Barva ráje (Rang-e khoda) 1999

Íránský sní­mek Barva ráje reži­sé­ra Majidiho (je napří­klad auto­rem slav­né­ho fil­mu Božské děti) mě vel­mi pří­jem­ně pře­kva­pil, byť to pře­kva­pe­ní neby­lo nikterak šoku­jí­cí, neboť vel­mi pří­jem­ný záži­tek při sle­do­vá­ní toho­to díla jsem už dopře­du oče­ká­val.
Hlavním hrdi­nou je malý chla­pec Mohammed, kte­rý má tu nevý­ho­du, že je abso­lut­ně sle­pý, navště­vu­je pro­to spe­ci­ál­ní ško­lu v Teheránu, nicmé­ně když při­jdou dlou­ho oče­ká­va­né prázd­ni­ny, tak si jej otec musí vzít zpět domů, což se prá­vě otci zrov­na moc neza­mlou­vá, má totiž v plá­nu úpl­ně jiné věci...
Barva ráje pat­ří mezi rela­tiv­ně smut­né fil­my, neboť v jejím cen­t­ru jsou lidé trpí­cí, kte­ří roz­hod­ně život nema­jí snad­ný. O to více vynik­ne jejich tou­ha po živo­tě, i obec­ně po ochra­ně vše­ho živé­ho. Mohammed sice nevi­dí, ale vel­mi inten­ziv­ně vní­má zvu­ky a svý­mi prs­ty se sna­ží poznat okol­ní svět. Jasnou inter­pre­ta­cí je i hle­dá­ní Boha, kte­rý je pře­ce sám nevi­di­tel­ný a poznat jej musí­me spí­še vnitř­ně.
Na fil­mu oce­ňu­ji krom krás­ně poe­tic­ké­ho závě­ru i prá­ci reži­sé­ra Majidiho a jeho štá­bu, neboť sta­či­lo jen málo (a věřím, že v rukou méně zku­še­ných tvůr­ců by to tak dopad­nou moh­lo) a sní­mek by se zvr­hl v pate­tic­ké před­sta­ve­ní, to se naštěs­tí neko­ná a já si dovo­lu­ji tvr­dit, že Barva ráje se může smě­le zařa­dit mezi fil­mo­vé kle­no­ty deva­de­sá­tých let.