Těžko říci, jestli jsem natolik zvrhlý, anebo jen znázorňuji typický příklad soudobého konzumenta, ale snímky ve stylu „vykuchej, rozmělni a rozmázni“ mě zpravidla uspokojují (a to i navzdory značně mizivé originalitě). Tedy… neuspokojují mě tak, že bych při jejich pozorování vzdychal, kopulačně kmital a mokval v oblasti genitálií, avšak… jak bych to jen řekl… no… heh… zkrátka… u tohoto typu filmu (resp. příběhu) mi nečiní žádné potíže představit si sám sebe na místě „pomalu umírajících postav“. Jakmile pomyslím na to, že za mnou běží nějaký magor s motorovkou, nebo že mi nějaký nadšený chirurg redukuje počet končetin, polévají mě litry studeného potu, sotva dýchám a podobně ohroženým hrdinům fandím ze všech pozůstalých sil. Po skončení filmu jsem pak nejenom celý „vyšťavený“ (rozuměj vypocený), ale i řádně nasraný. Z „mých“ hrdinů obvykle zůstává pouhé torzo, krvavý flek a v celistvějším případě puzzle pro náročné. Snímky, kterým jde o pouhou prezentaci brutálního násilí, jsou více-méně prosté a s minimální myšlenkovou hloubkou. Musím se smát sám sobě, že jsem tuto „překvapivou“ skutečnost pochopil až po pozření filmu Hostel.
Nevěřícně kroutím hlavou, když si vybavím, jak velký mediální poprask se kvůli tomuto produktu strhl. Všechny ty řeči o tom, nakolik nestravitelnou pochoutku nám Eli Roth ukuchtil, hyper-přemrštěné reklamní slogany či onen monstrózní slovenský odboj… Upřímně řečeno – nic z toho nechápu. Nechápu, kde se někteří lidé dobrali názoru, že je Hostel šokující jízdou pro nejotrlejší filmové diváky, a úplně nejvíc se podivuji nad jeho scestným kategorickým zařazením (napínavý horor???). Komentáře se zdráhám i v případě výbušných reakcí našich slovenských sousedů. Nač se čertit kvůli ryze céčkovému filmu, který se na plátna kin prodral pouze zásluhou producentského jména Quentina Tarantina?
Ano… Hostel je snad čímkoliv, jen ne titulem, který by o NĚČEM vypovídal. Zmatené polohopisné údaje bych ještě jakž takž zkousnul (český hlasatel na vlakovém nádraží, do očí bijící cedule „Poříčany“), na můj vkus až přespříliš zvrhlé Slováky rovněž, ale tak primitivně vystavěný příběh a přímočaré ploužení vstříc cílové čáře už ani náhodou. Stěžejní základ připomíná Prci, prci, prcičky v notně zvážnělém podání (v odporně vážném a zdlouhavém podání). Tři frajírci cestují napříč Evropou a pokoušejí se při každé možné příležitosti smočit. Anglie, Francie, Nizozemsko…. všude to stojí za vyloučený exkrement. Mladíci jsou velmi smutní a marně přemýšlejí, kam ještě vyrazit, aby si to pořádně užili a měli na co vzpomínat až do svého brzkého skonu. Nasměrování se jim dostane velice záhy. V okamžiku, kdy jim jeden dobrák (přímo dobrák od kosti) poradí, ať to zkusí právě na Slovensku, a to přesněji v Bratislavě - ve městě sexu zaslíbeném.
Hoši od bobří štěrbiny příliš dlouho neváhají a s vidinou kvalitního hloubkového ponoru nasedají na přímý vlakový spoj do výše avizovaných míst. Aniž by to však tušili, tímto učiní první krok vstříc tragické osudové chybě. Jen co se naši výtečníci stačí ubytovat v podezřele komfortním hostelu, ihned na to se seznamují se skupinkou dajných a bujně obdařených slečen a pak…
…no a pak už nastávají nefalšovaná (a zřejmě nijak neopodstatněná) krvavá jatka.
