X-Men: Poslední vzdor - Násilně vykonstruované doťuknutí úspěšné série.

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Pomyslné stří­dá­ní strá­ží ve fil­mu je jen o něco málo frek­ven­to­va­něj­ším jevem než stří­dá­ní strá­ží před pre­zi­dent­ským síd­lem. Škatule se hej­bou takřka za kaž­dým rohem, a abychom si vyba­vi­li něko­lik názor­ných pří­pa­dů, nemu­sí­me se ani pří­liš otá­čet a vykru­co­vat tak křeh­ké krč­ní obrat­le. V posled­ní době nás o tom úspěš­ně pře­svěd­čil Daniel Craig coby nový (a mno­hem lid­štěj­ší) agent James Bond a pár pát­ku před ním i reži­sér Jonathan Mostow, jenž se sta­teč­ně (a zpr­vu se zdá­lo, že sebe­vra­žed­ně) ujal tře­tí­ho Terminátora a záro­veň své­ho času nej­draž­ší­ho fil­mu všech dob.Abyste mi však rozu­mě­li, jmé­no tvůr­ce Ponorky U-571 (sluš­né klaustrofobicko-podvodní dra­ma o krá­de­ži kódo­va­cí­ho pří­stro­je Enigma z doby dru­hé svě­to­vé vál­ky) zde nevy­pi­chu­ji jenom pro­to, abych roz­po­hy­bo­val váha­jí­cí prs­ty, ale mně se to hodí do krá­mu i z jiné­ho důvo­du. Aniž bych při­rov­ná­val Bryana Singera ke Cameronovi (to po mně nechtěj­te; navíc mě nový Superman sku­teč­ně neo­slo­vil), jeho x-menovský nástup­ce Brett Ratner se oci­tl v dost podob­né (ne-li stej­né) pozi­ci jako nástup­ce tať­ky endos­ke­le­to­nu T-800. Jen si to zesá­me­ris­suj­me: máme tady sluš­ně roz­je­té série, v obou pří­pa­dech dvoj­ky, kte­ré pře­ko­na­ly jed­nič­ku po všech strán­kách, a na kon­ci toho vše­ho osi­ře­lé tře­tí díly, jejichž zro­du bychom se zřej­mě ani nedo­čka­li, nebýt nuce­né a tolik ris­kant­ní adop­ce.

Ačkoliv by se moh­lo zdát, že prá­vě tady veš­ke­rá podob­nost kon­čí, opak jest prav­dou. Ba co víc, po pozře­ní tře­tích X-Menů mám sko­ro pocit, že je Ratner Mostowem a nao­pak - Mostow Ratnerem. Režisér Křižovatky smr­ti upřed­nost­nil totiž navlas stej­ný pří­stup jako jeho kole­ga. Vykašlal se na cel­ko­vou myto­lo­gii, na jakousi oče­ká­va­nou spřa­že­nost s před­cho­zí­mi útrž­ky a na uslin­ta­ná oče­ká­vá­ní mar­ve­lov­ských fanouš­ků, a mís­to toho nato­čil sní­mek, kte­rý má mno­hem blí­že k jaké­musi vyt­les­ka­né­mu pří­dav­ku, než­li k pra­vé­mu a plno­hod­not­né­mu pokra­čo­vá­ní, kte­ré by se posou­va­lo někam dál.

V tom­to smě­ru se pod­bí­zí dvě zásad­ní otáz­ky. Měl Ratner vůbec na výběr? A jest­li ano, vypra­vil se správ­nou ces­tou?

Troufám si tvr­dit, že Ratner uči­nil vše z toho, co mu bylo za dané kon­ste­la­ce hvězd umož­ně­no. Přišel takřka k „hoto­vé­mu“, začle­nil se do dva­krát pro­vě­ře­né­ho týmu a hlav­ně – do rukou mu byl svě­řen scé­nář, s nímž by si nepo­ra­dil ani ten nej­zdat­něj­ší „vařič z vody“. Citelný roz­díl mezi Posledním vzdo­rem a jeho před­chůd­cem tak netkví v oso­bě sedmatři­ce­ti­le­té­ho reži­sé­ra a jeho schop­nos­tech, ale v absen­ci Singera a ve vynu­ce­né výmě­ně na postu scé­náris­ty. Nic pro­ti Kinbergovi a Pennovi (tihle chla­pí­ci už něko­li­krát pro­ká­za­li jakous takous schop­nost cosi sepsat), ale ten­to­krát to klu­kům nevy­šlo a šláp­li do pořád­ně hlu­bo­ké lou­že. Naskýtá se dvo­ji­ce mož­ných vysvět­le­ní. Buďto od počát­ku při­stu­po­va­li k lát­ce tak, aby vyho­vo­va­la nepsa­né holly­wo­od­ské nor­mě a pořád v ní něco „bou­cha­lo“ (bez ohle­du na její uvě­ři­tel­nost a kom­pakt­nost), ane­bo se na to pros­tě a jed­no­du­še v*srali. Ať tak, či onak, trist­ní výsle­dek odpo­ví­dá obě­ma mož­nos­tem. Příběh je posle­po­va­ný ze vše­ho mož­né­ho a je do něj vklí­ně­no tolik „z prs­tu vycu­ca­ných“ udá­los­tí (viz vcel­ku zby­teč­né vzkří­še­ní Jean Grey či dětin­ské žár­le­ní Rogue), že by se i Ed Wood musel setsa­kra­ment­sky sna­žit, aby tuhle lať­ku ale­spoň dosko­čil. Nutno však dodat – tady nejde ani tak o objem, jako spí­še o styl, jakým je to celé pro­stí­ra­né (tak­že vida, i tebe, Ratnere, jeden pohla­vek nemi­ne).

