Nemohu si pomoci, ale mladíček Bobby Dorman mě ničím nezaujal a celkem nechápu, jak se tento nejistý a váhavý mladíček mohl stát majitelem prosperujícího podniku v New Yorku. Jeho rodiče působí jako věčně se hádající židovská rodina a bratr Ben šlape přímou cestou do kriminálu. Jedinou šancí na štěstí je strýček Phil, který žije v Hollywoodu a pohybuje se ve filmovém průmyslu. S Bobbym si nijak nepadnou do oka, ale co by strýček neudělal pro svého synovce. Ať se kluk trochu vyučí! Bobby sice nedostal práci svých snů, ale nijak nestrádá a ještě se dokáže zamilovat. Žádná romantická pohádka se však nekoná a životní úspěch na Bobbyho čeká až doma. Spolupráce s bratrem v pochybném podniku se vyplatí a nastává život úspěšného podnikatele. Velké city odplují jak mráčky na letní obloze a další filmový příběh Woodyho Allena se snaží zachytit pomíjivé hodnoty života.
Každý film, který Woody Allen natočil, nese jeho výrazný rukopis, protože si pro své filmy píše scénáře a pracuje vyzbrojen představivostí a vlastními zkušenostmi. Ani Café Society se nijak nevymyká a příběh mladého hrdiny je zasazen do prostředí snobské společnosti večírků Hollywoodu i zábavných podniků v New Yorku. S pečlivostí sobě vlastní doplňuje Allan atmosféru scén narážkami na osoby, které byly nejspíš důležité ve své době, ale s příběhem nijak nesouvisí. Občas je to vtipné, ale bujaré veselí jednotlivé scény neobsahují. Stejně tak je to s postavami příběhu. V podstatě se jedná o milostný trojúhelník Bobby, Phil a dívka Vonnie. Ani jedna z postav však není výrazná a jejich chování je bez velkých emocí. Prostě život plyne a všechno nějak dopadne. Proto ani konec filmu není nijak překvapivý a přináší jen konstatování dané situace. Jedinou výjimkou je setkání Bobbyho s prostitutkou. Tady si autor filmu pohrál se slovy i proměnou situace. Škoda, že tato scénka zůstává ve filmu osamocená, ale působí svěže a má vtip. Méně svěže a vtipně však vyznívají scény, kde drsný Ben řeší problémy své rodiny.
Woody Allen dokázal vždy překvapit hereckým obsazením a ani tentokrát nenechal nic náhodě. Do role váhavého Bobbyho obsadil Jesse Eisenberga, který jako by se snažil napodobit svého režiséra, ale postavu si na sebe navlékl jako půjčený kabát. Roli Vonnie hraje Kristen Stewart, která působí nejdříve civilně a na první pohled ničím nepřipomíná vypočítavou mrchu. Její změna v afektovanou paničku však není překvapivá a doplňuje se tak se svým manželem. Mile mě překvapil Steve Carell v roli Phila Sterna. Má svou postavu propracovanou do detailu a přechází volně od přehrávání k střízlivému civilu. I on si však ponechává lehký nadhled nad rolí a citlivé scény má pod kontrolou.
Natáčet každým rokem nový film musí být hrozně náročné a nechápu, kam Woody Allen na své nápady chodí. Film Café Society je profesionálně natočený s kvalitní kamerou Vittoria Storara a dobovou atmosféru dokresluje pochopitelně citlivě vybrané jazzové skladby. Dekorace, interiéry, rekvizity i kostýmy spolu ladí, ale celkový dojem z filmu je střídmý díky příběhu bez hlubší myšlenky a málo propracovaným postavám. Je to škoda, protože i tohle Woody Allen umí. Dokázal to například filmem Jasmíniny slzy s Cate Blanchettovou v hlavní roli, za kterou dostala Oscara.
Film Café Societé je nenáročnou podívanou bez velkých ambicí a velkých výkonů. Není moc upovídaný a obtížně navodí veselou náladu. Duševnímu zdraví však výrazně neuškodí ani nepomůže.
