Karel Čapek - Bílá nemoc

„V Číně, pane, se sko­ro kaž­dý rok vyno­ří nová zají­ma­vá cho­ro­ba.“

Obsah díla

V blí­že neu­r­če­né zemi se šíří záhad­ná smr­tí­cí epi­de­mie zva­ná „bílá nemoc“ (Morbus Tshengi). Postihuje pře­de­vším lidi star­ší tři­ce­ti let a pro­je­vu­je se bílý­mi skvr­na­mi na kůži. Nemoc je smr­tel­ná a spo­leč­nost zachva­cu­je strach. Lékaři hle­da­jí lék, ale dlou­ho bez úspě­chu. Když dok­tor Galén obje­ví účin­ný způ­sob léč­by, má pro jeho dis­tri­buci jedi­nou pod­mín­ku – své tajem­ství vydá, pokud se všech­ny vlá­dy dohod­nou na mezi­ná­rod­ním míru a pře­sta­ne se vál­čit. Galén odmít­ne léčit boha­té a moc­né, zachra­ňu­je jen ty nej­chud­ší, bez­bran­né. Je však pře­svěd­čen, že medi­cí­na nesmí slou­žit pou­ze jed­not­liv­cům, ale musí také pomá­hat lid­stvu jako cel­ku. Chce dosáh­nout míru.

Proti Galénovi sto­jí pře­de­vším naci­o­nál­ně mili­tant­ní Maršál, auto­ri­tář­ský vůd­ce a dik­tá­tor, kte­rý ovlá­dá zemi a při­pra­vu­je ji na váleč­né taže­ní. Ztělesňuje fašis­tic­ké a tota­lit­ní reži­my teh­dej­ší doby. Maršálovi se zdá Galénova pod­mín­ka nemys­li­tel­ná. Maršál cítí jako svou sva­tou povin­nost skr­ze vál­ku a vítěz­ství pozved­nout národ. Zbrojí se a mno­zí na zbro­je­ní vydě­lá­va­jí. Maršál věří ve vojen­skou sílu, národ­ní veli­kost a vlast­ní his­to­ric­ké poslá­ní. Galénovy poža­dav­ky pova­žu­je za nepři­ja­tel­né zasa­ho­vá­ní do poli­ti­ky. Bílá nemoc nako­nec postih­ne i samot­né­ho Maršála. Ten se oci­tá v situ­a­ci, kdy potře­bu­je pomoc člo­vě­ka, kte­ré­ho dosud odmí­tal.

Galén sou­hla­sí s jeho léč­bou pod pod­mín­kou, že Maršál zasta­ví váleč­né pří­pra­vy a při­klo­ní se k míru. Maršál nako­nec pod tla­kem nemo­ci a okol­nos­tí sou­hla­sí. Zdá se, že Galénův plán může uspět. Závěr je však tra­gic­ký. Galén nese léky nemoc­né­mu Maršálovi, ale ces­tou se dosta­ne do kon­flik­tu s fana­tic­kým davem, kte­rý osla­vu­je vál­ku a odmí­tá paci­fis­mus. Dav ho zabi­je a léky zni­čí. Maršál tak při­chá­zí o mož­nost záchra­ny a nadě­je na mír se hrou­tí.

Dílo kon­čí vítěz­stvím kolek­tiv­ní­ho fana­tis­mu nad indi­vi­du­ál­ním svě­do­mím.

Ukázka

OTEC (čte novi­ny): Zase člá­nek o té nemo­ci! Kdyby už s tím dali pokoj! Člověk má dost svých sta­ros­tí za celý den –

MATKA: S tou paní ve tře­tím pat­ře je to prý zlé. Nikdo k ní už ani nemů­že… Necítils na scho­dech ten zápach?

OTEC: Ne. Tady je inter­view s dvor­ním radou Sigeliem. To je svě­to­vá kapa­ci­ta, mamin­ko, na toho já dám. Uvidíš, že potvr­dí má slo­va.

MATKA: Která?

