Matky – Recenze – 30 %

Česká kome­die Matky vyprá­ví o živo­tě čtyř nej­lep­ších kama­rá­dek, kte­ré už buď děti mají, nebo je v prů­bě­hu fil­mu poro­di­ly, nebo jsou zrov­na těhot­né. A kro­mě dětí řeší i pro­blémy sou­vi­se­jí­cí s part­ner­ský­mi vzta­hy a se sexu­ál­ním živo­tem. A všech­ny jsou z něče­ho nešťast­né.

• Sára (Hana Vagnerová) je influ­en­cer­ka na plný úva­zek, tak­že sdí­lí na soci­ál­ní sítě úpl­ně všech­no a pořád se buď fotí nebo natá­čí na mobil. Na začát­ku fil­mu poro­dí a ihned po odjez­du z porod­ni­ce se musí nastě­ho­vat do staré­ho roz­pa­da­jí­cí­ho se domu před rekon­struk­cí, kte­rý její part­ner (Jakub Prachař) spon­tán­ně poří­dil jako pře­kva­pe­ní mís­to jejich původ­ní­ho bytu.

• Hedvika (Petra Hřebíčková) si žije s jed­ním dítě­tem v pře­py­chu v man­žel­ství s boha­tým mana­že­rem (Jiří Langmajer), na zahra­dě luxus­ní vily i všu­de v inte­ri­é­ru jí sto­jí pozla­ce­né sochy za sta­ti­sí­ce, ale stej­ně ze vzte­ku a zou­fal­ství roz­bí­jí talí­ře, pro­to­že její muž pří­liš pra­cu­je a trá­ví s ní málo času. A tak si Hedvika v par­ku nabrnk­ne pohled­né­ho pís­nič­ká­ře (Vladimír Polívka).

• Zuzana (Sandra Nováková) je dvoj­ná­sob­ná matka-samoživitelka, kte­rá se navzdo­ry něko­li­ka bri­gá­dám topí v dlu­zích, a dokon­ce jí hro­zí vystě­ho­vá­ní z pro­na­ja­té gar­son­ky, pro­to­že jí otec jejích dětí nepo­sí­lá ali­men­ty a ona na něj nedo­ká­že zatla­čit.

• Eliška (Gabriela Marcinková) čeká dítě s milu­jí­cím man­že­lem (Štěpán Benoni), kte­ré­ho však nesná­ší její pano­vač­ná mat­ka (Zuzana Mauréry), jež měla pro život své dce­ry jiné plá­ny a svou nespo­ko­je­nost dává osten­ta­tiv­ně a štipla­vě naje­vo.

Photo © Up&Up Production

 

Snímek sice neu­stá­le pře­pí­ná mezi vše­mi čtyř­mi hrdin­ka­mi naráz, pořád­ný děj mu ale přes­to chy­bí. Ani jeden z uve­de­ných pří­bě­hů se totiž za celou dobu téměř nikam nepo­su­ne – na začát­ku jsou nasto­le­ny něja­ké situ­a­ce, tak jak jsou popsá­ny výše, pak se všech­ny čty­ři hrdin­ky při­bliž­ně hodi­nu pou­ze repe­ti­tiv­ně plá­ca­jí ve vlast­ní bez­rad­nos­ti a až úpl­ně v závě­ru dojde sko­ko­vě k sérii něko­li­ka šťast­ných oka­mži­ků, kte­ré mají nao­ko ty jejich pro­blémy zaplác­nout (avšak ve sku­teč­nos­ti je nevy­ře­ší). Film měl zřej­mě půso­bit pozi­tiv­ně (v sou­la­du s titul­ní pís­nič­kou s tex­tem „i přes všech­ny zmat­ky budem hrdý mat­ky“), leč výsled­ný dojem z něj je spíš opač­ný – jeho hlav­ním posel­stvím se totiž zdá být to, že poří­ze­ní dítě­te vám zni­čí život a při­ne­se straš­nou spous­tu těž­kos­tí a jen mini­mum rados­ti (tak jako hlav­ním hrdin­kám), tak­že bys­te si ide­ál­ně žád­né poři­zo­vat nemě­li.

Kvůli neu­stá­lé­mu laví­ro­vá­ní mezi vese­lou kome­dií s depre­siv­ní­mi pod­tó­ny a posmut­ně­lým dra­ma­tem s kome­di­ál­ním nad­hle­dem je nejas­né i to, co by měl divák k hlav­ním hrdin­kám vlast­ně cítit. V někte­rých situ­a­cích by se jim měl zřej­mě smát, jin­dy by mu jich mělo být líto (lec­kdy tře­ba i ze scé­ny na scé­nu), leč souznět s nimi stej­ně moc nedo­ká­že, pro­to­že se cho­va­jí jako nány. Symptomatická je v tom­to ohle­du např. sek­ven­ce vychá­ze­jí­cí z toho, že Zuzana nemá pení­ze na MHD, a tak jez­dí s dět­mi tram­va­jí načer­no. Před ubo­hým revi­zo­rem pak ztro­pí před zra­ky svých dětí hys­te­ric­ky uřva­nou scé­nu ve sty­lu „já jsem mat­ka a vy jste nula a měl bys­te mi líbat nohy za to, že jsem do té vaší zavši­ve­né tram­va­je vůbec vlez­la“, tak­že vydě­še­ný revi­zor jí poku­tu nedá, a Zuzanu pak děti pochvá­lí, jak to zase skvě­le sehrá­la. Mám se tomu smát? Mám ji lito­vat? Mám si říkat, jaká je to krá­va? Jak je mož­né, že pak Zuzana nedo­ká­že být podob­ně ofen­ziv­ní vůči otci svých dětí, jemuž pokaž­dé jen naiv­ně nale­tí na jeho slad­ké řečič­ky a sama se nedo­ká­že dostat ke slo­vu?

