Zadrátovaný svět

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Začalo to Deníkem Anny Frankové… A pokra­ču­je do dneš­ních dnů. Holokaust je i přes něko­lik desí­tek let, kte­ré nás od něj dělí, stá­le aktu­ál­ní téma. Každá dal­ší kni­ha při­ná­še­jí­cí svě­dec­tví o hrůzách, kte­ré se ode­hrá­va­ly během dru­hé svě­to­vé vál­ky, si zaslou­ží pozor­nost čte­ná­řů.  Každý jed­not­li­vý pří­běh před­sta­vu­je zdvi­že­ný prst s varo­vá­ním, že tyto činy by se už nikdy nemě­ly opa­ko­vat.

Většina knih s tím­to téma­tem obsa­hu­je chro­no­lo­gic­ky vyprá­vě­ný pří­běh. Od běž­ných dnů trá­ve­ných v kru­hu rodi­ny, přes narůs­ta­jí­cí strach, násil­né vytr­že­ní z domá­cí­ho pro­stře­dí, pobyt v kon­cen­t­rač­ním tábo­ře a konec, kte­rý se jen málo­kdy podo­bá hap­py endu. I ti z mála, kte­ří pře­ži­li, si trau­ma zís­ka­né v tábo­ře smr­ti nesou do kon­ce živo­ta a v pře­ne­se­né podo­bě ovliv­ní i něko­lik dal­ších gene­ra­cí.

Tohle je i pří­pad Noaha Ladermana. Mladíka z gene­ra­ce, kte­rá holo­kaust nemoh­la zažít, ale přes­to se den­ně vyno­řo­val v mys­lích jeho pra­ro­di­čů a nepří­mo jej ovliv­ňo­val po celou dobu dět­ství a dospí­vá­ní. Pro vět­ši­nu pře­ži­vších před­sta­vu­je pro­blém o pro­žit­cích z kon­cen­t­rač­ních tábo­rů mlu­vit a to stej­né se týka­lo i jeho pra­ro­di­čů z otco­vy stra­ny. Noah Laderman se roz­ho­dl, že osud svých nej­bliž­ších roz­kry­je navzdo­ry tomu, že oni sami o něm odmí­ta­jí mlu­vit. Především odmí­ta­jí vzpo­mí­nat.

Cílené výsle­chy pra­ro­di­čů posky­tu­jí auto­ro­vi jen kusé infor­ma­ce a vše ješ­tě zkom­pli­ku­je úmr­tí jeho dědy, aniž by se dobral kon­ce rodin­né­ho pří­bě­hu. A tak je cíl prázd­ni­no­vé ces­ty už pře­dem daný. Dostat se z New Yorku do srd­ce Evropy není pro­blém. Problémem se uká­že, kde, jak a s kým začít pát­rat po dal­ších infor­ma­cích. Nitky se poma­lu roz­plé­ta­jí a před auto­rem se ote­ví­rá celá his­to­rie jeho rodi­ny, ze kte­ré vět­ši­na nepře­ži­la. Překvapivým zjiš­tě­ním je pak fakt, že ač byl celé dět­ství jako hlav­ní hrdi­na vní­mán děda a babič­ka spí­še sekun­do­va­la, ve finá­le se uká­že, že babič­ka pro­ži­la stej­né, ne-li vět­ší stras­ti. Jenom se o nich v rodi­ně tak nemlu­vi­lo. Babička celý život stá­la ved­le dědy jako tichá pod­po­ro­va­tel­ka a nená­pad­ná pečo­va­tel­ka o tep­lo rodin­né­ho krbu.

Pokud jste zvyklí na kla­sic­ky vysta­vě­ný děj, kdy se vše děje postup­ně pod­le časo­vé osy, asi bude­te mít s kni­hou Zadrátovaný svět ze začát­ku pro­blém. Podstatnou část zabí­ra­jí auto­ro­vy úva­hy, o tom proč mu pra­ro­di­če nechtě­jí svě­řit svůj pří­běh, popi­sy dojmů z cest,… Autor hle­dá svo­je koře­ny a vel­ká část kni­hy je věno­vá­na jeho zážit­kům a poci­tům. Skutečné pří­běhy jeho pra­ro­di­čů z obdo­bí dru­hé svě­to­vé vál­ky jsou vždy jen krát­kou vsuv­kou, kde je sice urči­tá chro­no­lo­gie zacho­vá­na, ale neče­kej­te kla­sic­ké vyprá­vě­ní sou­vis­lé­ho pří­bě­hu přímých účast­ní­ků holo­kaus­tu. Jedná se spíš o osob­ní zpo­věď člo­vě­ka, kte­rý sklá­dá pří­běh svo­jí rodi­ny a sna­ží se skr­ze něj najít sám sebe a svůj vztah k židov­ské víře, kte­rý byl do doby, než se vydal do Evropy, vel­mi rezer­vo­va­ný. Právě díky tomu se kni­ha vymy­ká z řady v uvo­zov­kách kla­sic­kých pří­bě­hů z kon­cen­t­rač­ních tábo­rů. Je na kaž­dém čte­ná­ři, aby sám posou­dil, jest­li je to její pozi­ti­vum nebo nao­pak. Tak jako tak se jed­ná o kni­hu, kte­rá se v rám­ci své­ho žán­ru odli­šu­je od ostat­ních.

Malá poznám­ka na závěr, kte­rá slou­ží spí­še pro vyda­va­te­le. V pře­kla­du do češ­ti­ny bych radě­ji vyne­cha­la větu, kte­rá se čes­ké­ho čte­ná­ře beze­spo­ru dotkne. Autor se o České repub­li­ce po zhléd­nu­tí mapy vyja­dřu­je jako o: „…zemi, kte­rá vise­la jako dro­bek lej­na na koneč­ní­ku, jenž se táhl mezi hýž­dě­mi Německa a Polska.“ Obávám se, že naši­nec tím­to výro­kem nebu­de nad­šen.

Ukázka z kni­hy:

Prohlížel jsem si úsměvy mých vyvraž­dě­ných pří­buz­ných asi tak, jako někdo jiné čte data před­čas­né­ho úmr­tí na náhrob­cích. V mé sed­mi­le­té mys­li zůstá­va­li všich­ni vždy namač­ká­ni kolem sede­ro­vé­ho sto­lu v domě mého pra­pra­dě­deč­ka. Ještě jsem si nedo­ká­zal plně uvě­do­mit, že pár let nebo měsí­ců nebo dní po té sede­ro­vé veče­ři se všich­ni změ­ni­li v kouř nebo kost­ry v hro­mad­ných hro­bech. Věděl jsem však, že to byla rodi­na, rodokmen uťa­tý u samé­ho koře­ne. Babička byla posled­ní větev, kte­rá na paře­zu zůsta­la.

Knihu může­te zakou­pit se sle­vou na Albatros media.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře