(zatím nehodnoceno)
Loading...Co bylo hlavním impulsem pro vznik pokračování filmu Líbáš jako Bůh?
Rozhodnutí napsat pokračování příběhu Heleny a Františka, tedy dvou lidí, kteří se zamilují v padesáti letech, bylo zcela spontánní. Líbáš jako Bůh má otevřený konec a jak diváci, tak i herci se mě ptali, jak to s nimi bude dál? Zvláštní bylo, že názory se naprosto lišily. Nebylo těžké se domýšlet, že každý by fabuloval příběh sám podle své životní situace a podle svého přání. To se mi zdálo zajímavé. A navíc jsem na tuhle otázku nedovedla jednoznačně odpovědět ani já sama. A abych se to dozvěděla, musela jsem příběh prostě napsat.
Druhým významným momentem, který mne bezpochyby ovlivnil, byl fakt, že jsem měla rozehrané čtyři zajímavé charaktery, obsazené čtyřmi výbornými herci: Oldou Kaiserem, Jiřím Bartoškou, Evou Holubovou a Kamilou Magálovou.
Jak jste se rozhodovala kudy pokračování filmu vést – a to jak žánrově, tak dějově, aby nevznikla jen jiná variace na stejné téma?
Převážná většina druhých dílů vzniká na základě komerční úvahy navázat na předchozí úspěch a těžit znovu z popularity filmu. To ale vede k tomu, že pokračování jen omílá a rozmělňuje to, co už bylo napsáno a natočeno a podle toho to taky dopadá. Já rozhodně nejsem přítel druhých dílů a nikdy bych se jen z komerčních důvodů do práce nepustila. Taky mne producent neoslovil. Naopak. Když jsem přinesla synopsi druhého dílu, upřímně se zděsil!
To mně vysvětlete!
Prostě něco takového nečekal. Vycházela jsem totiž z úvahy, že divák postavy a jejich charaktery zná, a tudíž dovede předvídat a lehce uhádne, co se bude dál odehrávat. Proto druhý díl obvykle bývá vnímán jako horší. Když nechci diváka strašit tím, že někdo onemocní nebo zemře, protože tahle témata jsou u mě tabu, tak jsem celý příběh posunula více do polohy komedie, přesněji situační komedie. A napsala jsem něco, co diváky, ale ani moje postavy nenapadne ani ve snu! Tohle byla základní úvaha. Takže ve výjimečné, vypjaté situaci podrobuji svoje hrdiny zkoušce. Ale přitom ty situace se mohou přihodit každému z nás. Mnozí jistě znají, jaké trable nás mohou potkat na dovolené. Ale právě to Maroko, to byl pro producenta v první chvíli mírně řečeno šok. A já se mu ani nedivím.
Žánrově je film spíše situační komedie, zůstalo podle vás dost prostoru na romantiku a pohodu, kterou si diváci zamilovali u prvního dílu?
V romantické pohodové náladě příběh začíná. Oba dva hrdinové Helena i František jsou už rozvedení a nic nebrání tomu, aby spolu začali žít. Jenže každý má své zvyky a taky rodinu, která jim první idylické chvíle nového soužití s gustem kazí. Bohunka, Eva Holubová se rozhodně nesmíří s tím, že je sama a opuštěná. A Karel, exmanžel Heleny v podání Jiřího Bartošky si z „našich mladých“ dělá legraci. Z banalit a nedorozumění se rychle vyklube mezi Helenou a Františkem první konflikt. Velká romantika má samozřejmě svůj prostor v Maroku, kde ovšem malé pražské maléry vystřídají maléry velké…
Odkud se vzal nápad s marockými exteriéry?
František přijde s báječným nápadem, jak svým ex partnerům uniknout. Někam daleko. Tak daleko, aby byli nedosažitelní, kam se nedá dojet autem. A protože je pan doktor v hloubi duše romantik, vybere Maroko, které nejenže zní exoticky, ale Casablanka evokuje velký příběh lásky.
Absolvovali jste šestitýdenní náročné natáčení v Maroku. Jaké bylo jeho největší úskalí?
Úskalí na nás číhalo každý den, vždy jiné a hlavně nepředvídatelné. Měli jsme servisní organizaci, zkušenou firmu Dune, která točí filmy s Američany i různými štáby z celého světa. Ale byly tu obavy našeho producenta, aby všechny dohody platily. Až na výjimky tohle většinou fungovalo. Samozřejmě se vyskytly problémy, ale ty se přihodí i v Praze, jenže na domácím hřišti si vždycky spíše poradíte. Natáčecí program byl nesmírně náročný a každý den jsme točili jinde a museli splnit plán. Počasí filmaře potrápí i v Čechách, v Maroku je většinou krásně, ale zažili jsme i písečnou bouři a vichr, který nás odnášel i s batohy.
Znala jste Maroko už dříve třeba z turistické cesty?
