#1955: Ve službách Nuly 2 - 55 %

Po prv­ní kni­ze „Ve služ­bách Nuly 1“ jsem byl doce­la zvě­da­vý na to, kam se série vyvi­ne, pro­to­že se mi doce­la líbi­lo, že středo­bo­dem série je humor. Jasně, je to fan­ta­sy, je to tro­chu naiv­ní, ale má to v sobě tako­vou pozi­tiv­ní nála­du, což je doce­la pří­jem­né. Tolik se zde neře­ší, hra­je se hlav­ně na to, aby to odsý­pa­lo, aby zde byly cel­kem sne­si­tel­né a zábav­né posta­vy - to fun­gu­je - a pros­tě je to hez­ky odde­cho­vé, tak­že si uži­je­te čte­ní hlav­ně v pří­pa­dě, pokud si chce­te zare­la­xo­vat, nechce­te o ničem moc pře­mýš­let a tře­ba se chce­te i tro­chu zasmát. A ano, na roz­díl od prv­ní­ho dílu, u dru­hé­ho se mi sku­teč­ně sta­lo, že jsem se u jed­né scé­ny smál i nahlas. Postavy tu sem tam mají sku­teč­ně doce­la dob­ré hlo­dy.

Kniha „Ve služ­bách Nuly 1“ skon­či­la tak, že došlo k úto­ku na aka­de­mii, kde se mla­dí šlech­ti­ci učí zdo­ko­na­lo­vat svo­je kou­zel­nic­ké umě­ní. Dokonce byl z aka­de­mie ulou­pen tajem­ný arte­fakt, kte­ré­mu se říká Hůl zká­zy. Za vším je pod­le vše­ho někdo, kdo si říká Hlínodrť Fouqet. Autorka v tomhle smě­ru nene­chá­vá čte­ná­ře moc tápat a je v pod­sta­tě od prv­ní kni­hy jas­né, kdo se za touhle pře­zdív­kou skrý­vá. Tady dojde k odha­le­ní toho, že se jed­ná sku­teč­ně o tuto ženu. Jak dojde k odha­le­ní toho, kdo je tu haj­zl? Jednoduše tak, že na pát­rá­ní po Fouquet se vydá­va­jí naši hlav­ní hrdi­no­vé, tedy Luisa a její fámu­lus Saito, ale také Kircha a Tabitha, což asi nejsou vylo­že­ně kama­rád­ky, ale mají k Luise asi nej­blí­že. Tihle nezku­še­ní mágo­vé se vydá­va­jí pát­rat po nebez­peč­ném člo­vě­ku jed­no­du­še pro­to, že z Akademie se niko­mu nechce.

Docela by mě zají­ma­lo, jest­li tohle byla pro autor­ku jen ber­lič­ka, ane­bo se roz­hod­la, že podob­ná absur­di­ta bude v jejím komik­su fun­go­vat a že se tak jen při­dá k tomu odleh­če­né­mu poje­tí, jež je v sérii od začát­ku pre­zen­to­vá­no. Ať to byl záměr či niko­li, v jejím podá­ní to fun­gu­je. A celá dru­há kni­ha se nám tak vlast­ně točí kolem toho, že se tahle čtve­ři­ce sna­ží o to, aby zís­ka­la Hůl zká­zy a při­ved­li Fouquet spra­ve­dl­nos­ti. I když by se to nemu­se­lo zdát, tak je zde i vět­ší pří­běh v poza­dí, kte­rý se odha­lu­je sku­teč­ně jen po kous­cích, kdy zjis­tí­me tro­chu víc o tom, že spo­je­ní mezi tím­to kou­zel­ným svě­tem a svě­tem, z kte­ré­ho byl vycuc­nut Saito, je sil­něj­ší, než by se na prv­ní pohled zdá­lo. Ale jako kdy­by si Nana Močizuki nechá­va­la všech­na dal­ší odha­le­ní na poz­dě­ji, v tuto chví­li se máme pře­de­vším bavit, což se daří.

Na kni­ze „Ve služ­bách Nuly 2“ mě mrzí prá­vě sku­teč­nost, že ten hlav­ní pří­běh není nějak moc důle­ži­tý, že tady jde hlav­ně o to, aby se autor­ka bavi­la a s ní se pří­pad­ně bavil i čte­nář. A to se cel­kem daří. Jen je ško­da, že to není nějak více pro­po­je­no s vět­ším pří­bě­hem, ane­bo toto pro­po­je­ní není tak patr­né. Je vidět, že jsou zde gagy, kte­ré jsou zby­teč­ně dlou­hé a nema­jí pro pří­běh význam, jsou zde pros­tě pro­to, že při­šly autor­ce zábav­né, i když jejich výsle­dek nebu­de tak napl­ňu­jí­cí, jak by si čte­nář přál. Ale Nana Močizuki baví a to je dob­ře. Jen od série „Ve služ­bách Nuly“ asi nic moc víc čekat nejde, ane­bo ale­spoň se pro­za­tím pre­zen­tu­je tak, že nic moc víc čekat nejde. Přesto i dob­rá zába­va je v pořád­ku, pokud doká­že poba­vit, a v tomhle pří­pa­dě se to zatím daří.

Na Comics Blogu najde­te recen­ze na kni­hy:
„Ve služ­bách Nuly 1″