Čarodějnice - nejnovější film Roberta Zemeckise

Carodejnice

Čarodějnice vyprá­ví pří­běh mla­dé­ho osi­ře­lé­ho chlap­ce (Jahzir Bruno), kte­rý na kon­ci roku 1967 žije se svou milu­jí­cí babič­kou (Octavia Spencer), ve ven­kov­ském měs­tě Alabama v Demopolis. Když chla­pec a jeho babič­ka nara­zí na klam­ně okouz­lu­jí­cí, ale vel­mi ďábel­ské čaro­děj­ni­ce, babič­ka moud­ře odve­de naše­ho mla­dé­ho hrdi­nu do boha­té­ho pří­moř­ské­ho leto­vis­ka. Bohužel dora­zí přes­ně ve stej­nou dobu, kdy Nejvyšší čaro­děj­ni­ce (Anne Hathaway) shro­máž­di­la své přá­te­le z celé­ho svě­ta – v uta­je­ní – aby usku­teč­ni­la své haneb­né plá­ny...

Spisovatel Roald Dahl a reži­sér a sce­náris­ta Robert Zemeckis- To jsou u nové ver­ze Čarodějnic nej­dů­le­ži­těj­ší jmé­na. Dle Dahlovy kni­hy (kte­rý jinak sto­jí i za kni­ha­mi jako Karlík a továr­na na čoko­lá­du, Fantastický pan Lišák nebo Matilda) už v roce 1990 vznik­la jed­na fil­mo­vá adap­ta­ce, ve kte­ré si nejz­lej­ší čaro­děj­ni­ci teh­dy zahrá­la Angelija Huston, reží­ro­val to Nicolas Roeg, kte­rý před­tím nato­čil legen­dár­ní film Muž, kte­rý spa­dl na Zemi s Davidem Bowiem v hlav­ní roli a já tuto ver­zi nevi­děl a neměl jsem nikdy čest, ani pře­číst si Dahlovu před­lo­hu. Jestli mě tedy něco na Čarodějnicích zají­ma­lo tak to byl prá­vě Robert Zemeckis.

Roberta Zemeckise bych ješ­tě něja­kých pár let nazpá­tek pova­žo­val za jed­no­ho z nej­lep­ších vizu­ál­ně sty­li­zo­va­ných fil­mo­vých vypra­vě­čů a to díky tri­lo­gii Návrat do budouc­nos­ti, Forrestu Gumpovi, Trosečníkovi nebo jeho digi­tál­ně ani­mo­va­ným kle­no­tům jako Polární expres či Vánoční kole­da. Začátkem nové deká­dy ale Zemeckis pro mně osob­ně jak­si ztra­til svo­je kouz­lo a ať už se baví­me o Letu, Muži na laně, Spojencích nebo (pře­de­vším vel­ké­mu zkla­má­ní) Vítejte v Marwenu tak už to sku­teč­ně vypa­da­lo jako by byl ten sta­rý dob­rý Zemeckis mrt­vý. Lehký náznak nadě­je, že ten sta­rý Zemeckis pořád mrt­vý není ale Čarodějnice vzbu­zu­jí.

Ne, Čarodějnice nejsou jas­ným návra­tem Zemeckise k jeho sta­ré for­mě a ne, Čarodějnice vlast­ně nejsou kdo­ví­jak vel­mi dob­rým fil­mem a mají pořád blí­že k Zemeckisovým fil­mům z uply­nu­lé deká­dy. Jenže...... po dlou­hé době jsem měl koneč­ně pocit, že Zemeckis zase fun­gu­je jako zda­ři­lý fil­mo­vý vypra­věč vyu­ží­va­jí­cí vizu­ál­ní podá­ní ne jako fra­je­ři­nu, ale jako nástroj k dopro­vod­né­mu vyprá­vě­ní.