OTEC: Že je to hum­buk, to malo­mo­cen­ství. Sem tam něja­ký pří­pad, a novi­ny z toho hned děla­jí sen­za­ci. A lidé, to se ví: jak někdo leh­ne s rýmou, už říka­jí, že má bílou nemoc.

MATKA: Píše mi sest­ra, že u nich je toho taky plno.

OTEC: Nesmysl. To už je tako­vá pani­ka – To je zají­ma­vé, tady­hle říká Sigelius, že ta nemoc při­šla z Číny. Vidíš, já vždyc­ky říkám: udě­lat z Číny evrop­skou kolo­nii, zavést tam pořá­dek, a byl by pokoj. To máme z toho, že se ješ­tě pořád trpí tako­vé zao­sta­lé země. Samý hlad a bída, žád­ná hygi­e­na a tak: pak je z toho malo­mo­cen­ství. – On tady Sigelius říká, že je to pře­ce jen nakaž­li­vá nemoc. To by se mělo něco udě­lat.

MATKA: Co by se mělo udě­lat?

OTEC: Zavřít ty malo­moc­né a nepus­tit je mezi lidi. Jak se na někom uká­že bílá nemoc, pryč s ním! Vždyť je to hrůza, mamin­ko, že nám necha­jí v domě umí­rat tu babu naho­ře! Člověk aby se bál domů… už ten zápach na scho­dech…

MATKA: Já bych jí dones­la aspoň polév­ku, když je tam tak sama.

OTEC: Jen se opo­važ! Vždyť je to nakaž­li­vé! Ty s tvým měk­kým srd­cem, ješ­tě nám to zavle­češ sem – To by tak hrá­lo! A měli bychom něčím dez­in­fi­ko­vat naši chod­bu.

MATKA: Čím?

OTEC: Počkej. – Je to blbec!

MATKA: Kdo?

OTEC: Ten novi­nář! Tadyhle píše – Já se divím, že to neza­ba­vi­li! To se pře­ce nemá dovo­lit, aby se psa­ly tako­vé hova­di­ny! Ale já to redak­ci napíšu, to si neda­jí za ráme­ček. Pitomec jeden!

MATKA: Co tam máš?

OTEC: Ale tady píše, že se před tou nemo­cí nemů­že nikdo uchrá­nit… že zachvá­tí všech­ny lidi kolem pade­sát­ky…

MATKA: Ukaž!

OTEC (hodí novi­ny na stůl a běhá po poko­ji): Trulant! Copak se smí takhle psát? Víckrát ty novi­ny nekou­pím! Já jim uká­žu – to jim neda­ru­ju…

MATKA (čte): Ale tati, vždyť to tak řekl ten dvor­ní rada Sigelius!

OTEC: Nesmysl! To pře­ce není mož­né, při dneš­ním sta­vu vědy a civi­li­za­ce – Copak jsme stře­do­věk, aby byly tako­vé náka­zy? A copak je pade­sát­ka něja­ký věk? U nás to dostal jeden kole­ga,

tomu je tepr­ve pět­a­čty­ři­cet – To by byla div­ná spra­ve­dl­nost, kdy­by to měli dostat jenom lidi kolem pade­sát­ky! Proč, říkám, proč –

DCERA (jež dosud čet­la na pohov­ce román): Proč? Ale tati! Přece pro­to, aby se zas jed­nou udě­la­lo mís­to mlad­ším, ne? Beztoho nema­jí kam se vrt­nout –

Plusy a mínusy díla

Mezi plu­sy Bílé nemo­ci pat­ří beze­spo­ru vel­ké stě­žej­ní myš­len­ky. Čapek ve svém díle nasto­lu­je pal­či­vé eticko-politické otáz­ky – ohled­ně moci, vál­ky, míru, nemo­ci, lid­ské­ho živo­ta a osob­ní odpo­věd­nos­ti. Vojenskou moc ztě­les­ňu­je doby­vač­ný Maršál, prahnou­cí po vítěz­ství a roz­ší­ře­ní úze­mí náro­da. Moc nad živo­ty a zdra­vím lidí zastu­pu­je dok­tor Galén, kte­rý jako jedi­ný ve svých rukou drží lék na pan­de­mii. Přitom Galén léčí výhrad­ně chudé, odmí­tá léčit boha­té, dokud sami neza­sta­ví vál­ku.

