čtrnáctileté matky, k jejímuž životu se vracíme pomocí jejího deníku, který po ní zůstal), hledající lepší život na půdě vysněného východu – Londýna.
Na této ploše se pomalu odkrývají všechny kýčovité představy „dobra“, „zla“, „znetvořeného zla“ a „znetvořeného dobra“, přičemž nás začne napadat, jestli jen nesledujeme pohádku pro dospělé, kde jsou všechny tyto fragmenty ukryty pod povrchním, pozérským zevnějškem, který se chová naprosto jinak, než se ve skutečnosti chovat chce – za uvěřitelnost toho všeho, můžeme vděčit především perfektním hercům. Viggo Mortensen jako elegantní řidič Nikolaj, pracující pro Ruskou Mafii, u něhož zříme naprosto perfektní sžití s rolí, a ať už dělá cokoliv (například řeže konečky prstů mrtvole), pořád ho bereme jako bytost, se svou tajemnou minulostí, ve které cítíme něco, co může i morálně konzistentní člověk, uznat za dobro.
A víte jak se jmenuje ta páchnoucí kupa sraček, do které se ta krásně budovaná planeta „Eastern Promises“ řítí? Konec. Ta páchnoucí kupa sraček se jmenuje „Konec.“, aneb mohutný skok k mainstreamu, kde se vysvětlí ono „tajemné dobro“ elegantního řidiče, řádně klišovitou metodou, a i když díky ní pochopíme určité rozhodnutí samotného Nikolaje (například nevůli při souložení s nevinou prostitutkou), jaké pak nabírají díky tomuto „vysvětlujícímu“ okamžiku na efektivitě a propracovanosti, stále nám vadí ta určitá doslovnost, zvláště v jedné rovině – nechtěl bych nějak prozrazovat děj, ale myslím že spousta lidí už to ví, či spíš očekává , takže plně řeknu, že „Eastern Promises“ skončí vlastně dobře.
To je jedna otevřených ran, jinak propracovaného a upřímného filmu, poněvadž poselství, že i Ruská Mafie má své „dobré hochy“ a že ve skutečnosti má většina hajzlů dobré srdce, se jeví jako hnusná, banální šrám. Protože kdyby se film držel své cesty, jako působivé sondy nevinného člověka do sofistikované pavučiny spředené nenažranými pavouky, s určitými vnitřními výpovědi, fungoval by mnohem více – v čemž mu pomáhá i kamera (Peter Suschitzky), v potřebných okamžicích lidsky komorní, v určitých jakoby nezaujatě odměřená – cizí. Těchto důležitých detailů si všímáme například v momentu, kdy má Nikolaj anální sex s ruskou prostitutkou – v samotném aktu se prolíná záběr na oba dva, přičemž prostitutka jen ledabyle na čtyřech, bez náznaku procítění, spíš naprosto vyhasle, se skelnýma očima plných lítosti, plní svou „práci“ a Nikolaj taktéž.
Sex dvou lidí jež se vidí poprvé, a nikdo z oněch dvou to nechce (proč ne Nikolaj, se dozvíte při sledování), dosahuje díky hereckým výkonům, režisérskému angažmá a strohé kameře naprosto vrcholných okamžiků, zvlášť poté, co po aktu, začne prostitutka – nahá jen s podvazky – zhroucená na posteli zpívat krásným hlasem, dost možná z důvodu abychom si uvědomili, že osoba, kterou muži v této společnosti vnímají pouze jako „objekt“, je ve skutečnosti také lidská bytost s city, to nám dává najevo i instrumentální hudba Howarda Shorea, úmyslně nevýrazná, použity v okamžicích, kdy se cítíme jako když ladíme strunu a myslím si, že každou chvílí musí prasknout. Podobně procítěného okamžiku se dočkáme i v úplně poslední záběru, z jakého je srozumitelně cítit ona beznaděj a smutek z okolního světa i sama sebe, vylíčena minimálními prostředky.
Ano, „Eastern Promises“ je procítěný film, návštěva brutálního světa mužů, kterým se nedostává to, po čem tolik baží, z čehož se samozřejmě rodí smutek, ventilovaný především násilnou, sexuální nebo alkoholickou cestou. Nemuseli bychom to filmu věřit, pokud by tedy nebyla mohutná dávka všeho snažení a práce, upírána směrem k obrazové upřímnosti, zaměňující se chvílemi až s naturalistickým laděním – nic z toho není ale nucené, spíš se snaží pevně držet reality, a třeba taková bitka Nikolaje a dvou mužů v sauně, je skutečně vrcholným počinem, u které budete věřit každý zasazený úder, i bodnutí nožem, a nejen proto, že je v této scéně Viggo Mortensen skutečně naprosto nahý. Při každé připuštěné ráně se objeví trhlina, krev začne téci adekvátně s údery a Nikolaj rozhodně není Connery v šedesátých letech, a tak nějaká ta jizva mu na kontě určitě přibude – jak by taky ne, dvojce nožů na něj bude atakovat skutečně s bojechtivou radostí, což sám pozná především na své ruce a tělo.
Tedy, abych se vrátil na úplný začátek recenze, přesněji jeho první odstavec – „Co dělá z filmu undergroundové dílo?“. Croneberg pojal film po svém, měl známe tváře na místech herců, mírně originální nápad ve scénáři, v postupech neexperimentoval, měl dostatek peněz a cívku uprostřed taky netrhal, a přesto mu z toho vyšlo celkem undergroundové dílo, jehož komplikovanost rozhodně není vnější, a shazuje ho příliš ohraný konec.
PS: Vincet Cassel, o němž jsem se až doteď (úmyslně?) nezmínil, hraje ve filmu důležitou roli a pouze dokazuje, že je jedním z nejlepších herců současnosti.
Verdikt : Komorní svět zhrzených Rusů, žijících na opačných stranách barikád s důmyslně skrytým, implicitním poselstvím.
Photo © Focus Features
(4,91 z 5)