Ne. Maroko mi vyšlo ze selekce řady zemí. Naše destinace nesmí být příliš daleko, ale zase ne blízko. Hledala jsem atraktivní zemi a Maroko mělo i další bod navíc: není příliš známé. Neskutečná výhoda internetu mně umožnila seznámit se nejen s touto zemí, kupříkladu jsem si mohla udělat předvýběr hotelů, riádů (hotýlků v Medině), a dalších míst natáčení. Pak přišly obhlídky, už spolu s marockým štábem. V roce 2010 jsme byli už v Maroku dvakrát. Vloni, když už se plánovalo jarní natáčení, začaly v únoru revoluce v Egyptě, v Tunisu. Se strachem jsme sledovali, co se stane v Maroku. Utěšovalo mne, že z celé této oblasti má Maroko nejvyšší životní úroveň a při obhlídkách jsem se dozvěděla spoustu věcí, třeba že marocký král je mezi lidmi oblíbený. Jaký to byl šok, když v květnu, kdy jsme už měli točit, přímo v Marrakéši vybuchla na náměstí bomba. Znala jsem tu restauraci, několikrát jsme tam byli na večeři… Okamžitě se rozdrnčely telefony, jednak mezi námi a taky jsme žhavili linky s marockým štábem. Nakonec všichni zůstali v klidu. Dospěli jsme k tomu, že dneska pomalu není bezpečné už nic. Není to ani veselé ani uklidňující zjištění, ale je to tak.
Jaká byla spolupráce s místním štábem?
Především jsme zjistili, že filmové štáby v Maroku se sestavují na míru Američanům. I když jsme je přesvědčili, že nejsme žádná velká produkce a náš rozpočet má své limity, stejně marocký štáb měl asi devadesát lidí. Všechno leželo na mém pomocném režisérovi. Vynikající Roman Bartoš prostřednictvím marockého pomocného režiséra Yena řídil ten velký cirkus. Yen Mani mimochodem pracoval se slavným americkým režisérem Ridley Scottem a kromě toho točil spoustu náročných filmů. Samozřejmě ne všechny profese byly obsazeny tak kvalitně, ale za vypjatého nasazení skvělého českého štábu natáčení probíhalo bez větších problémů. Organizace dopravy, nástupů probíhala bezchybně, na palce se začínalo podle plánu. Každou klapku rozjížděl Roman v angličtině, Yen Mani ve francouzštině a jeho asistent v arabštině. Větší problémy nebo menší zmatky, které nás provázeli, měly různé důvody: od banálního jazykového nedorozumění po ten, který má jeden společný jmenovatel – jiný kraj, jiný mrav. Já jsem si ale mnoho lidí z marockého štábu oblíbila.
Respektovali vás jako ženu- režisérku?
Během svých několika návštěv v Maroku jsem na každém kroku viděla, že tu panuje zcela samozřejmá nadřazenost mužů nad ženami. Já jsem ale nic takového nepocítila. Drtivá většina členů marockého štábu byli muži. Byli ochotní, úslužní a respektovali mne. Možná vycítili, že náš štáb je sehraný, že víme, co chceme a pracujeme s vypjetím všech sil. Na mnohé z nich opravdu ráda vzpomínám.
Kromě štábu jste měli na place i řadu místních herců – jaká byla s nimi spolupráce a jakou mají profesionální úroveň?
Maročtí herci, to bylo pro mne velké a příjemné překvapení. Měla jsem castingové zkoušky, a když jsem vyloučila ty, kteří měli seriálové manýry, našla jsem několik vhodných herců, kteří reagovali citlivě na připomínky. Všichni byli příjemní a ochotní. Ale stane se kdekoliv, i doma, že herec onemocní, a to se mi přihodilo v Maroku. Den před začátkem našeho natáčení odvezli jednoho herce se záchvatem do nemocnice. To je samozřejmě vždycky obrovský problém. Jenže doma v Čechách znáte herce a rozhodně ani tady není lehké roli ze dne na den přeobsadit. Ale v Maroku? Děs! Byl to jeden z mých nejhorších okamžiků. Následující den mi přivezli několik dalších herců z Casablanky. Podívala jsem se jednomu z nich do očí a věděla jsem, že nemám jen náhradu, ale že je to ještě lepší herec. S naprostým přehledem ovládal nejen svoji mateřskou řeč – arabštinu, ale francouzštinu a angličtinu. Teprve později jsem se dozvěděla, že studoval herectví v New Yorku. Jazykové znalosti marockých herců jsou velmi dobré. Francouzština je samozřejmostí, ale protože v Maroku točí často Američané, umí mladší herci i anglicky. To jim čeští herci mohou jen závidět!
Jak snášely náročné natáčení v Maroku naše české hvězdy – vymyslela jste pro ně situace, které asi běžně netočí – vyskytl se nějaký moment, který byl nad jejich síly?
