Načítám počet zobrazení...
Film Avengers: Endgame přímo navazuje na události ze snímku Avengers: Infinity War a zároveň slouží jako završení velkolepé ságy tvořené dvaadvaceti filmy, které si studio Marvel vypiplalo během posledních jedenácti let. A je to epický tříhodinový kolos, v němž se mají šanci orientovat prakticky jen ti diváci, kteří ty přechozí filmy viděli a alespoň základně se vyznají v jejich jednotlivých postavách.
Cílem Avengers: Endgame totiž bylo nejen dokončit to, co bylo v Avengers: Infinity War načato (a co vyvrcholilo vymazáním existence poloviny všech žijících organismů ve vesmíru, včetně poloviny samotného týmu Avengers), ale i dovést do uspokojivého konce dílčí příběhy všech postav v rámci jedné velké katarze a tak trochu připomenout a zrekapitulovat, co se vlastně za těch jedenáct let odehrálo, a že právě důraz na prokreslené postavy a jejich vývoj je tím hlavním, co u Marvelu je a vždycky bylo mnohem důležitější než superhrdinské souboje a akční mega-bitvy.
 |
| Zdroj fotek: falcon.cz |
Producenti a scenáristé celého Marvel Cinematic Universe každopádně zaslouží obdiv za to, jak skvěle drží jejich filmy pohromadě z hlediska dějové návaznosti, velké spousty provázaných motivů a průběžně se proměňujících motivací a psychologických pochodů jednotlivých hrdinů, protože za tím vším je vidět na dlouho dopředu a do detailu promyšlený plán, jenž v Avengers: Endgame systematicky a smysluplně kulminuje. Před bratry Anthonym a Joem Rusoovými, kteří kromě Avengers: Endgame režírovali i dva díly Captaina Americy a Avengers: Infinity War, je zas potřeba smeknout klobouk za to, že to zvládli ustát a pokaždé spolehlivě poskytnout konzistentní a dramaturgicky precizně ošetřený mix kvalitní zábavy, akce, napětí, humoru, emocí a vynikající filmařiny.
V případě posledních dvou dílů Avengersse k tomu všemu ještě přidává odvaha nechat umírat oblíbené postavy a jít do určité míry proti diváckým očekáváním (ledacos se odehraje úplně jinak, než byste předpokládali), provádět razantní zvraty a překvapivé scenáristické veletoče a kromě dramatické a efektní akce a barevné komiksové estetiky nalézt místo i pro pocity chmurné beznaděje a devastující nejistoty. Ve výsledku tak to, co si všichni mysleli, že bude v Avengers: Endgame trvat ty tři hodiny, je ve skutečnosti hotové za zhruba dvacet minut a zbytek filmu se nese v atmosféře, která je úplně jiná než v Avengers: Infinity War, byť oba filmy vznikaly současně.
Přibližně první hodina Avengers: Endgameslouží především coby dozvuk předchozího snímku a následně jako dramatická rozehrávka, která zprostředkovává náhled do světa zotavujícího se ze smrti několika miliard lidí, v němž každý člověk přišel o někoho blízkého, kdo byl součástí jeho rodiny nebo okruhu přátel, a těžko se s tím vyrovnává. Tahle pozvolna vyprávěná část se nese převážně v ponurých tónech deprese a bezmocnosti, dokud hrdinům nesvitne malé světélko naděje a film se ve své druhé hodině nepřeklopí ve svižnou a nápaditou komedii (leč i tak mírně melancholickou), připomínající trochu Dannyho parťáky říznuté Návratem do budoucnosti, Harrym Potterem a vězněm z Azkabanu a špetičkou Big Lebowskiho, avšak pod taktovkou Marvelu v nejlepší formě.
V prostřední části filmu hrají velkou roli i nostalgické momenty související s předchozími Marvel filmy, jejichž konkrétní části se na plátně odehrají znovu, avšak v odlišném kontextu a z jiných úhlů pohledu. Což je vskutku geniální tah, protože vzpomínání na klíčové momenty celé série se k jejímu závěrečnému dílu perfektně hodí a navíc je to dovedně zaimplementováno do překotného a strhujícího příběhu, jenž stojí z určité části právě na toulkách po minulosti. S tím se pojí i hrátky s časovými paradoxy, s nimiž film bohužel pracuje trochu lajdácky a vzhledem k jejich přemíře tím vytváří pocit mírného zmatení. Závěrečná třetina pak nabízí hlavně monumentální akční vyvrcholení, které nicméně svou velkolepostí, opulentností a celkovou realizací jiné velké bitvy z předchozích Avengers filmů bohužel nepřevyšuje, a tou pravou tečkou je tím pádem spíš až emocionální vyvrcholení v posledních patnácti minutách, které mnozí fanoušci jistojistě probrečí.
Formálně pak film Avengers: Endgamev mnohém odpovídá tomu, jaké panují trendy ve tvorbě drahých hollywoodských blockbusterů, které se snaží hlavně potěšit své fanoušky. Nikoho nepřekvapí, že tvůrci vyměkli a jejich film není pouze o nutnosti smířit se s nevyhnutelným (a tedy i s bolestnou smrtí bližních), nýbrž je přinejmenším stejnou měrou i o tom, jak tuto nevyhnutelnost obejít, když se s tím smířit nedokážete (samozřejmě čistě v mezích žánru sci-fi a komiksové fantazie), což je trochu škoda. Smrt každopádně pořád visí ve vzduchu spolu s důsledky Thanosovy genocidy, jimiž se však film zabývá jen okrajově a mnohem víc tlačí na to, aby příběh po úvodní rozehrávce nadále směřoval kupředu v tom stylu, v jakém se to od něj očekává, tedy svižně, osudově, dramaticky, grandiózně, vtipně a nápaditě – což se mu daří na výbornou.Jde o příběhově vrstevnatou a skvěle vybalancovanou podívanou s technickými aspekty nejvyšší možné úrovně, v níž je dostatek podnětů postačujících hned na několikero zhlédnutí, ovšem aniž by se jimi divák zároveň mohl přesytit (což trochu hrozilo ve filmu Avengers: Infinity War, s nímž Avengers: Endgame sdílí hlavně to, že už nejde ani tak o superhrdinské filmy, jako spíš o superhrdinské filmové eposy). Je to film trochu sentimentální, ale bez přehnaného patosu, je v něm dost klišé, leč výtečně scenáristicky a režijně podchycených, a je přirozeně dojemný, aniž by působil uslzeně a musel emoce pracně dolovat. Je to závěr éry, jak má být. Jiný, než jaký si ho fanoušci pravděpodobně vysnili, ale stejně tak dobrý. Letos jsem ještě z kina spokojenější neodcházel. Ty tři hodiny uběhly překvapivě rychle.
Ale fakt nedoporučuji jít na něj s čistým štítem, protože se v něm budete ztrácet (je potřeba to brát jako závěrečný díl dlouhého seriálu). IMAX 3D ideální. A závěrečné titulky moc hezké, byť se v nich tentokrát žádné dodatečné scény nedočkáte.
Podívejte se na hodnocení Avengers: Endgame na Kinoboxu.