Jak je naprosto zjevné – příběh se s originalitou nemíjí ani na vzdálenost šíře kanálu La Manche. Abych byl ovšem objektivnější, musím upřesnit, že ono pomyslné „textové proplesknutí“ si zasluhuje nejenom scénář (poslepovaný ze samoúčelně vykonstruovaných scén), ale zejména nenaplnění slibu tvůrců a v druhé řadě pak i výrazně klamavá reklama. Hostel se stal vděčným tématem pro nejrůznější periodika již v době, kdy do jeho české premiéry zbývalo několik týdnů. Očekávalo se mnohé… První hollywoodský film, v němž zaznívají diskotékové hity Michala Davida… Šokující thriller z prostředí zvráceného slovenského podsvětí… Extrémně krvavá podívaná s nejnechutnějšími vraždícími praktikami… a tak dále... a tak dále.
Samotný výsledek však zůstal stát v půli vytýčené cesty. Hostel překvapivě nešokuje nadměrnou spotřebou červeného barviva, ale naopak zaráží svou umírněností a především nepochopitelně suchou první půlí. Hlavního lákadla filmu – a tedy odřezaných končetin a hektolitrů cákající krve - se divák dočkává až v závěrečné půlhodince. Bohužel se tak stává ve fázi, kdy je „zákazník“ natolik ochromen neskutečně pomalým a hloupým „rozjezdem“, že jej pak už mnohem více zajímá poloha ručiček na hodinkách, nežli rádoby šokující drastické běsnění. A přestože se Roth snaží, seč mu aerodynamický tvar taktovky dovoluje, tak ani samotný finiš, kde to stříká měrou vrchovatou, nedostává médii hlásané pověsti filmové revoluce. Divák se naopak dost nudí, dění na plátně takřka ignoruje a mírně obšťastňován nejrůznějšími žaludečními lechtačkami (operace visícího oka, netradiční stříhání nehtů, provrtávání hrudníku, spalování naporcovaných lidských těl), setrvává u snímku jen z čiré zvědavosti, jak se to celé zauzluje.
Režisérova neschopnost vyloudit na tvářích pozorovatelů trvale zhnusený výraz a vydolovat z námětu alespoň zlomek kýženého napětí je dále podtržena třetiřadou výplňovou vatou. Když už chlapci netlachají o sexu a potřebě vysemenit, potloukají se po špinavých hospodách, házejí očka po nafetovaných dívčinách a v samotných ulicích se setkávají s bandou malých cikánů, kteří zde brigádničí coby nesmlouvaví výběrčí mýtného. Vše se neustále opakuje – hrdinové kecají, hrdinové chlastají, hrdinové se baví, hrdinové telefonují, hrdinové souloží, hrdinové jdou spát…
A druhý den to začíná celé od znova - nicméně při pravidelně se snižujícím počtu zúčastněných.
Samozřejmě; kdyby byl tento koloběh notněji nadsazený, krvavější, latexovější a kdo ví, co všechno ještě, ani bych neceknul a celý Hostel přijal coby sympaticky odvázaný film produkce řady C. Bohužel, snímek je v tomto směru vyhovující jen z pouhých třiatřiceti procent.
Jak si tak po sobě pročítám dosavadní výsledek pisatelské snahy, skoro to vypadá, že jsem si (zase) zadělal na silný průser. Kritizuji, kritizuji a na pochvaly – byť minimální - zapomínám. Nemyslete si ovšem, že mě toto neustálé kydání hnoje kdovíjak baví. Může se to zdát neuvěřitelné, ale ještě donedávna jsem zastával názor, že ať už je film jakýkoliv, vždy si zasluhuje takovou recenzi, která by dotyčné tvůrce neurazila. Ač se však snažím sebevíc, v tomto případě mě žádná pozitiva nenapadají. Zní to krutě a mnozí z Vás mi to jistě dají sežrat, ale tenhle Hostel mě prostě a jednoduše neoslovil. Ba co víc – málem mě unudil k smrti.
P.S.: Své stanovisko nepřehodnotím, ani kdyby mi Tarantino zajistil doživotní rentu střídmě ostrých kečupů.
