188397 HR
Samovi (Andrew Garfield) je přes třicet, bydlí v Los Angeles, a protože nic moc nedělá a práci si neshání, tak nemá na nájem, a tudíž mu hrozí příkaz k vystěhování. Jednoho dne se seznámí s mladou pohlednou sousedkou Sarah (Riley Keough) a stráví s ní příjemný večer. Následujícího dne však dívka zmizí – její byt je zcela prázdný a její spolubydlící jsou také pryč. Noc před tím došlo ve městě k explozi automobilu. Je možné, že v něm Sarah byla? Sam se rozhodne přijít tomu na kloub…
Záhadu Silver Lake (Silver Lake je městská část Los Angeles) napsal a natočil režisér a scenárista David Robert Mitchell, který celovečerně debutoval v roce 2010, ale v širší známost vešel až o čtyři roky později svým druhým filmem, festivalovým nezávislým hororem Neutečeš (v němž si mladí hlavní hrdinové při sexu předávali namísto pohlavní choroby pohlavní kletbu), jenž se v jistých kruzích dočkal kultovního statusu. Komorní žánrovou podívanou, točící se kolem jednoho originálního děsivého nápadu, však nyní střídá mnohem ambicióznější a rozmáchlejší dílo – komplexní a hluboká satira, beroucí si na paškál Hollywood, popkulturu, mysteriózní příběhy s detektivními zápletkami, filmaře, diváky i sebe samotnou.
Základem Záhady Silver Lake je neustálé boření diváckých očekávání ohledně děje filmu, jehož středobodem je pátrání hlavního hrdiny po pravdě, a zároveň neutuchající přiživování těchto očekávání množstvím pozoruhodných stop a pojítek, jimiž jsou Sam i diváci zasypáváni jen proto, aby se nakonec skoro všechna stala nikam nevedoucími a zavádějícími slepými uličkami. Výsledkem je film s hrozně zvláštní atmosférou plnou surrealistických prvků, u nichž sice můžete přemýšlet nad tím, jak do sebe asi zapadnou a jakým způsobem pomohou hrdinovi na cestě k cíli, nicméně na konci se odměny nedočkáte – nic do sebe totiž nezapadne, spousta vedlejších zápletek zůstane naschvál nedořešená a závěrečná pointa je také strašlivě neuspokojivá. Je to však přitom natolik soudržné a konzistentní, že nemůže být sporu o tom, že tohle všechno je tvůrčím záměrem – Záhada Silver Lake zkrátka chce být schválně matoucí, podvratná, neuspokojivá, iritující a frustrující. Avšak je v té snaze také nehorázně zábavná, pokud tedy na její hru přistoupíte.
V podstatě jde tedy svým způsobem o experimentální umělecký film, jenž nutí svého hlavního hrdinu pátrat po nesmyslných důkazech, dekódovat pochybné šifry a rozplétat sofistikovaná tajemství a láká své diváky ke spoluúčasti nad řešením složité záhady, ale přitom jim ve svém průběhu několikrát doslovně vysvětluje, že všechna snaha o pochopení je marná, že žádná záhada ve skutečnosti neexistuje a že hledání skrytých narážek tam, kde nejsou, je ztráta času. Celou dobu je hravě dvojznačný a snový a jeho hlavní zápletka s detektivním pátráním po zmizelé dívce připomíná spíš hledání pokladu podle pirátské mapy nakreslené na dětském prostírání. No jo, jenže co když ten poklad doopravdy existuje?
