Brooklynský klub vrahů - 70 %

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Zatímco James Bond opět září v doce­la úspěš­ném bijá­ku Skyfall na plát­ně kin, zavzpo­mí­nej­me si  na sta­ré dob­ré časy, kdy jsme měli v obý­vá­cích jen čer­no­bí­lé tele­vi­ze a byli vděč­ni za kaž­dý víken­do­vý kou­sek ze zahra­nič­ní pro­duk­ce, ať už se jed­na­lo o samu­raj­ské sním­ky z Japonska, hroz­ně nada­bo­va­né fil­my z Polska či zná­mé Mayovky z NDR (SSSR vynech­me vzhle­dem k reži­mu, kte­rý u nás pano­val). Připomeňme si tedy pátý z cel­kem osmi­díl­né (původ­ní) němec­ké série o slav­ném agen­to­vi FBI Jerry Cottenovi. Hlavní role lama­če žen a kon­zu­men­ta dob­ré­ho pití se zhos­til opět cha­risma­tic­ký George Nader, jenž se musel ve sním­ku z roku 1967 pora­dit s ban­dou vychyt­ra­lých vra­hů.

Vše začí­ná pozvá­ním Jerryho Cottona a jeho pří­te­le Phila Deckera k nalé­ha­vé zále­ži­tos­ti na večí­rek do honos­né­ho síd­la. Jeho maji­tel význam­ný newy­or­ský ban­kéř Dyer totiž obdr­žel vyhrůž­ný dopis, ve kte­rém mu ano­nym vyhro­žu­je úno­sem jeho dce­ry, pokud neza­pla­tí rov­ný mili­ón dola­rů v hoto­vos­ti. Kromě něho jsou na večír­ku ješ­tě dal­ší dva pod­ni­ka­te­lé - pan Johnson a pan Cormick, kte­ří obdr­že­li stej­né dopi­sy. Jerry a Phill se na jejich žádost ují­ma­jí pří­pa­du, ale ješ­tě než se sta­čí rozkou­kat po pode­zře­lých na večír­ku, pře­pad­nou boha­té osa­zen­stvo v sále mas­ko­va­ní muži se samo­pa­li a une­sou omy­lem mís­to dce­ry ban­ké­ře její kama­rád­ku Sally. Ještě téže noci je Sally nale­ze­na mrt­vá v par­ku i s číš­ní­kem, kte­rý napo­má­hal únoscům v domě. Únosci zavo­la­jí tele­fo­nem ban­ké­ři Dyerovi a ubez­pe­čí ho, že výhrůž­ky mys­le­jí váž­ně, jest­li neza­pla­tí. Bankéř je však sobec a váhá se zapla­ce­ním - mís­to toho ulo­ží aktov­ku s papír­ky na vyjed­na­ném mís­tě do tre­zo­ru a nechá ji hlí­dat agen­ty FBI. Banda únosců a vra­hů je však vychyt­ra­lá a nene­chá­vá nic náho­dě. Když zjis­tí, že je ban­kéř pod­ve­dl, zabi­jí jeho dce­ru a necha­jí její tělo na jeze­ře ve člu­nu. Jerrymu s Philem nezbý­vá než ochrá­nit děti zbý­va­jí­cím dvoum pod­ni­ka­te­lům z večír­ku, kte­ří sice hod­la­jí zapla­tit poža­do­va­nou část­ku únoscům, ale muse­jí si ji půj­čit. Navíc se Jerrymu kom­pli­ku­je vyšet­řo­vá­ní, když vychry­tra­lá ban­da vra­hů nastra­ží na sil­ni­ci past a une­sou jeho pří­te­le Phila. Vše hra­je ban­dě do karet, ale to by jim nesměl stát v ces­tě po celém New Yorku uzná­va­ný agent FBI Jerry Cotton.