Jak je mým zvykem, píšu hercům role na tělo. Psát pro Oldu Kaisera je potěšení. Nevím, jak je to možné, ale on umí všechno, a pokud neumí, tak se to hravě naučí. Hrát na klavír, zpívat, řídit džíp, naskakovat do rozjetého vlaku a všechno to dělá tak lehce, s naprostou samozřejmostí. Jirkovi Bartoškovi jsem napsala scénu na golfu, to mu výrazně šlo a dělat si legraci z druhých, v tom je mistr. Kamila Magálová měla tentokrát obtížnější roli, protože jediná zůstává nohama na zemi, je z těch svých chlapů někdy na mrtvici. Eva Holubová se svým komediálním talentem zvládla všechno. Nicméně pro všechny bylo natáčení náročné, někdy vedro k uvaření, v noci zima. Protože jsme točili v říjnu a listopadu, byly krátké dny a abychom využili světlo, produkce nasadila směny tak, že jsme vstávali v půl páté ráno, aby za svítání jsme už byli na place.
Na své hrdiny jste přichystala veškeré cestovní trampoty, které mohou člověka na dovolené potkat – ztrátu věcí, zmeškaný vlak, vystěhování z hotelu… Potkalo vás osobně na cestě nějaké podobné nečekané dobrodružství?
Jedna z klíčových scén filmu je přímo z mého života. Kdysi jsem jela s přítelem na Sardinii. Do Říma jsme letěli a odtud jsme se museli dostat vlakem do přístavu. Nádraží v Římě není průjezdné, všechny koleje tady končí. Přes varování přítele, že vlak za chvíli odjíždí, jsem si šla koupit pohledy. Byla jsem už trochu nervózní a když jsem se vracela, najednou vidím, že vlak se dal do pohybu! Rozběhla jsem se jako šílená, ale vlak jsem nechytla. Byly to vteřiny naprostého zoufalství, protože jsem měla v ruce pár drobných, žádné peníze, doklady, prostě nic! Najednou vidím, že přítel na mne mává z okénka vlaku, který se už chystal k odjezdu. V tom zmatku jsem si spletla kolej! Takže já jsem vlak naštěstí nechytla, ale Oldovi Kaiserovi jsem dopřála, aby vlak dohnal a tak Helenka a František jedou na dovolenou každý jiným vlakem…
Splnilo Maroko vaše filmařské očekávání ? Projevilo se to na konečné verzi filmu?
Maroko je jedním slovem nádherné. Kameraman Vladimír Smutný, velký mág filmového plátna, měl velkou radost, že točíme právě v Maroku. Je tady pohromadě tolik výtvarně krásných motivů! Vybrali jsme nádherné lokace, které měly jen jednu nevýhodu, že byly v plánu nezaměnitelné a vždycky – ať už u moře, v Marrakéši, nebo v poušti nebyly žádné rezervy. Sáhli jsme si na dno svých sil. Nejen my dva, ale celý český štáb. Ale na ty obrázky z Maroka - bez ohledu na děsivé sny, které si mi zdály ještě po návratu do Prahy,- se vydržím dívat hodiny. Vzpomínám si, jak naši herci přišli poprvé do riádu, (hotýlek uprostřed Mediny) a byli uchvácení, jak je to půvabné a útulné místo, na terase se nedokázali odtrhnout od foťáků. Producenti mně zpočátku trochu vyčítavě předhazovali, proč jsem si vybrala zrovna Maroko, všude jinde by to bylo lacinější, dokonce s podporou cestovek. Když Honza Bradáč přijel na poslední obhlídku do Marrakéše, ještě ten večer došel na Jaámu, což je obrovské náměstí uprostřed Mediny a řekl: „Už to všechno chápu!“
Česká linie filmu více rozpracovává příběh Heleniny sestry Kristýny. Na co se v tomto směru můžeme těšit?
Hlavní dějová linie sleduje osudy našich čtyř hlavních hrdinů, ve vedlejším motivu tentokrát rozvíjím příběh Heleniny sestry Kristýny. Kristýna, povzbuzená příkladem Heleny, že lze najít lásku v každém věku, se vydává na lehce zrádnou cestu seznamky po internetu. Jenže s třemi dětmi najít partnera není snadné. Jak si komedie žádá, ani tady nebude nouze o překvapení. O co menší prostor Nela Boudová a Jirka Langmajer, o to víc svoje role naplňují.
Ve filmu se objeví i nové tváře – Tereza Kostková, Jiří Langmajer. Jak se jim podařilo zapadnout do sehrané party z prvního filmu?
Není těžké zapadnout do sehrané party, když výborným hercům obsadíte stejně skvělé partnery. To platí o Tereze Kostkové, která má menší roli, a Jirka Langmajer je v roli sympatického, lehce prolhaného nápadníka vynikající. Byla to radost s nimi pracovat.
Bude i třetí díl nebo chystáte nějaký jiný příběh?
Teď se těším, jak se diváci budou bavit a na třetí díl nemám ani pomyšlení. Přesněji: třetí díl už rozhodně nebude. S natáčením určitě končím.
Nejnovější komentáře