Na scé­ná­ři se krom Roberta Zemeckise a Kenye Barris čás­teč­ně podí­lel i Guillermo del Toro, kte­ré­mu by zrov­na tahle šíle­ná pohád­ka moh­la jako reži­sé­ro­vi mož­ná sed­nout ješ­tě víc. Osobně tipu­ji, že vět­ši­nou cel­kem funkč­ní horo­ro­vé prv­ky jsou prá­vě výtvo­rem del Tora z pozi­ce spo­lusce­náris­ty, samo sebou tu ale pro ně zase tolik pro­sto­ru není, pro­to­že by pořád mělo jít pře­de­vším o pohád­ku. Zemeckis ale pořád doká­že, že má ten správ­ný vypra­věč­ský styl a navíc si povo­lal své zná­mé spo­lu­pra­cov­ní­ky kame­ra­ma­na Dona Burgesse a skla­da­tel Alan Silvestriho. Díky Burgessovi to celé oprav­du krás­ně vypa­dá a Silvestri i přes­to, že zrov­na vytvo­řil jeden ze svých méně památ­ných soun­d­trac­ků tak roz­hod­ně vytvo­řil pad­nou­cí a správ­ně vyu­ži­tý soun­d­track.

Octavia Spencer je zase jed­nou vel­mi dob­rá a chvil­ku mi vlast­ně vrta­lo v hla­vě, proč zrov­na ona (ve věku pou­ze 50 let) má hrát babič­ku, ve finá­le na roli milu­jí­cí babič­ky pad­ne oprav­du výbor­ně. Především je tu ale Anne Hathaway, kte­rá si tuto roli vylo­že­ně uží­vá. Má v té roli nesku­teč­nou ener­gii, roz­to­mi­le směš­ný němec­ký pří­zvuk a sku­teč­ně se jí daří, aby z ní občas šel strach. A také je tu Stanley Tucci, kte­rý ale kdo­ví­jak výraz­nou roli nedo­stá­vá, přes­to je vel­mi fajn ho zase někde vidět. Debutující Jahzir Bruno je jinak fajn vol­ba do hlav­ní role a pře­de­vším spo­leč­ně se Spencer k sobě neče­ka­ně pad­nou.

Čarodějnice jsou straš­ně zábav­ná a ener­gií nasák­lá tem­něj­ší pohád­ka, kte­rá sice někdy vypa­dá čás­teč­ně jako od Tima Burtona, Zemeckis v ní ale pořád má šan­ci uká­zat svůj reži­sér­ský otisk a doká­zat, že pořád je jedi­neč­ným fil­mo­vým vypra­vě­čem. V pří­pa­dě Dahlovy kni­hy, kde jsou pra­vi­dla daná a Zemeckis se kniž­ní před­lo­hu údaj­ně kdo­ví­jak změ­nit nepo­ku­sil vlast­ně poté těž­ko sou­dit, zda je to záslu­hou samot­né­ho Dahla nebo prá­vě Zemeckise, pořád se ale musí nechat, že jsou Čarodějnice dost dra­ze vypa­da­jí­cí pohád­ka, kte­rá se sku­teč­ně nebo­jí zasu­nout do tem­něj­ších koře­nů a má oči­vid­né vel­ké pro­ducti­on valu­es, para­dox­ně ale může jít o boles­ti­vý film pro fanouš­ky původ­ní­ho fil­mu, kte­ří zatím vyčí­ta­jí, že jde téměř o více­mé­ně kopií původ­ní­ho fil­mu. Já se v tomhle ohle­du na žád­nou stra­nu při­dat nemůžu, přes­to ale musím říct, že jsem si Zemeckisovy Čarodějnice pros­tě cel­kem užil. Pořád ale k doko­na­los­ti chy­bí dale­ko a ten čer­ný humor (jenž má dokon­ce pochá­zet už z Dahlovy před­lo­hy) mně osob­ně nese­dl vůbec. Přesto jsem se ale bavil tím, že to Zemeckis pořád má v sobě, jenom dou­fám, že u jeho hra­né­ho Pinnocchia bude pod­stat­ně spo­ko­je­něj­ší. Čarodějnice jsou fajn, ale kdo­ví­jak pove­de­né zase v kla­sic­kém slo­va smys­lu nejsou...

Trailer:

Verdikt: 3 z 5

Photo © HBO Max