V sou­vis­los­ti s nedáv­nou pan­de­mií covi­du půso­bí vizi­o­nář­ské Čapkovo dílo neče­ka­ně aktu­ál­ně – prá­vě v dneš­ní moder­ní době. Aktuálními téma­ty jsou epi­de­mie, strach, smrt, pro­pa­gan­da, zne­u­ží­vá­ní kri­ze a pola­ri­za­ce spo­leč­nos­ti, kte­ré aktu­ál­ně rezo­nu­jí i s dneš­ním pub­li­kem. Čapkovo dílo se tak pře­sou­vá ze sfé­ry sci-fi do rea­li­ty.

Mezi dal­ší důle­ži­tá téma­ta pat­ří kon­flikt mezi jed­not­liv­cem a sys­té­mem v posta­vě dok­to­ra Galéna, kte­rý není moc­ným poli­ti­kem ani voje­vůd­cem. Jeho pro­střed­kem odpo­ru je odmít­nu­tí spo­lu­pra­co­vat s mocí za urči­tých pod­mí­nek. Jeho střet s Maršálem uka­zu­je, jak obtíž­né je posta­vit morál­ní prin­cip pro­ti orga­ni­zo­va­né moci. Kontrast mezi Maršálem a Galénem není zce­la čer­no­bí­lý, ačko­liv dok­tor Galén zastu­pu­je altru­is­tic­ké ide­je, zatím­co Maršál moc, kte­rá jde přes mrt­vo­ly. Čapek roze­hrál v těch­to posta­vách kon­flikt, kte­rý ote­ví­rá otáz­ky eti­ky a morál­ky, neboť lékař by měl léčit všech­ny nemoc­né bez roz­dí­lu.

V nepo­sled­ní řadě lze za kla­dy pova­žo­vat také iro­nic­ký pod­text a sati­ric­ký poten­ci­ál. Čapek neu­ka­zu­je jen vel­ké ide­je, ale také malo­měš­ťác­tví, sobec­tví, tou­hu po úspě­chu a opor­tu­nis­mus – lid­skou schop­nost při­způ­so­bit se tomu, co je prá­vě výhod­né.

Pro moder­ní­ho čte­ná­ře se jako mínus může jevit urči­tá sucho­pár­nost díla. Ačkoliv lite­rár­ní kva­li­tu Čapkovy Bílé nemo­ci nezpo­chyb­ňu­ji, ostat­ně byl sedm­krát nomi­no­ván na Nobelovu cenu za lite­ra­tu­ru (1932 – 1938), avšak pro dneš­ní­ho čte­ná­ře, kte­rý namís­to veli­kých myš­le­nek a novo­tva­rů hle­dá spí­še zába­vu, může text selhá­vat ve schop­nos­ti udr­žet jej v napě­tí a pozor­nos­ti. Z toho­to důvo­du jsou při­taž­li­vé dra­ma­tic­ké diva­del­ní adap­ta­ce toho­to význam­né­ho díla, kte­ré sice je myš­len­ko­vě význam­né, ale lite­rár­ně méně str­hu­jí­cí. Samotný text sta­ví spí­še na otáz­kách: „Jak dopad­ne střet Galéna s Maršálem?“, „Dokáže Galén pro­sa­dit mír?“, „Co se sta­ne, až one­moc­ní moc­ní?“ nebo „Lze zachrá­nit lid­stvo, kte­ré samo tou­ží po vál­ce?“

Dalšími mínu­sy může být pře­va­ha ide­jí nad psy­cho­lo­gi­za­cí postav. Některé dia­lo­gy půso­bí poně­kud tezo­vi­tě a pro­ti­klad­nost mezi dok­to­rem Galénem a Maršálem je pří­liš jed­no­znač­ná.