[Upozornění: násled­ný odsta­vec obsa­hu­je spo­i­le­ry.]

Je to vlaž­né, mís­ty kli­šo­vi­té a co se týče samot­ných postav – když už hlou­pě neřeč­ní, tak hlou­pě jed­na­jí a násled­ně umí­ra­jí, aniž by se to ostat­ních X-Menů (a kór divá­ků) nějak dotklo. Pasáže, v nichž se ten či onen ode­bí­rá na odchod, jsou vskut­ku odflák­nu­té a degra­do­va­né úzce nava­zu­jí­cí­mi scé­na­mi. Týká se to neje­nom ost­ro­zra­ké­ho Scotta (kte­rý se z plát­na pří­mo vypa­ří), ale i pro­fe­so­ra Xaviera a násled­ných roz­ho­vo­rů v duchu „Co bude­me dělat dál?“. Přitom všem jde o udá­los­ti, kte­ré jsou neje­nom v rám­ci celé série, ale i v tom­to díle vel­mi zásad­ní.

To vše výše uve­de­né půso­bí vel­mi vtip­ně. Vtipně pro­to, jeli­kož jsem ke troj­ce sku­teč­ně při­stu­po­val s uvě­do­mě­ním Singerova odcho­du (že nako­nec upřed­nost­nil mod­ro­čer­ve­né­ho pláš­těn­ká­ře před svý­mi mutant­ský­mi rato­lest­mi – to mu asi hod­ně fanouš­ků neod­pus­tí). Marně však. Mohl jsem si tisíc­krát vtlou­kat do mys­li, že se troj­ka pře­trans­for­mu­je do podo­by pří­dav­ko­vé­ho pop­cor­ňá­ku, a přes­to jsem si někde vzá­áá­du stá­le namlou­val, že se Ratnerova par­ta nahecu­je. Tím bylo mé vystříz­li­vě­ní umoc­ně­no. Stejně jako násled­ným (lehce uskrom­ně­ným) upda­tem z úvod­ních minut: „No dob­rá… posta­čí, když to nebu­de vyni­ka­jí­cí, ale dosta­teč­né.“

V té chví­li bych ješ­tě stá­le odpus­til lec­cos. Včetně růžo­vých kos­tý­mů ústřed­ních před­sta­vi­te­lů. Samozřejmě za před­po­kla­du, kdy­by neby­la Ratnerova říč­ka nato­lik plytká a povrch­ní a zaměst­na­la divá­ko­vy bul­vy neprů­střel­ným náře­zem.

Třetí X-Meni jsou však od počát­ku sta­vě­ni do pozi­ce titu­lu, kte­rý by na to ani neměl. Což o to, že by se z nich dalo sestří­hat pět-šest plno­hod­not­ných (a při­tom roz­díl­ných) trai­le­rů a stej­ně by neby­lo odha­le­no vše, což o to, že se tri­ka­ři sku­teč­ně před­ved­li a naser­ví­ro­va­li divá­kům nesku­teč­ně pro­pra­co­va­né scé­ny (sou­boj v domě Jean, stě­ho­vá­ní mos­tu, popř. závě­reč­né vyři­zo­vá­ní účtů ve slav­né věz­ni­ci), když je to doslo­va a do pís­me­ne „prd“ plat­né. Zdejší akce je sice „na oko“ bez­chyb­ná, ale také prů­hled­ná a v žád­ném pří­pa­dě neza­stře hlu­bo­ké díry v kon­struk­ci hlav­ní záplet­ky. I pro­to jsem ten­to­krát odo­lal jin­dy neo­do­la­tel­né­mu nátla­ku a celou pro­jek­ci uza­vřel komen­tá­řem: „Tááák a mám to za sebou.“ Přičemž podo­tý­kám, zvu­ko­vý dopro­vod obsta­ral mohut­ný výdech.

Jsem si vědom toho, nako­lik je má recen­ze nekom­pro­mis­ní a že jsem mož­ná až pře­hna­ně tvr­dý. Stejně tak si uvě­do­mu­ji, jak mi to dáte sežrat (mej­ly mi posí­lej­te na [email protected]). Ale pochop­te mě – já musel. Minulý rok jsem sepsal pat­náct recen­zí a jen svá­teč­ně (u pro­ka­za­tel­ných sláta­nin) jsem hod­no­til pod 70%. S odstu­pem času toho litu­ji, neb ne vždy bylo množ­ství udě­le­ných pro­cent spra­ved­li­vé (sku­teč­ně, dru­hé­ho Spider-Mana bych dnes nehod­no­til 90-ti pro­cen­ty). A jeli­kož bych nerad sklou­zl do ška­tul­ky divá­ka, jemuž k bla­hu posta­čí efekt­ní výplň, budu ale­spoň dneska „ubí­rat“. Za jiných okol­nos­tí bych Poslednímu vzdo­ru udě­lil oblí­be­ných sedm­de­sát bodů (ach ty tri­ky…), ale poz­dě­ji by mě stí­ha­ly výčit­ky svě­do­mí.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře