Potřebujete-li pozitivně naladit, chcete-li na chvíli zapomenout na myšlenky tmavších barev a vyladit svou tvář do úsměvu, Amélie z Montmartru tohle všechno na výbornou splní. Nejen to, návdavkem jde ještě o film zatraceně kvalitní, dynamický a moderní (i když - je to neuvěřitelné - už je mu celých devět let). Jak toho dosáhnul, když tu nestříká krev, lidé se navzájem nevraždí a nepředvádějí se v bojových uměních, a když už si výjimečně provedou nějakou malou lumpárnu, má i ta myšlenku, vtip a nadhled? Myslím, že ho prostě museli dělat lidé s dobrým úmyslem a s chutí. Filmařské nápady tu jenom srší, často jde jen o drobnosti, které se dají obtížně zachytit napoprvé. Každopádně doporučuji se k filmu vrátit a inteligentní hru drobností si vychutnat v době, kdy už se nemusíte koncentrovat na hlavní linku děje.
Uvedení do děje je dlouhý monolog vypravěče, ale monolog tak dynamický, že si snad divák neumí představit, že by se v podobném tempu odvíjel celý skoro dvouhodinový film, ostatně - to opravdu nejde a tempo se zmírní do snesitelnějšího nadstandardního filmového rytmu, který je ale nápaditě rozbíjený různými drobnostmi a chuťovkami, střihač a animátoři si jistě přišli na své. Všechny postavy jsou vlastně normální, ale přitom každá je nějak ujetá; charakteristiky, které dodává vypravěč, jsou neotřele břitké a přitom většinou vystihnou přesně to zajímavé. Každá z postav žije ve vlastním mikrosvětě, každá se z něčeho raduje, ale každá je také něčím mile nesnesitelná a každá něčím trpí, což ovšem Amélie nedokáže vystát, a rozhodne se proto šířit kolem sebe nenápadně dobro.
Impulsem se stává nález staré krabičky s dětským „pokladem“, který se Amélie rozhodne po 40 letech vrátit majiteli. Výsledkem je velkolepý úspěch a rozhodnutí hlavní hrdinky, že bude cíleně ovlivňovat osudy lidí kolem sebe k lepšímu. Nikdo z její blízkosti není ušetřen: Kolegyně i hosté z kavárny U dvou mlýnů, kde Amélie dělá servírku, slepec, kterého Amélie potkává v metru, sousedi ze starého pařížského domu i Améliin otec, který - zdá se - si již nikdy nesplní žádný ze svých snů. Ale běda, když se Amélie setká s nespravedlností: Pak se proměňuje ve mstitele, který dokáže udělat hříšníkovi jeho svět na zážitky bohatší, než by si přál.
Amélie žije život plný fantazie a snů, stává se tématem filmů, které sama sleduje v televizi, rozehrává komplikované hry a její přirozenost je doslova odzbrojující. Jen v tom složitém světě rozdávaného dobra nějak zapomíná na sebe, a zdá se, že jí dobro dobrem nikdo neoplácí. Ale to bychom samozřejmě nebyli ve světě filmu, aby se nenašel muž, který je stvořen právě pro ni, žádný nadopovaný nadsamec, ale mírně „lůzrovitý“ snílek Nino, vydělávající si napůl v pornoshopu a napůl jako strašidlo v domě hrůzy. Cesta obou k sobě navzájem je dlouhá a komplikovaná, připomíná složitou šachovou partii, ale není pochyb, že vše dobře dopadne. Jsme přece v království dobra, ve světě, ve kterém by si snad každý, kdo úplně neotupěl a nerezignoval, rád vyzkoušel chvilku žít.
Hovořit o Audrey Tautou a jejím okouzlujícím hereckém výkonu v roli Amélie by bylo „nošení sov do Athén“. Na jejím výkonu film stojí, ale neméně na skvělém scénáři a úžasných režijních nápadech. Film tak připomíná mozaiku, která z jednotlivostí postupně skládá logický obraz, ale nebojí se pustit fantazii ze řetězu. Malou obavu je tak snad možné mít jen o to, zda fantazie a představy hlavní postavy nezvítězí nad skutečností a normálním životem. Co myslíte - jak ten souboj dopadne?
Myslím, že podobně jako se Amélie rozhodne konat ve světě kolem sebe dobro, odchází i divák z kina připraven se na tomto lepším světě podílet. Aspoň chvíli, než mu dojde, že vše bylo jenom vymyšlené a „jako“. Ale kousíček takové Amélie je snad ve většině lidí, a když si to - třeba jen díky tomuto filmu - uvědomíme, zaplaťpánbůh za to.
