Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...
Načítám počet zobrazení...
Začátek 70. let, středoamerický stát Colorado. Do služeb policie se dává mladý černoch Ron Stallworth (John David Washington, syn Denzela Washingtona), který se z potupné práce v kartotéce rychle vyšvihne na pozici tajného detektiva za účelem infiltrovat lokální černošské aktivistické akce. Pak se mu ale podaří husarský kousek – zatelefonovat do místní buňky Ku-klux-klanu a pod identitou fanatického vyznavače bílé rasy se vetřít do přízně jeho členů (umí totiž mluvit jako běloch, takže po telefonu jeho skutečnou barvu kůže nikdo nepozná). Na výpomoc pak dostane židovského policejního kolegu Flipa (Adam Driver), který se pod jeho jménem vydává na srazy Ku-klux-klanu osobně, a společně se pak snaží potutelně mařit jeho rasistickou, antisemitskou, násilnickou a svým způsobem až teroristickou činnost.
Nový film Spikea Leeho (Jednej správně, 25. hodina) s komplikovaným názvem, obsahujícím v sobě zkratku KKK) se odehrává v časech, kdy v USA sice už oficiálně padla rasová segregace černošských obyvatel, ale vlna nenávisti vůči nim spíš ještě vzrostla. Mnozí běloši nenáviděli černochy, mnozí černoši nenáviděli bělochy a ještě se běloši dokázali nenávidět mezi sebou kvůli náboženskému vyznání. Spike Lee atmosféru tehdejší doby prezentuje na pozadí příběhu napsaného podle knihy skutečného Rona Stallwortha, ale spíš než o děj samotný (který je docela jednoduchý a přímočarý) mu zjevně šlo o vyjádření ohledně rasové nesnášenlivosti a o poselství, že rasové či náboženské konflikty akorát zbytečně vyvolávají násilí, při němž zbytečně umírají lidé.
Tón filmu je tudíž udáván dvěma proudy. Tím prvním je příběh inspirovaný skutečnou událostí, kdy se černošskému policistovi doopravdy podařilo úspěšně infiltrovat Ku-klux-klan, který se nese na vlně ironicky úsměvné kriminální zápletky vybudované na napínavých, perfektně zahraných a umně režírovaných situacích s vynikající dobovou stylizací, satirickými odlesky a prvky žánru blaxploitaion. Tím druhým je usilovná snaha zdůraznit problematiku rasové a náboženské nesnášenlivosti napříč celým filmem, přičemž tato snaha nabývá místy až přehnaně didaktické formy.
V první čtvrtině snímku se například dočkáme dlouhé přednášky o zásadnosti lidských práv pro černochy a o nevyhnutelnosti rasové války. V úvodu filmu zas Alec Baldwin v návaznosti na ikonickou scénu z klasiky Jih proti Severu předvádí anti-trumpovský skeč a v závěru se promítají dokumentární záběry z tragických protestů v americkém Charlottesvillu z roku 2017, při nichž během střetu různých nacionalistických, ultra-pravicových a jiných skupin provolávajících nadřazenost bílé rasy s jejich odpůrci došlo ke třem úmrtím a několika desítkám zranění, čímž se Spike Lee snaží vztáhnout téma filmu ke dnešku a poněkud nadbytečně poukázat na to, o jak aktuální téma stále jde, jakoby si snad zbytek filmu nevystačil upozorňovat na to sám o sobě.
Symptomatická je i nápaditá a působivá, leč i překvapivě doslovná a laciná pasáž, v níž jsou přijímací rituály nových členů Ku-klux-klanu a jejich následné společné promítání němého filmu Zrození národa, doprovázené oslavnými výkřiky u scén s rasovými čistkami, průběžně prostříháváno s vyprávěním starého černošského pamětníka, který smutně vzpomíná na brutální lynčování pochybně odsouzeného černocha v době svého mládí. Místy to skutečně působí až jako extrakt z příručky o rasismu pro pomalu chápající začátečníky, kvůli čemuž to ani zdaleka nemá takový emocionální efekt, jaký by to mít chtělo, a větší zážitek nakonec pozůstává ze zábavně neuvěřitelného, až absurdního námětu s důsledně promyšlenými dialogy a vypointovanými scénami trochu ve stylu Tarantina nebo bratří Coenů.
Skvělí herci disponují i bravurně napsanými postavami. Osobitě výrazný John David Washington v hlavní roli představuje se svým převážně pacifistickým Ronem, který je ochoten s bělochy normálně vycházet a spolknout kvůli tomu i ledajakou urážku, protipól k Lauře Harrier, představitelce předsedkyně černošského aktivistického hnutí, s níž začne Ron chodit v sekundární vztahové příběhové linii, a která zaujímá vůči bělochům podstatně bojovnější pozici. Flip se v podání umírněného Adama Drivera nejprve staví pasivně ke svému židovskému vyznání, ale když se pak musí před Ku-klux-klanem přetvařovat a svou víru skrývat, začne to v něm probouzet myšlenky na vlastní postoj k náboženské tradici. Členové Ku-klux-klanu pak víceméně odpovídají představám o imbecilních jižanských buranech, aniž by přitom ale upadli do přílišného stereotypu a karikatury.
BlacKkKlansman každopádně disponuje jasnou a inteligentní strukturou, v níž pozvolné tempo vyprávění, při němž mají řečené informace dost času zapůsobit, vyvažují hbité dialogy, výkony typově přesně obsazených herců i formální obrazová stylizace. Spike Lee sice k filmu přistupuje chytře, což je na řadě scén jednoznačně vidět, ale sem tam zbytečně podceňuje diváky a sype do nich své poselství příliš polopatě, triviálně a návodně. A v záslužné snaze neustále upozorňovat na problematiku rasové nesnášenlivosti v průběhu celého filmu od prvních do posledních vteřin pak zapomíná věnovat se ději, který se též zdá být mírně zjednodušeným. Příběh je to však skvělý a takřka neuvěřitelný, leč záštita skutečnými událostmi ho zachraňuje před pochybnostmi o věrohodnosti.
Podívejte se na hodnocení BlacKkKlansman na Kinoboxu.
(4,91 z 5)