Nebylo by férové psát o všech těch bizarnostech, které Sama potkají na jeho pouti dlážděné chorobnou posedlostí, protože byste byli ochuzeni pomalu o to nejlepší, a sice o pozvolný proces nekončícího objevování dalších a dalších falešných stop a domnělých spojitostí, během něhož vaše zmatené pocity zastupuje přímo postava Sama, často ztraceného v bludišti možností, ale nikdy neztrácejícího naději a motivaci jít dál. Prozradit snad lze jen to, že v Los Angeles řádí jakýsi maskovaný vrah, který po nocích zabíjí na ulicích psy, protože ten je v příběhu přítomen od první scény. A Sarah psa měla…
Záhada Silver Lake je kromě toho celá o popkultuře a obsahuje spoustu odkazů na staré filmy, filmové tvůrce a hvězdy, na různé písničky, televizní pořady, komiksy, videohry, časopisy a marketingová loga, což z ní dělá tak trochu Ready Player Onepro intelektuály. Zároveň ale popkulturu kritizuje pro její prázdnotu a povrchnost a neváhá komentovat, jak moc nás ovlivňuje (hrdinové se při sexu – v poloze na pejska, pochopitelně – dívají na televizi, Sarah pojmenovala svého psa Coca-cola…), případně ji podezírá z konspirací (v muzice jsou zakódované tajné zprávy pro vyvolené) nebo ji napadá pro nulovou hodnotu (umělecká díla jsou pouhými skořápkami něčích ambicí), přičemž tím útočí i sama na sebe, protože i ona je součástí popkultury. Jde o film, jehož bizarně zamotaný děj nelze nijak interpretovat, neb se vzpírá a vysmívá jakýmkoli pokusům o výklad, a který funguje jako netradiční pocta Hollywoodu, ale přitom si z něj zároveň utahuje, znevažuje jej spolu s hudebním průmyslem jako falešné modly a satirizuje různé hollywoodské filmařské postupy i dějové šablony.
Jedním z takových prostředků satiry je třeba práce s ženskými postavami, jejímž prostřednictvím Záhada Silver Lake kritizuje snímky, v nichž ženské hrdinky plní roli pouhých jednorozměrných sexuálních objektů, a to tím způsobem, že dělá to samé, leč nápadně to přehání. Tudíž všechny dívky a ženy v Samově okolí jsou nějakým způsobem eroticky vyzývavé (jeho přítelkyně ho navštěvuje v různých pracovních převlecích, což jsou shodou okolností stereotypní kostýmy z pornografie, jeho postarší sousedka zas chodí po bytě nahá), nebo to jsou alespoň mladé a pohledné začínající herečky, zpěvačky nebo modelky, co dělají bokem eskort a různě se hlavnímu hrdinovi podbízejí, případně alespoň stylově umírají v duchu uměleckých fotografií na obálce Playboye. Zároveň je tím zesměšňován motiv „osudové ženy“, typický pro žánr film-noir, na jehož tradici Záhada Silver Lake volně a svébytně navazuje.
Symptomatická je svým způsobem i zdánlivě bezdůvodně začleněná scéna, v níž Sam a jeho kamarád nadrženě šmírují pomocí kamery na létajícím dronu byt nějaké ženy, která se v něm sice nejprve vysvleče do spodního prádla, ale pak začne brečet, což chlapcům zmaří jejich potěchu ze špehování, protože dostali něco, co nesplnilo jejich očekávání. Jejich zklamání v tu chvíli předesílá, s jakými pocity bude divák odcházet z kina po skončení filmu. Aniž by věděl, co ho ještě do té doby čeká.
Klidně je tudíž možné, že budete odcházet ze Záhady Silver Lake podobně rozčarovaní a neuspokojení – zejména pokud máte raději filmy se standardnějším vyvrcholením, v němž do sebe všechno krásně zapadne, a které zodpoví všechny vaše případné otázky, a zvlášť u filmu, který trvá víc jak dvě a čtvrt hodiny – ačkoli to je přesně ten stav, který ve vás její tvůrci pravděpodobně vyvolat chtěli.
Druhou možností je pak opájet se promyšleností, s jakou byla Záhada Silver Lake od začátku budovaná, její podvratnou rafinovaností, bohatou meta-úrovní a schopností být i přes všechno to množství překombinovaných zápletek a zavádějících motivů (včetně animované vsuvky a hororových výjevů) dokonale srozumitelnou (navzdory všemu jde o překvapivě diváckou záležitost). Navíc je ten film krásně nasnímaný, skvěle režírovaný, velmi dobře zahraný, má padnoucí písničkový soundtrack i hluboký přesah se spoustou myšlenek, které rezonují ještě dlouho po zhlédnutí, a je nesmírně výrazný a nepodobný ničemu jinému, a přitom evokující mnohé (od Reality Quentina Dupieuxe přes Alfreda Hitchcocka po Big Lebowskiho). A jestli si někdo budete pouštět pozpátku křik toho papouška, dejte mi vědět, co jste se dozvěděli.
Podívejte se na hodnocení Záhada Silver Lake na Kinoboxu.
Nechceš zde reklamu napořád jen za 50 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup
Odebírat
Přihlášení
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější komentáře