Christy Martin (Sydney Sweeney) si nikdy nedokázala představit život jinde než v rodném malém městě v Západní Virginii. To platilo jen do chvíle, kdy zjistila, že má opravdu velký talent na pěstní souboje. Díky houževnatosti, tvrdohlavosti a ničím neotřesitelné touze po vítězství se vrhá do světa profesionálního boxu. Její vzestup na vrchol je však vykoupen osobními ztrátami, velkou bolestí a především toxickým vztahem s trenérem a zároveň manželem Jimem (Ben Foster), jenž se postupně stává její nejnebezpečnější hrozbou...
Sydney Sweeney se tu minimálně předvádí v poloze, která může mnohé donutit přestat jí vnímat jen jako (samozřejmě subjektivně) hezkou tvářičku. Do role Christy Martin dává všechno, člověk by jí tak snadno uvěřil zápasnici, kterou by si nikdo nechtěl znepřátelit. Jedná se o jeden z těch hereckých výkonů, ve kterém hlavní hvězda doslova mizí, především i proto, že existují pasáže, kdy není téměř k poznání od Sydney Sweeney, která plní sociální sítě. A i když dokáže Christy vystřihnout jako silnou zápasnici, dokáže snadno vykreslit i její křehkost, na které film do velké míry staví. Pokud má být Christy filmem, který dokazuje, že Sydney Sweeney může něco Hollywoodu nabídnout i po stránce hereckého talentu (a nejen podprsenek), svůj účel splní. Dokáže ovšem něco nabídnout i mimo to?
Michôd do velké míry natočil klasické sportovní drama, ve kterém dochází ke spoustě úspěchů i pádů, emoce tu poté do velké míry zajišťuje nejen herecký výkon Sweeney, ale i jejích hereckých kolegů. Nejvíce patrné je to u nadále poměrně nedoceněného herce Bena Fostera, jehož trenér a později i manžel Christy James tu v průběhu plní zápornou roli. V průběhu se nicméně ukazuje, že Christy není filmem jen o boxu. Řeší se v něm i témata identity, sexuality či moci. Veřejně je Christy prezentovaná jako neporazitelná bojovnice, v soukromí přitom bojuje sama se sebou, přičemž jí soužití s násilnickým manželem v tomto ohledu zrovna dvakrát neprospívá. Christy tak nebojuje v ringu, ale i mimo něj. V rámci zasazení do 90. let navíc konkrétně existuje tenká hranice mezi veřejným obrazem a společenskými předsudky. A Christy tak bojuje i s tlakem veřejnosti, očekáváním rodiny a vlastní potlačovanou identitou.
I přes délku přes dvě hodiny film příliš neztrácí tempo a drží diváka v napětí. Ačkoliv se drží tradičních struktur sportovního biopicu, právě kombinace fyzického nasazení, psychologické hloubky a sociálních témat – jako je tlak veřejnosti, genderové stereotypy a toxické vztahy – dává Christy lehký přesah nad rámec běžného sportovního dramatu. I když se dá chvílemi spekulovat, jak moc se to Michôdovi daří, protože je občas snadné u filmu pocítit, že se možná Michôd vydává až příliš tuctovou cestou a neumožňuje tak příběhu Christy Martin pořádně dýchat. Jakoby měl prostě Michôd v rámci sportovních filmů z prostředí ringu nakoukáno a pokusil se za každou cenu vydat v jejích stopách. A přitom zapomněl, že by měl jeho film přeci jen mít patrnější vlastní identitu.
Ve výsledku z toho stejně do velké míry je melodrama, které působí, že je natočené až příliš vděčnou cestou, aby byl ten ideální crowd-pleaser, který má naplnit kina... kdyby na něj v Americe někdo chodil. Michôd se prostě drží bezpečných mantinelů, že je snadné pocítit, že největší odvahu měla nakonec právě samotná Sweeney. A nejde o nic dvakrát překvapivého, protože podobný herecký ponor často zajišťuje mnohým hollywoodským hvězdám, na které se často společnost ráda dívá skrze prsty, dokázat, že na to herecky mají. Podobným příkladem může být například Leonardo DiCaprio, který po uvedení Titanicu dělal vše proto, aby nebyl zaškatulkován jen jako Jack z Titanicu. Ano, Jack z Titanicu bude nejspíše pro DiCapria i nadále něčím jako je pro Sweeney Cassie z Euforie. Pokud ovšem Sweeney bude nadále předvádět výkony, které tahají výsledné dojmy z filmu nahoru, rozhodně se na ní nebude muset vzpomínat jen díky jejím často skloňovaným přednostem.
I díky charakteru Jamese, který je v průběhu filmu více a více odpudivější, má příběh Christy skutečně daleko k pohádce. A v průběhu se vlastně ukazuje, že to nejzajímavější se děje mimo ring. Ano, Michôd scény v ringu netočí nudně a vyloženě rutině, v průběhu je ovšem více a více zajímavé sledovat, jak se život Christy rozpadá s jejím manželem, kdy Ben Foster chvílemi působí, že by snad Donalda Trumpa dokázal zahrát lépe nežli Donald Trump. Když už James působí, že nemůže předvést větší misogynické chování, nemile dokáže diváka vymanit z omylu. Christy ve finále funguje i jako komentář vůči veškeré předpojatosti vůči ženám a ženám, které se staly obětmi domácího násilí. Přitom všem ovšem chybí pocit, že by mělo jít o vyložený feministický manifest, protože k tomuto tématu se ve finále přistupuje relativně cudně. Emoce se nicméně dokážou dostavit a to je ve finále na podobném filmu (pravděpodobně) to nejdůležitější.
Ať už jde o boj v ringu nebo mimo něj, Christy je film o ženě, která bojuje za každou cenu – a největší odvahu nakonec předvádí sama Sydney Sweeney. Film možná občas sklouzává k melodramatickým klišé a Michôdova režie by mohla být odvážnější, přesto snímek funguje díky charismatu hlavní hrdinky. Sweeney tu ve své postavě doslova mizí, má poté šanci přesvědčit i skeptiky, že jde o herečku s opravdovým talentem. Pokud hledáte drama, kde se síla, zranitelnost a tvrdá realita střetávají v jedné roli, Christy rozhodně stojí za zhlédnutí. A to nejen kvůli Sweeney, která dokáže svým herectvím vyrazit dech...
