2001: Vesmírná odysea: Úžasná odysea vesmírem a lidskou existencí

Píše se rok 2001. Lety do vesmí­ru jsou samo­zřej­mos­tí a pozvol­né osíd­lo­vá­ní nej­bliž­ších pla­net a měsí­ců již také není nijak zvlášt­ním jevem. Vědomosti o vesmí­ru však zatím nejsou tak hlu­bo­ké, jak si mno­zí před­sta­vu­jí a když se obje­ví něco pra­po­div­né­ho, o čem nikdo nic neví, je potře­ba to, v zájmu zacho­vá­ní pořád­ku, uta­jit.

Zmíněnou pra­po­div­nou věcí, je zvlášt­ní útvar obje­ve­ný na Měsíci, kte­rý vysí­lá tak inten­ziv­ní mag­ne­tic­ké pole, že v jeho blíz­kos­ti člo­věk při­liš dlou­ho nevy­dr­ží. Po zjiš­tě­ní, že je ten­to vysí­lač nasmě­ro­ván k Jupiteru, je o něko­lik let poz­dě­ji vyslá­na vesmír­ná loď Discovery, aby záha­du roz­luš­ti­la. Pěti, vlast­ně šes­ti­člen­nou posád­ku tvo­ří tři hiber­no­va­ní věd­ci, kte­ří se mají záha­dou zabý­vat až po při­stá­ní na Jupiteru, dva pilo­ti, kte­ří mají nao­pak na sta­rost ces­tu a zce­la přes­ný a neo­myl­ný počí­tač HAL9000, kte­rý celou loď řídí. Vše se vyví­jí pod­le plá­nu, dokud není ces­ta naru­še­na zce­la neče­ka­ný­mi roz­hod­nu­tí­mi palub­ní­ho počí­ta­če, kte­rá nako­nec poslá­ní mise pohřbí.

Přestože má film celých 139 minut, jeho pří­běh je ve sku­teč­nos­ti poměr­ně krát­ký. To mají na svě­do­mí Kubrickovi neu­vě­ři­tel­ně dlou­hé a opa­ku­jí­cí se zábě­ry. Většina z nich je při­tom napros­to fas­ci­nu­jí­cí, ale čas­to se opa­ku­jí a někdy už je to, na dneš­ní dobu, poně­kud roz­vlek­lé. Většinou se jed­ná o růz­né zábě­ry na vesmír­ná těle­sa, ať už při­ro­ze­ná, či umě­lá a hra­ní si se svě­lem. Vše je pak pod­bar­vo­vá­no kla­sic­kou hud­bou - zejmé­na Straussovým val­čí­kem - kte­rá v kom­bi­na­ci se sci-fi atmo­sfé­rou vytvá­ří fas­ci­nu­jí­cí záži­tek.

Vychytávkou je úvod do fil­mu, kte­rý trvá téměř 20 minut a vyprá­ví o živo­tě opic - našich před­chůd­ců. Chvílema jsem úpl­ně zapo­mněl, že se dívám na kul­tov­ní sci-fi a měl jsem spíš pocit, že sle­du­ji doku­men­tár­ní film National Geographicu. Fascinující je na tom vyob­ra­ze­ní těch lido­o­pů, kte­ré je více než srov­na­stel­né se sou­čas­ný­mi tri­ko­vý­mi mož­nost­mi. Rovněž ztvár­ně­ní všech těch vesmír­ných těles před­běh­lo dobu. Když si uvě­do­mí­me, že je to vytvo­ře­no bez jakých­ko­li počí­ta­čo­vých tri­ků, není divu, že film zís­kal Oskara za vizu­ál­ní efek­ty.

Závěr fil­mu, od při­stá­ní na Jupiteru, je pak napros­to šíle­ným úto­kem na divá­ko­vu chá­pa­vost. Dějí se v něm věci, kte­ré jste roz­hod­ně neče­ka­li a i teď, když je vidí­te, tak vůbec nechá­pe­te jejich význam. Závěr je roz­hod­ně nut­né vidět něko­li­krát a ani tak nemá­te zaru­če­no, že mu bude­te rozu­mět. Pro úpl­né pocho­pe­ní je nut­ná zna­lost kniž­ní před­lo­hy.

---

---