Bony a klid 2, ještě větší blbost, než jsme doufali

O to vět­ší ško­da je, že Vít Olmer zazpí­val v roce 1991 sym­bo­lic­kou „labu­tí píseň“ svou adap­ta­cí„Tankového pra­po­ru“. Od té doby se věno­val pře­váž­ně tele­viz­ní tvor­bě, pří­pad­ně tvor­bě fil­mo­vých stu­pi­dit typu „Nahota na pro­dej“, „Playgirls“ nebo „Ještě vět­ší blbec, než jsme dou­fa­li“. Nyní dal dohro­ma­dy sku­pi­nu her­ců, kte­ří rov­něž neza­va­di­li až na výjim­ky za posled­ních dva­cet let o pořád­ný film a sna­ží se vykře­sat ducha zašlých časů v podo­bě nové­ho fil­mu „Bony a klid 2“.

Dva aspek­ty mě na tom při­nejmen­ším udi­vu­jí. Jedním je vlna čes­kých fil­mů „po více, než dva­ce­ti letech“. Jak původ­ní „Sněženky a machři“,tak „Dědictví aneb Kurvahošigutntág“ a rov­něž„Bony a klid“ byly pře­de­vším výpo­vě­dí své doby. Příběhy pra­vi­dly nespou­ta­ných hrdi­nů, jejichž revol­ta je zaved­la k více, méně hoř­kým kon­cům. Nevidím jedi­ný důvod, proč jejich uza­vře­né pří­běhy ote­ví­rat a ve všech třech pří­pa­dech, tedy ve fil­mech „Sněženky a machři po 25 letech“,„Dědictví aneb Kurva se neří­ká“, či v pří­pa­dě nové­ho Olmerova fil­mu, se uká­za­lo, že na ně není, jak smys­lu­pl­ně navá­zat.

Druhým aspek­tem je, pro jaké divá­ky bylo vlast­ně pokra­čo­vá­ní zamýš­le­no? Doba je pryč, mla­dá, pore­vo­luč­ní gene­ra­ce vůbec netu­ší, jak se žilo dří­ve a ani tu star­ší už to moc neza­jí­má. Jedna věc je nos­tal­gic­ky vzpo­mí­nat na „prá­ci pro všech­ny“ a „jis­tou soci­ál­ní rov­nost“ a dru­há věc je vzpo­mí­nat na tuze­xo­vé pou­káz­ky, kte­ré, stej­ně jako vekslá­ci, byly spíš důka­zem, že soci­a­lis­mus nefun­go­val.

Vít Olmer, kte­rý je v pří­pa­dě fil­mu „Bony a klid 2“, bohu­žel, rov­něž scé­náris­tou sním­ku, si byl nezna­los­ti jis­té čás­ti poten­ci­ál­ní­ho pub­li­ka vědom a pro­to mís­ty až kře­čo­vi­tě uvá­dí vysvět­liv­ky, pří­pad­ně odka­zy k původ­ní­mu fil­mu. Má to vypa­dat nová­tor­sky, ale není to nic jiné­ho, než tvůr­čí křeč, jeli­kož do fil­mu sice pro­pa­šo­val jakýs, takýs, drh­nou­cí pří­běh, ovšem děje se divák nedo­čká, natož pak něja­ké akce. Rozdíl mezi zruč­ným scé­ná­řem Radka Johna k „jed­nič­ce“ a napros­tou nemo­houc­nos­tí „dvoj­ky“ je pro­past­ný a nej­ví­ce bije do očí v momen­tech, kdy se ve fil­mu obje­vu­jí úryv­ky z „jed­nič­ky“. To, co mělo sou­čas­ný film pod­po­řit, jej tak spo­leh­li­vě potá­pí.

Totéž pla­tí o výko­nech her­ců. Mladé, teh­dy neo­kou­ka­né, tvá­ře ostře kon­tras­tu­jí s napros­to zou­fa­lým sou­čas­ným pro­je­vem v jejich napros­to neza­jí­ma­vých rolích. Platí to téměř bez výjim­ky až na Jana Potměšila, kte­rý byl feno­me­nál­ním, mla­dým, herec­kým talen­tem a i zde si pocti­vě ode­hra­je své,Romana Skamene, kte­rý před­ve­dl svůj stan­dard a Veroniku Jeníkovou, kte­rá byla vždyc­ky nehe­rec­ky pře­svěd­či­vá. Ostatní jsem v  rolích po letech nepo­znal. Hlavní hrdi­na Jakub Prachař si vysta­čí s jed­ním herec­kým výra­zem, miss Gabriela Kratochvílová je zce­la bez výra­zu. Možná by bylo zají­ma­vé vědět, zda­li byla pla­ce­ná jako hereč­ka nebo jako deko­ra­ce.

Celkový dojem z fil­mu „Bony a klid 2“ je zou­fa­lý. Není ani akč­ní, ani zábav­ný, ani pouč­ný. Nefunguje ani jako nos­tal­gic­ká vzpo­mín­ka, ani jako zrca­dlo dneš­ní doby, ve kte­rém se poně­kud nelo­gic­ky sna­ží uká­zat, že se z kdy­si kre­a­tiv­ních vekslá­ků, sta­li tupí a ubo­zí zlo­dě­ji a sbě­ra­či dota­cí. Pouze z odka­zů k prvo­ti­ně a papouš­ko­vá­ní původ­ních hlá­šek, se dob­rý film udě­lat nedá. Je zby­teč­ný a naštěs­tí nato­lik neza­pa­ma­to­va­tel­ný, že snad nevrh­ne nega­tiv­ní stín na dob­ré fil­my, kte­ré kdy­si Vít Olmer nato­čil.

Moje hod­no­ce­ní: 30%

Veskrze za hud­bu Frankie Goes to Hollywood, kte­rá se neo­po­slou­chá. Mimochodem líbí se mi posled­ní fot­ka, kde jako­by se Roman Skamene sna­žil říct: „hele, rejžo, tady nemám, co hrát“. Myslím, že víc není k fil­mu tře­ba dodá­vat.