Hlavní postavy

Doktor Galén – Lékař, kte­rý obje­vil lék na bílou nemoc, ale v zájmu nasto­le­ní míru se roz­ho­dl, že nebu­de léčit boha­té lidi, pou­ze chudé. Je sou­cit­ný huma­nis­tic­ký ide­a­lis­ta, paci­fis­ta a zastán­ce lid­ské­ho živo­ta, ale ne etic­ky bez­pro­blé­mo­vá posta­va, pro­to­že jeho ušlech­ti­lé cíle se mění v neú­stup­nost a pro­stře­dek poli­tic­ké­ho nátla­ku. Pochází z chudých pomě­rů a své pozná­ní nechce vyu­ží­vat k osob­ní­mu obo­ha­ce­ní. Až do své smr­ti odmí­tal vydat lék moc­ným s žádos­tí, aby neza­sta­vi­li vál­ku. Je Galén kon­tro­verz­ní posta­vou?

• Galénův cíl je huma­nis­tic­ký – mír
• Galénovy pro­střed­ky jsou etic­ky spor­né – odmí­tá léčit kaž­dé­ho
• Galén se stá­vá člo­vě­kem, kte­rý chce pro­střed­nic­tvím své­ho obje­vu změ­nit celé lid­stvo

Symbolický význam: je hla­sem indi­vi­du­ál­ní­ho svě­do­mí, nese odpo­věd­nost za život a aktiv­ně vyja­dřu­je odpor pro­ti nási­lí. Jeho smrt uka­zu­je, jak snad­no může spo­leč­nost zni­čit člo­vě­ka, kte­rý se jí sna­ží zabrá­nit v sebez­ni­če­ní.

Maršál – Vůdce stá­tu, kte­rý tou­žil po moci, vojen­ské slá­vě, expan­zi, vítěz­ství a při­pra­vo­val vál­ku. Chtěl pře­tvá­řet svět silou. Byl pře­svěd­čen o veli­kos­ti své­ho náro­da i o vlast­ním his­to­ric­kém poslá­ní. Teprve když sám one­moc­něl, začal uva­žo­vat o míru.

Symbolický význam: dik­tá­tor­ská moc, kult vůd­ce, mili­ta­ris­mus a pře­svěd­če­ní, že vyš­ší cíl oprav­ňu­je k nási­lí. Ztělesňuje fašis­tic­ké a tota­lit­ní reži­my teh­dej­ší doby. Nemoc odha­lu­je jeho zra­ni­tel­nost a závis­lost na pomo­ci dru­hých.

Postavy Maršála a Galéna lze číst jako pro­ti­klad­né, navzá­jem se dopl­ňu­jí­cí póly, pří­pad­ně jako dvě jed­no­stran­né mož­nos­ti – moc a sou­cit, vál­ka a mír, domi­nan­ce a péče. Oba pod­ři­zu­jí kon­krét­ní lid­ské živo­ty své (dětin­ské) před­sta­vě o tom, co je nut­né udě­lat. Ani jeden z nich nepře­kro­čil osob­ní rovi­nu ve pro­spěch spra­ve­dl­nos­ti.

Dvorní rada Sigelius – Ambiciózní ředi­tel pres­tiž­ní kli­ni­ky, kte­rý se zají­mal o kari­é­ru, odbor­né uzná­ní a pení­ze. Galénův objev se sna­žil začle­nit do vlast­ní­ho insti­tu­ci­o­nál­ní­ho úspě­chu – a při­vlast­nit si ho.

Symbolický význam: kari­é­ris­mus a zne­u­ži­tí vědy pro osob­ní pro­spěch. Čapek uka­zu­je, že ani vědec­ké pro­stře­dí nemu­sí být auto­ma­tic­ky vede­no prav­dou a služ­bou člo­vě­ku.

