Začalo to Deníkem Anny Frankové… A pokračuje do dnešních dnů. Holokaust je i přes několik desítek let, které nás od něj dělí, stále aktuální téma. Každá další kniha přinášející svědectví o hrůzách, které se odehrávaly během druhé světové války, si zaslouží pozornost čtenářů. Každý jednotlivý příběh představuje zdvižený prst s varováním, že tyto činy by se už nikdy neměly opakovat.
Většina knih s tímto tématem obsahuje chronologicky vyprávěný příběh. Od běžných dnů trávených v kruhu rodiny, přes narůstající strach, násilné vytržení z domácího prostředí, pobyt v koncentračním táboře a konec, který se jen málokdy podobá happy endu. I ti z mála, kteří přežili, si trauma získané v táboře smrti nesou do konce života a v přenesené podobě ovlivní i několik dalších generací.
Tohle je i případ Noaha Ladermana. Mladíka z generace, která holokaust nemohla zažít, ale přesto se denně vynořoval v myslích jeho prarodičů a nepřímo jej ovlivňoval po celou dobu dětství a dospívání. Pro většinu přeživších představuje problém o prožitcích z koncentračních táborů mluvit a to stejné se týkalo i jeho prarodičů z otcovy strany. Noah Laderman se rozhodl, že osud svých nejbližších rozkryje navzdory tomu, že oni sami o něm odmítají mluvit. Především odmítají vzpomínat.
Cílené výslechy prarodičů poskytují autorovi jen kusé informace a vše ještě zkomplikuje úmrtí jeho dědy, aniž by se dobral konce rodinného příběhu. A tak je cíl prázdninové cesty už předem daný. Dostat se z New Yorku do srdce Evropy není problém. Problémem se ukáže, kde, jak a s kým začít pátrat po dalších informacích. Nitky se pomalu rozplétají a před autorem se otevírá celá historie jeho rodiny, ze které většina nepřežila. Překvapivým zjištěním je pak fakt, že ač byl celé dětství jako hlavní hrdina vnímán děda a babička spíše sekundovala, ve finále se ukáže, že babička prožila stejné, ne-li větší strasti. Jenom se o nich v rodině tak nemluvilo. Babička celý život stála vedle dědy jako tichá podporovatelka a nenápadná pečovatelka o teplo rodinného krbu.
Pokud jste zvyklí na klasicky vystavěný děj, kdy se vše děje postupně podle časové osy, asi budete mít s knihou Zadrátovaný svět ze začátku problém. Podstatnou část zabírají autorovy úvahy, o tom proč mu prarodiče nechtějí svěřit svůj příběh, popisy dojmů z cest,… Autor hledá svoje kořeny a velká část knihy je věnována jeho zážitkům a pocitům. Skutečné příběhy jeho prarodičů z období druhé světové války jsou vždy jen krátkou vsuvkou, kde je sice určitá chronologie zachována, ale nečekejte klasické vyprávění souvislého příběhu přímých účastníků holokaustu. Jedná se spíš o osobní zpověď člověka, který skládá příběh svojí rodiny a snaží se skrze něj najít sám sebe a svůj vztah k židovské víře, který byl do doby, než se vydal do Evropy, velmi rezervovaný. Právě díky tomu se kniha vymyká z řady v uvozovkách klasických příběhů z koncentračních táborů. Je na každém čtenáři, aby sám posoudil, jestli je to její pozitivum nebo naopak. Tak jako tak se jedná o knihu, která se v rámci svého žánru odlišuje od ostatních.
Malá poznámka na závěr, která slouží spíše pro vydavatele. V překladu do češtiny bych raději vynechala větu, která se českého čtenáře bezesporu dotkne. Autor se o České republice po zhlédnutí mapy vyjadřuje jako o: „…zemi, která visela jako drobek lejna na konečníku, jenž se táhl mezi hýžděmi Německa a Polska.“ Obávám se, že našinec tímto výrokem nebude nadšen.
Ukázka z knihy:
Prohlížel jsem si úsměvy mých vyvražděných příbuzných asi tak, jako někdo jiné čte data předčasného úmrtí na náhrobcích. V mé sedmileté mysli zůstávali všichni vždy namačkáni kolem sederového stolu v domě mého prapradědečka. Ještě jsem si nedokázal plně uvědomit, že pár let nebo měsíců nebo dní po té sederové večeři se všichni změnili v kouř nebo kostry v hromadných hrobech. Věděl jsem však, že to byla rodina, rodokmen uťatý u samého kořene. Babička byla poslední větev, která na pařezu zůstala.
Knihu můžete zakoupit se slevou na Albatros media.