Snímek Brooklynský klub vra­hů je už o něco pove­de­něj­ší film než pře­de­šlé postar­ší cot­te­nov­ky a nepů­so­bí už jako „lev­ná beč­ko­vá vari­a­ce na bon­dov­ky“. Za tím vším sto­jí hlav­ně str­hu­jí­cí tem­po a napí­na­vost pří­bě­hu, kte­rý se sice drží na zákla­dech drs­né ame­ric­ké ško­ly, ale jede si i tak tro­chu vlast­ním sty­lem. Přesto bon­dov­ský styl je tu pořád znát. Narozdíl však od Jamese Bonda, kte­rý si potr­pí na život v luxu­su a spo­ře oble­če­né ženy s pro­ni­ka­vý­ma oči­ma, půso­bí jeho fede­rál­ní pro­těj­šek Jerry Cotton jako oprav­do­vý poli­cis­ta. Detektiv. No tedy i agent. Má svůj indi­vudál­ní pří­stup k vyšet­řo­vá­ní, vyzná se dale­ko víc v pod­svě­tí a spo­lu­pra­cu­je (sice jen tak na dál­ku) s dal­ší­mi spo­lu­pra­cov­ní­ky - agen­ty z ústře­dí a poli­cií. Přesto má hlav­ní hrdi­na v cot­te­nov­kách i svo­ji nai­vi­tu: půso­bí až moc klid­ně, nezra­ni­tel­ně a nepře­mo­ži­tel­ně (všech­ny sou­pe­ře zmlá­tí najed­nou holý­ma ruka­ma a je jed­no kolik jich má pro­ti sobě). To však musí­me sko­ro půl sto­le­tí sta­rým cot­te­nov­kám odpus­tit (James Bond to pocho­pil až dnes, že se musí cho­vat i tak tro­chu jako John McClane).

No nech­me porov­ná­ní Cottena s Bondem a podí­vej­me se na podrob­něj­ší zhod­no­ce­ní sním­ku. Co se týče hud­by ve fil­mu, tak je už opro­ti star­ším cot­te­nov­kám dale­ko vykres­le­něj­ší, zře­tel­něj­ší a pes­t­řej­ší (neo­mý­lá se pořád doko­la stej­ná melo­die). Působí však po celý film pří­liš vese­le až opti­mis­tic­ky a divá­ko­vi to doce­la pak leze na ner­vy.  V někte­rých akč­ních scé­nách či při pro­le­zá­ní Cottena obje­ve­nou skrý­ší vra­hů bys­te radě­ji pře­la­di­li na dale­ko tem­něj­ší stru­nu.

Obraz fil­mu je koneč­ně barev­ný (no nejsem si zrov­na jis­tý, jest­li jde fakt prv­ní barev­nou cot­te­nov­ku). Hlavní víta­nou změ­nou je tu urči­tě potla­če­ní pro­mí­tá­ní na poza­dí za hra­jí­cí­mi her­ci. Všiml sem si snad jen dvou zábě­rů, kde se pro­mí­ta­lo na plát­no - pohled na uli­ci z okna v kan­ce­lá­ři pana Higha a záběr na letišt­ní halu. Všechny ostat­ní zábě­ry z New Yorku, jenž se ve star­ších sním­cích pro­mí­ta­li pře­váž­ně na poza­dí a kazi­ly tak divác­ký poži­tek z fil­mu, jsou již reál­né.

Hlavní domé­nou fil­mu je tedy rych­lé tem­po, kte­ré jede ve sle­du - Jerry pří­jde na mís­to, obhlíd­ne situ­a­ci, kon­flikt s ban­dou vra­hů, zís­ká indi­cii a zase upa­lu­je jinam, aby se nako­nec ve finá­le utkal s hlav­ním padou­chem. Film není zase tak pří­mo­ča­rý, jak by se moh­lo zdát. Je tu něko­lik záple­tek a oplýtá­ček, přes­to žád­né zdr­cu­jí­cí pře­kva­pe­ní (tedy až na závěr, ale mys­lím že to stej­ně bylo kaž­dé­mu divá­ko­vi jas­né už od začát­ku).

Celkově se film pove­dl dob­ře. Přestřelky a pěst­ní sou­bo­je sice půso­bí po těch letech komic­ky jako z kov­boj­ské paro­die, ale je to pořád dob­rá a napí­na­vá detek­tiv­ka, kte­rá potě­ší obzvláš­tě pamět­ní­ky fil­mů z dob před revo­lu­cí. Německý herec George Nader se své role v tom­to fil­mu zhos­til bra­vůr­ně. Filmu dávám i po letech vyso­ké hod­no­ce­ní, což je 70%.