Baron Krüg – Výrobce zbra­ní a blíz­ký spo­lu­pra­cov­ník mar­šá­la. Byl sou­čás­tí hos­po­dář­ské­ho sys­té­mu, kte­rý vydě­lá­vá na váleč­ných pří­pra­vách. Když one­moc­něl, zjis­til, že jeho bohat­ství ani posta­ve­ní mu život neza­chrá­ní, a spáchá sebe­vraž­du.

Symbolický význam: pro­po­je­ní eko­no­mic­kých zájmů s mili­ta­ris­mem a tragé­die člo­vě­ka, kte­rý se podí­lí na sys­té­mu ničí­cím lid­ské živo­ty.

Bílá nemoc jako nemoc společnosti

„…Bílý nebo čer­ný, mně je to fuk; jen kdy­bych tak nesmr­děl…“

Na doslov­né rovi­ně jde o smr­tel­nou epi­de­mii – mor, malo­mo­cen­ství, covid – kte­rá ničí lid­ské tělo. Čapkovo dra­ma však není pou­ze vědec­ké sci-fi ze svě­ta medi­cí­ny a nemo­ci.

Na sym­bo­lic­ké rovi­ně lze bílou nemoc chá­pat jako pato­lo­gii spo­leč­nos­ti – zatím­co jed­not­li­ví lidé one­moc­ní těles­ně, spo­leč­nost one­moc­ní naci­o­na­lis­mem, mocen­skou pýchou a váleč­nou váš­ní. Bílá nemoc se tak stá­vá obra­zem roz­vra­tu morál­ky spo­leč­nos­ti, kte­rá ztrá­cí schop­nost roz­li­šo­vat mezi sku­teč­ný­mi hod­no­ta­mi a ide­o­lo­gic­ký­mi, fana­tic­ký­mi či fašis­tic­ký­mi před­sta­va­mi. Význam by se však neměl zúžit pou­ze na téma fašis­mu a vál­ky, kte­ré je kraj­ní podo­bou šir­ší­ho pro­blé­mu. Fašismus sám nevzni­kl ve vzdu­cho­prázd­nu, ale pra­me­nil z již exis­tu­jí­cích posto­jů v náro­dě, v komu­ni­tě – ze stra­chu z jina­kos­ti, roz­dě­lo­vá­ní lidí na „my“ a „oni“, národ­ní a raso­vé nad­řa­ze­nos­ti, hle­dá­ní obět­ní­ho berán­ka, tou­hy po vel­kém vůd­ci a ocho­ty obě­to­vat dru­hé ve svém zájmu. V tom­to smys­lu lze bílou nemoc vztáh­nout nejen k fašis­mu, ale také k rasis­mu, kolo­ni­a­lis­mu, anti­se­mi­tis­mu, homo­fo­bii nebo nená­vis­ti vůči imi­gran­tům a cizin­cům. Bílá nemoc není pro­blé­mem pou­ze jed­not­li­vých zlých lidí, ale pro­blé­mem celé spo­leč­nos­ti, kte­rá tyto posto­je nor­ma­li­zu­je, při­jí­má a dokon­ce i obdi­vu­je.

Bílá skvr­na jako zna­me­ní roz­vra­tu – Nemoc se zpo­čát­ku pro­je­vu­je malou bílou skvr­nou, kte­rá se postup­ně zvět­šu­je a vede k roz­pa­du těla. Symbolicky lze ten­to pro­ces číst jako obraz zla, kte­ré se nej­pr­ve může jevit jako nepa­tr­né, při­ja­tel­né nebo dokon­ce vzne­še­ně zdů­vod­ně­né. Teprve postup­ně se uká­že jeho niči­vý úči­nek. Tato inter­pre­ta­ce se vzta­hu­je napří­klad k tomu, jak se spo­leč­nost může krok za kro­kem při­způ­so­bo­vat nási­lí, pro­pa­gan­dě a potla­čo­vá­ní svo­bo­dy. Zlo nemu­sí od počát­ku vystu­po­vat ve své nej­hor­ší podo­bě; může se šířit pro­střed­nic­tvím zdán­li­vě rozum­ných kom­pro­mi­sů.