 

Scénář o čtyřech dia­me­t­rál­ně roz­díl­ných ženách, kte­ré spo­lu nema­jí prak­tic­ky nic spo­leč­né­ho, a přes­to jsou nej­lep­ší­mi kama­rád­ka­mi, nará­ží i na nedo­sta­tek pro­vá­zá­ní jejich osu­dů. Sice se navště­vu­jí a cho­dí spo­lu do par­ků, leč nijak se nepra­cu­je kupří­kla­du s tím, že jed­na z nich je hroz­ně boha­tá a má ve svém luxus­ním domě se sou­kro­mou uklí­zeč­kou něko­lik nevy­u­ži­tých lož­nic (jak sama zmi­ňu­je), zatím­co jiné jsou nuce­ny se mač­kat s dět­mi v malé gar­son­ce, pří­pad­ně ve smr­du­té vypůj­če­né marin­got­ce. Ale z čeho by pak film dolo­val vtip­né gagy, že? Jinak kro­mě stan­dard­ně kome­di­ál­ních scén (žena se před part­ne­rem svlék­ne, načež jí z prsu vystřík­ne mlé­ko jemu do oka a on začne kři­čet) běž­ně dochá­zí i ke scé­nám znač­ně div­ným, kte­ré jsou v lep­ším pří­pa­dě nepo­cho­pi­tel­né a v hor­ším pří­pa­dě nepří­jem­ně děsi­vé.

Příklad nepo­cho­pi­tel­ně div­né scé­ny – těhot­ná hrdin­ka na cvi­če­ní v bazé­nu s dal­ší­mi těhot­ný­mi žena­mi kdo­ví­proč zalže o fázi své­ho těho­ten­ství, a když pak ostat­ní lezou z bazé­nu ven, tak kdo­ví­proč zalže i o tom, že jí prask­la voda, načež je ostat­ní­mi z bazé­nu vyta­že­na. Pak řek­ne, že to byl jen pla­ný poplach, a nic dal­ší­ho z toho nevy­ply­ne.

Příklad stra­ši­del­ně div­né scé­ny – tatáž hrdin­ka nechce mít se svým man­že­lem během těho­ten­ství sex (z etic­kých důvo­dů vůči dítě­ti), ale pro­to­že respek­tu­je jeho fyzic­ké potře­by, tak si pozve domů pro­sti­tut­ku. Když pak ale dotyč­ná sexu­ál­ní pra­cov­ni­ce hráb­ne šoko­va­né­mu muži přes kalho­ty do roz­kro­ku, tak man­žel­ka situ­a­ci neu­sto­jí a v plá­či začne vykři­ko­vat cosi o nevě­ře.

 

Pokud film Matky sku­teč­ně o něčem vypo­ví­dá, ať už vědo­mě nebo nevě­do­mě, tak je to neschop­nost život­ních part­ne­rů komu­ni­ko­vat mezi sebou. Právě nedo­sta­tek komu­ni­ka­ce je totiž zdro­jem napros­té vět­ši­ny jejich kon­flik­tů, kdy napří­klad jeden z páru udě­lá za zády toho dru­hé­ho zásad­ní roz­hod­nu­tí za oba, někdo se nesvě­ří se svý­mi nešťast­ný­mi poci­ty tomu dru­hé­mu, nebo se zkrát­ka není scho­pen s tím dru­hým kon­krét­ně dohod­nout na základ­ních věcech, tak­že pak k žád­né­mu poro­zu­mě­ní ani dojít nemů­že. Většina postav je násled­ně napsa­ná tak, aby namís­to sna­hy o dia­log se svým pro­tějš­kem upa­da­la do ste­re­o­typ­ních a zobec­ňu­jí­cích před­po­kla­dů, že tře­ba když muži není dlou­ho­do­bě dopřán od part­ner­ky sex, tak že si jej pros­tě zajis­tí od něja­ké jiné ženy (ačko­li to ale dotyč­ný vůbec nemá v plá­nu). Podobně ška­tul­ku­jí­cí před­po­ja­té před­sta­vy jsou krom toho pří­tom­ny i v někte­rých let­mých hláš­kách (viz tře­ba že když mat­ka nemá kočá­rek, tak to zkrát­ka není dob­rá mat­ka).

Dosti prázd­ný děj je navíc i sil­ně před­ví­da­tel­ný, čas­té pře­ska­ko­vá­ní z humor­ných oka­mži­ků na dra­ma­tic­ké a zpět ubí­rá fil­mu v obou polo­hách na síle, neu­stá­lý vypra­věč­ský komen­tář influ­en­cer­ky Sáry nejen­že půso­bí nad­by­teč­ně, ale dokon­ce ani není moc vtip­ný (stej­ně jako zby­tek fil­mu) a jedi­né, co se dá oprav­du pochvá­lit, jsou výko­ny here­ček a her­ců (včet­ně těch ve ved­lej­ších rolích) a jejich vede­ní celo­ve­čer­ně debu­tu­jí­cím (avšak z hle­dis­ka tele­viz­ní tvor­by zku­še­ným) reži­sé­rem Vojtěchem Moravcem, díky němuž jsou Matky solid­ně zpra­co­va­né ale­spoň po řeme­sl­né strán­ce. Ale co naplat, když výsle­dek při­po­mí­ná vinou scé­ná­ře namís­to fil­mu jen sérii vzá­jem­ně nesla­dě­ných, obsa­ho­vě chudých a náhod­ně posle­po­va­ných scé­nek.

 

---

Photo © Up&Up Production

---

---