#1890: Netvora 2: Krev - 65 %

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Scénář: Marjorie Liu

„Netvora 2: Krev“ je man­ga v barev­ném ame­ric­kém pro­ve­de­ní. To není kri­ti­ka ani chvá­la, to je pros­tě kon­sta­to­vá­ní, jež vychá­zí z toho, že stej­ná byla i kni­ha „Netvora 1: Probuzení“. Na tom se nic nezmě­ni­lo. Spojují se zde zají­ma­vě žán­ry, což je pro man­gu cel­kem tra­dič­ní, a tak zde máte horo­ro­vé prv­ky, fan­ta­sy prv­ky - ty jdou do popře­dí nej­ví­ce - ale nalez­ne­te zde i aspek­ty akč­ní­ho komik­su, filo­so­fic­ké­ho zamyš­le­ní, kte­ré jde sko­ro až ke vzni­ku svě­ta a samo­zřej­mě nechy­bí ani ta cito­vá rovi­na, kte­rá ale roz­hod­ně není nijak roman­tic­ká, ale­spoň zatím ne. Nejromantičtější vztah, jenž zde posta­vy mají, je mezi Maikou (titul­ní Netvora) a její spo­leč­ni­cí, antro­po­morf­ní liš­tič­kou Kippou. Kippa je Maice odda­ná a násle­du­je ji kam­ko­li. V tom je vidět napros­to bez­bře­há lás­ka. Anebo závis­lost.

Maika zjis­ti­la, že s ní není něco v pořád­ku a že v jejím těle je skry­to mon­strum, Monstrum, jež se dere na povrch a potře­bu­je se krmit. Maika má pro­blém Na jed­nu stra­nu by chtě­la mon­strum zasta­vit, vypu­dit ho ze sebe, neu­bli­žo­vat niko­mu, kdo si to neza­slou­ží, ale na dru­hou stra­nu jí mon­strum dává tako­vou sílu, kte­ré se člo­věk, nebo jaká­ko­li jiná inte­li­gent­ní rasa nechce vzdát. Jenže s vel­kou mocí při­chá­zí i vel­ké obě­ti, a tak pokud Maika moc vyu­ží­vá netvo­ra v sobě, vede to k tomu, že zabí­jí i ty, co zabí­jet nechce. A tak se sama nachá­zí v pozi­ci, kte­rá je roz­hod­ně nezá­vi­dě­ní­hod­ná. Do toho se pak sna­ží zjis­tit, kým vlast­ně je, jaký je její úděl. A tak pát­rá po odka­zem ze své minu­los­ti, hle­dá ces­tu, jakou ji mat­ka vyty­či­la.

Když se na pří­běh podí­vá­te s odstu­pem, tak to v pod­sta­tě není nic jiné­ho než quest, kte­rý je ješ­tě tak navr­žen, aby byl doce­la kru­tý. A kru­tý je, až jsem z toho doce­la pře­kva­pen, ale nemu­sí­me se bát, pro­to­že nic sku­teč­ně hroz­né­ho se nesta­ne ani jed­né z hlav­ních postav, kte­ré pro­plou­va­jí dějem cel­kem nedo­tče­né, i když psy­chic­ká tlak je na ně samo­zřej­mě půso­ben. Jako kdy­by zde ale pri­már­ně byl pro­stor pro Sanu Takedu, kte­rá dove­de nakres­lit sku­teč­ně nepří­jem­né scé­ny. Když je posta­va smut­ná, cítí­te to z ní. Když je vztek­lá, cítí­te to. Když se bojí, také to na vás půso­bí správ­ně. Ale Sana je skvě­lá i ve vykres­lo­vá­ní růz­ných míst a jejich spe­ci­fik. Snad jako kdy­by to byl jedi­ný důvod, proč se posta­vy vyda­ly na Ostrov kos­tí, pro­to­že těch odpo­vě­dí tu mno­ho nena­jdou, spíš se všech­no ješ­tě tro­chu zamo­tá. Sana se ale vyřá­di­la a vizu­ál­ně okouz­li­la.

Na kresbě mi vlast­ně vadí jen ta čer­no hně­do zele­ná sty­li­za­ce, kte­rá je patr­ná na kaž­dé strán­ce a u níž mi při­jde, že se až zby­teč­ně sna­ží na vás ješ­tě více dopad­nout. Jako kdy­by to chtě­lo být tíži­vé i tam, kde to scé­nář nedo­ve­de. Ten se sna­ží o to, aby byl pří­běh tajem­ný, ale v koneč­ném důsled­ku je to kla­sic­ký boj dob­ra se zlem, jenž mi v někte­rých scé­nách - hlav­ně v těch, kde se mezi sebou baví démo­ni - je to najed­nou až tako­vé moc fan­ta­sy, při­tom máte pocit, že se autor­ka sko­ro až sna­ží o něja­kou lovecraf­tov­skou kos­mič­nost. Ale ne, nako­nec jí pořád jde jen o to, jak se tvo­ro­vé dove­dou nená­vi­dět, jak je to pro ně snad­né. Ta téma­ta jsou nad­ča­so­vá, ale to podá­ní pros­tě není něco, co by mě doká­za­lo vylo­že­ně ohro­mit. Za zají­ma­vou kresbou se někdy skrý­va­jí jen plo­ché scé­ny, kte­ré jsou koře­ně­ny neče­ka­ný­mi zvra­ty. To úpl­ně nesta­čí. Ale pří­bě­hu nejde vzít, že dove­de někte­rý­mi scé­na­mi hod­ně pře­kva­pit.

Komiks „Netvora 2: Krev“ zakou­pí­te na strán­kách esho­pu Crew.

Na Comics Blogu najde­te recen­zi na kni­hy:
„Netvora 1: Probuzení“