Lék jako pozná­ní a mož­nost záchra­ny – Galénův lék před­sta­vu­je mož­nost pře­ko­nat nemoc. Není však pou­hým tech­nic­kým pro­střed­kem: jeho účin­nost se v pří­bě­hu stře­tá­vá s morál­ní a poli­tic­kou odpo­věd­nos­tí. Čapek tím ote­ví­rá otáz­ku, zda vědec­ký pokrok sám o sobě sta­čí k záchra­ně lid­stva. Lidstvo může mít k dis­po­zi­ci pro­střed­ky k odstra­ně­ní urči­té­ho nebez­pe­čí, ale pokud nedo­ká­že změ­nit své jed­ná­ní, nemu­sí je být schop­no vyu­žít. Vědění bez odpo­věd­nos­ti neza­ru­ču­je záchra­nu.

Dav jako samo­stat­ná niči­vá síla – Závěrečná smrt Galéna je nej­tragič­těj­ším momen­tem dra­ma­tu. Lékaře, kte­rý se sna­ží zachrá­nit živo­ty, zabi­je dav, jenž osla­vu­je vál­ku. Dav zde není jen sou­bo­rem jed­not­liv­ců. Představuje kolek­tiv­ní men­ta­li­tu, v níž člo­věk pře­stá­vá samo­stat­ně uva­žo­vat a pře­bí­rá posto­je sku­pi­ny. Fanatismus doká­že pro­mě­nit nási­lí v údaj­nou ctnost a obha­jo­bu míru v něco nepřá­tel­ské­ho. Právě ten­to para­dox dává závě­ru sílu – Galén neze­mře pro­to, že by jeho lék nebyl účin­ný, ale pro­to, že spo­leč­nost není schop­na při­jmout pod­mín­ky vlast­ní záchra­ny.

Tragický para­dox závě­ru – Maršál nako­nec sou­hla­sí s mírem, pro­to­že sám potře­bu­je Galénovu pomoc. Zdánlivé vítěz­ství huma­nis­mu však při­chá­zí pří­liš poz­dě. Změna vůd­ce ješ­tě nezna­me­ná změ­nu spo­leč­nos­ti. I když se moc­ný člo­věk začne ze stra­chu o vlast­ní život cho­vat jinak, kolek­tiv­ní fana­tis­mus může pokra­čo­vat dál. To je jeden z nej­dů­le­ži­těj­ších význa­mů dra­ma­tu: poli­tic­ká změ­na bez pro­mě­ny spo­le­čen­ské­ho vědo­mí nemu­sí vést k záchra­ně.

Společnost – naka­že­ná mili­ta­ris­mem, tou­hou po moci a lhos­tej­nos­tí k lid­ské­mu živo­tu – je nemoc­ná.

Historický a literární kontext

Karel Čapek napsal Bílou nemoc v roce 1937, v době, kdy Evropou síli­ly tota­lit­ní reži­my, a rost­lo nebez­pe­čí vál­ky. Drama pro­to rea­gu­je na kon­krét­ní his­to­ric­kou situ­a­ci, zejmé­na na mili­ta­ris­mus, kult vůd­ce a pro­pa­gan­du. Čapek pat­ří k demo­kra­tic­ké­mu prou­du mezi­vá­leč­né čes­ké lite­ra­tu­ry. Ve svých dílech čas­to zkou­má vztah jed­not­liv­ce a spo­leč­nos­ti, odpo­věd­nost za vlast­ní jed­ná­ní a nebez­pe­čí, kte­rá vzni­ka­jí, když člo­věk pře­sta­ne kri­tic­ky uva­žo­vat.

