Vít Olmer patřil v osmdesátých letech ke svěží režisérské krvi. Filmy jako „Sonáta pro zrzku“, „Co je vám, doktore?“, „Jako jed“, „Antonyho šance“ a především „Bony a klid“ patřily k tomu nejlepšímu, co u nás na sklonku socialismu vzniklo. Přinášely divácky vděčná témata, byly filmařsky neotřelé a tvrdě rýpaly do neduhů doby.
Obzvláště „Bony a klid“ se staly, na svou dobu nesmírně akčním, kultovním filmem, ze kterého zlidověla celá řada hlášek a dodnes se mu soundtrackem a dynamickým způsobem práce s kamerou a střihem žádný jiný český film nevyrovnal.
O to větší škoda je, že Vít Olmer zazpíval v roce 1991 symbolickou „labutí píseň“ svou adaptací„Tankového praporu“. Od té doby se věnoval převážně televizní tvorbě, případně tvorbě filmových stupidit typu „Nahota na prodej“, „Playgirls“ nebo „Ještě větší blbec, než jsme doufali“. Nyní dal dohromady skupinu herců, kteří rovněž nezavadili až na výjimky za posledních dvacet let o pořádný film a snaží se vykřesat ducha zašlých časů v podobě nového filmu „Bony a klid 2“.
Dva aspekty mě na tom přinejmenším udivují. Jedním je vlna českých filmů „po více, než dvaceti letech“. Jak původní „Sněženky a machři“,tak „Dědictví aneb Kurvahošigutntág“ a rovněž„Bony a klid“ byly především výpovědí své doby. Příběhy pravidly nespoutaných hrdinů, jejichž revolta je zavedla k více, méně hořkým koncům. Nevidím jediný důvod, proč jejich uzavřené příběhy otevírat a ve všech třech případech, tedy ve filmech „Sněženky a machři po 25 letech“,„Dědictví aneb Kurva se neříká“, či v případě nového Olmerova filmu, se ukázalo, že na ně není, jak smysluplně navázat.
Druhým aspektem je, pro jaké diváky bylo vlastně pokračování zamýšleno? Doba je pryč, mladá, porevoluční generace vůbec netuší, jak se žilo dříve a ani tu starší už to moc nezajímá. Jedna věc je nostalgicky vzpomínat na „práci pro všechny“ a „jistou sociální rovnost“ a druhá věc je vzpomínat na tuzexové poukázky, které, stejně jako veksláci, byly spíš důkazem, že socialismus nefungoval.
Vít Olmer, který je v případě filmu „Bony a klid 2“, bohužel, rovněž scénáristou snímku, si byl neznalosti jisté části potenciálního publika vědom a proto místy až křečovitě uvádí vysvětlivky, případně odkazy k původnímu filmu. Má to vypadat novátorsky, ale není to nic jiného, než tvůrčí křeč, jelikož do filmu sice propašoval jakýs, takýs, drhnoucí příběh, ovšem děje se divák nedočká, natož pak nějaké akce. Rozdíl mezi zručným scénářem Radka Johna k „jedničce“ a naprostou nemohoucností „dvojky“ je propastný a nejvíce bije do očí v momentech, kdy se ve filmu objevují úryvky z „jedničky“. To, co mělo současný film podpořit, jej tak spolehlivě potápí.
Totéž platí o výkonech herců. Mladé, tehdy neokoukané, tváře ostře kontrastují s naprosto zoufalým současným projevem v jejich naprosto nezajímavých rolích. Platí to téměř bez výjimky až na Jana Potměšila, který byl fenomenálním, mladým, hereckým talentem a i zde si poctivě odehraje své,Romana Skamene, který předvedl svůj standard a Veroniku Jeníkovou, která byla vždycky neherecky přesvědčivá. Ostatní jsem v rolích po letech nepoznal. Hlavní hrdina Jakub Prachař si vystačí s jedním hereckým výrazem, miss Gabriela Kratochvílová je zcela bez výrazu. Možná by bylo zajímavé vědět, zdali byla placená jako herečka nebo jako dekorace.
Celkový dojem z filmu „Bony a klid 2“ je zoufalý. Není ani akční, ani zábavný, ani poučný. Nefunguje ani jako nostalgická vzpomínka, ani jako zrcadlo dnešní doby, ve kterém se poněkud nelogicky snaží ukázat, že se z kdysi kreativních veksláků, stali tupí a ubozí zloději a sběrači dotací. Pouze z odkazů k prvotině a papouškování původních hlášek, se dobrý film udělat nedá. Je zbytečný a naštěstí natolik nezapamatovatelný, že snad nevrhne negativní stín na dobré filmy, které kdysi Vít Olmer natočil.
Moje hodnocení: 30%
Veskrze za hudbu Frankie Goes to Hollywood, která se neoposlouchá. Mimochodem líbí se mi poslední fotka, kde jakoby se Roman Skamene snažil říct: „hele, rejžo, tady nemám, co hrát“. Myslím, že víc není k filmu třeba dodávat.
Nejnovější komentáře