Jazyk a zařazení díla

• Literární druh: dra­ma
• Žánr: pro­ti­vá­leč­né a spo­le­čen­sko­kri­tic­ké dra­ma s tra­gic­kým závě­rem
• Literární směr: demo­kra­tic­ký huma­nis­mus, lite­ra­tu­ra mezi­vá­leč­né­ho obdo­bí
• Téma: kon­flikt lid­skosti a svě­do­mí s dik­ta­tu­rou, mili­ta­ris­mem a tou­hou po moci.
• Kompozice: chro­no­lo­gic­ká, tři děj­ství a čtr­náct obra­zů.
• Forma: pró­za, děj je před­klá­dán pro­střed­nic­tvím dia­lo­gů a scé­nic­kých pozná­mek.
• Kontrast: Galén a mar­šál před­sta­vu­jí pro­ti­klad míru a vál­ky, svě­do­mí a moci.
• Ironie a sati­ra: Čapek odha­lu­je roz­po­ry mezi tím, co posta­vy pro­hla­šu­jí, a tím, jak sku­teč­ně jed­na­jí.
• Dramatický kon­flikt: střet jed­not­liv­ce se spo­leč­nos­tí a huma­nis­mu s mili­ta­ris­mem.
• Gradace: nemoc postup­ně zasa­hu­je stá­le význam­něj­ší oso­by, až se kon­flikt vyhro­tí v závě­ru.
• Slovní záso­ba při­ná­ší novo­tva­ry – např. slo­vo robot.

Některá Čapkova díla

• Bílá nemoc (zhu­deb­ně­no Tiborem Andrašovanem)
• R.U.R. (1920) – dra­ma o robo­tech, tech­ni­ce a lid­ské odpo­věd­nos­ti, ve kte­rém popr­vé zazně­lo slo­vo robot (auto­rem je bra­tr Josef)
• Továrna na absout­no (1922)
• Krakatit (1922) – román o niči­vé moci vědec­ké­ho obje­vu.
• Ze živo­ta hmy­zu (1921) – zhu­deb­ně­no Jánem Cikkerem
• Věc Makropulos (1922) – zhu­deb­ně­no Leošem Janáčkem
• Povídky z jed­né a dru­hé kapsy (1929)
• Výlety do Španěl (1930)
• Devatero pohá­dek (1932)
• Noetická tri­lo­gie – Hordubal, Povětroň, Obyčejný život (1933)
• Dášeňka čili život ště­ně­te (1933)
• Válka s mlo­ky (1936) – sati­ric­ký román o expan­zi, vyko­řis­ťo­vá­ní a spo­le­čen­ské sle­po­tě.
• Matka (1938) – pro­ti­vá­leč­né dra­ma o kon­flik­tu mezi mateř­skou lás­kou a povin­nos­tí brá­nit dru­hé. Námět Čapkovi poskyt­la jeho žena Olga Scheinpflugová, kte­rá si také v této hře při prv­ním uve­de­ní ve Vinohradském diva­dle zahrá­la hlav­ní roli.

Odkaz

Čapkovo dílo bylo mno­ho­krá­te zfil­mo­vá­no a dodnes se jeho hry hra­jí na diva­dle. Lze říci, že Karel Čapek je čes­kým před­chůd­cem Orwella – zatím­co Čapek vystou­pil pro­ti nacis­mu, Orwell pro­ti komu­nis­mu.

Verdikt

V kon­tex­tu roku 1937 je bílá nemoc spo­jo­vá­na pře­de­vším s nástu­pem fašis­mu, nacis­mu a s hroz­bou dal­ší svě­to­vé vál­ky. Nemusíme však nemoc redu­ko­vat jen na jed­nu poli­tic­kou ide­o­lo­gii – její význam je šir­ší a zahr­nu­je také fana­tis­mus, kolek­tiv­ní zasle­pe­nost, davo­vou psy­chó­zu a odmí­tá­ní indi­vi­du­ál­ní odpo­věd­nos­ti.

V tom­to smys­lu Bílá nemoc nemu­sí být jen varo­vá­ním před Hitlerem, mili­ta­ris­mem nebo kon­krét­ní his­to­ric­kou epo­chou. Lze ji číst také jako varo­vá­ní před mezi­lid­skou nená­vis­tí a nesná­šen­li­vos­tí v kolek­ti­vech, což je totéž v men­ším, indi­vi­du­ál­ním měřít­ku.

Bílá nemoc má sil­né téma, účin­ný základ­ní kon­flikt a znač­ný sati­ric­ký poten­ci­ál. Její sla­bi­nou pro moder­ní­ho čte­ná­ře dneš­ní doby může být tezo­vi­tost a závis­lost na dia­lo­gu, zvlášť pokud čte­nář oče­ká­vá rych­lej­ší tem­po a výraz­něj­ší smys­lo­vé pod­ně­ty.

Karel Čapek jako člověk

Karel Čapek se naro­dil 9. led­na 1890 v Malých Svatoňovicích. Otec MuDr. Antonín Čapek a mat­ka Božena, roze­ná Novotná. Byl mlad­ším bra­t­rem malí­ře Josefa Čapka, se kte­rým poz­dě­ji i spo­lu­pra­co­val na svých dílech. V Úpici, kde rodi­na byd­le­la, navště­vo­val obec­nou ško­lu a jed­nu tří­du měš­ťan­ské ško­ly. Středoškolská stu­dia začal na gym­ná­ziu v Hradci Králové, odkud však musel přestou­pit na gym­ná­zi­um do Brna a matu­ri­tu slo­žil v Praze. Roku 1907 se rodi­na pře­stě­ho­va­la z Úpice do Prahy. Vystudoval na Filozofické fakul­tě Univerzity Karlovy filo­zo­fii, este­ti­ku, ději­ny výtvar­né­ho umě­ní, ang­lis­ti­ku, ger­ma­nis­ti­ku a bohe­mis­ti­ku. V letech 1910-1911 stu­do­val v Berlíně a v Paříži. V lis­to­pa­du 1915 byl pro­mo­ván na dok­to­ra filo­zo­fie.

Jako redak­tor půso­bil v Národních lis­tech a v Lidových novi­nách. Byl tak­též dra­ma­tur­gem a reži­sé­rem Divadla na Vinohradech. Čapek se vel­mi sna­žil bojo­vat pro­ti roz­dě­le­ní náro­da. 1922 byl popr­vé před­sta­ven pre­zi­den­tu T. G. Masarykovi. Po abdi­ka­ci pre­zi­den­ta Edwarda Beneše se však stal jedi­ným vidi­tel­ným sym­bo­lem prv­ní repub­li­ky. Musel čelit čas­tým uráž­li­vým ano­nym­ním dopi­sům, tele­fo­ná­tům, nebo dokon­ce i roz­bí­je­ní oken u jeho domu. Přesto všech­no byl však sedm­krát nomi­no­ván na Nobelovu cenu za lite­ra­tu­ru, kte­rou nedo­stal mimo jiné pro­to, že se švéd­ská poro­ta obá­va­la poli­tic­kých tla­ků a nechtě­la pobou­řit nacis­tic­ké Německo kvů­li jeho ost­ré­mu pro­ti­fa­šis­tic­ké­mu posto­ji a dílům jako Válka s mlo­ky nebo Bílá nemoc.

Typickým zna­kem Čapkových děl je vyu­ží­vá­ní obrov­ské slov­ní záso­by, novo­tva­rů (robot) a roz­vi­tých sou­vě­tí. Díla Karla Čapka jsou děle­na na dvě čás­ti. Část zabý­va­jí­cí se vnitř­ním živo­tem člo­vě­ka jako jedin­ce a na část uto­pic­kou. Dramata Karla Čapka jsou popu­lár­ní dodnes a s obli­bou se hra­jí ve spous­tě diva­del. Poslední tři roky své­ho živo­ta pro­žil ve Staré Huti u Dobříše. Zemřel na plic­ní edém něko­lik měsí­ců před plá­no­va­ným zatče­ním gesta­pem 25. pro­sin­ce 1938.