Cesta domů – Recenze – 40 %

Filmem Cesta domů uza­ví­rá reži­sér, sce­náris­ta a kame­ra­man Tomáš Vorel tri­lo­gii zapo­ča­tou sním­kem z roku 2000 Cesta z měs­ta. Tato úspěš­ná kome­die o útě­ku před stre­su­jí­cí a pře­tech­ni­zo­va­nou měst­skou civi­li­za­cí do náru­če klid­né a očiš­ťu­jí­cí pří­ro­dy nabíd­la své­ráz­nou poe­ti­ku i neo­te­sa­né herec­ké výko­ny, mís­ty se však oci­ta­la za hra­nou nevy­rov­na­né a naiv­ní agit­ky. V roce 2012 na ni Vorel navá­zal sty­lo­vě odliš­ným vol­ným pokra­čo­vá­ním s názvem Cesta do lesa, jenž půso­bi­lo pod­stat­ně civil­ně­ji a díky tomu, že v něm pozůsta­lou nai­vi­tu vyva­žo­va­la vědo­má iro­nie, také vyzrá­le­ji. Jeho téma­tem byla pře­de­vším lás­ka k lesu a smi­řo­vá­ní pro­ti­kla­dů ve for­mě har­mo­nic­ké­ho sbli­žo­vá­ní zastán­ců pro­ti­chůd­ných myš­le­nek, kte­ré odrá­žel pří­běh o náh­lé roman­ci mezi Anynou Marákovou, nezle­ti­lou vege­ta­ri­án­skou eko­lo­gic­kou akti­vist­kou, a mla­dým mys­liv­cem Ludvou Papošem, jenž zosob­ňo­val všech­no to, co ona od počát­ku nená­vi­dě­la.

Photo © Bontonfilm

 

Ke stej­né­mu ústřed­ní­mu páru v podá­ní Tomáše Vorla ml. a Lucie Šteflové (kte­rá vystří­da­la Annu Kameníkovou) se nyní vra­cí i Vorlova novin­ka Cesta domů, v níž se ve ved­lej­ších rolích obje­vu­jí po vzo­ru před­cho­zích dvou dílů i Boleslav Polívka s Evou Holubovou a Tomáš Hanák s Barborou Nimcovou-Schlesinger coby jejich rodi­če, a stej­ně tak i řada dal­ších pově­do­mých pro­ta­go­nis­tů. Kupodivu se ale sní­mek již nevra­cí k jejich názo­ro­vým spo­rům, vychá­ze­jí­cím z jejich roz­díl­né­ho záze­mí, život­ní­ho sty­lu a liší­cích se posto­jů a pre­fe­ren­cí, pro­to­že ty jsou od minu­la patr­ně již vyře­še­né. Eko-bio-ezo hlav­ní hrdin­ka sice bro­jí nejen pro­ti hno­ji­vům, pes­t­i­ci­dům a zabí­je­ní zvě­ře, ale i pro­ti lep­ku, cuk­ru a očko­vá­ní, a tu a tam se kvů­li tomu dosta­ne s někým do kon­flik­tu, nicmé­ně s dějem, jenž je ostat­ně jako ve vět­ši­ně fil­mů Tomáše Vorla (včet­ně Cesty z měs­taa Cesty do lesa) pováž­li­vě cha­bý, to ten­to­krát nijak zvlášť nesou­vi­sí.

Hrdinové Vorlových fil­mů jsou čas­to jen plo­chý­mi mode­lo­vý­mi posta­va­mi (až kari­ka­tu­ra­mi), z nichž se stá­va­jí věšá­ky na jeho vlast­ní názo­ry a život­ní posto­je. Je to pří­pad i hrdi­nů Cesty domů, jejichž nava­zu­jí­cí osu­dy jsou v pří­bě­hu, dle reži­sé­ro­vých slov inspi­ro­va­ném jeho osob­ní­mi zážit­ky a též vyprá­vě­ním něko­li­ka sed­lá­ků, les­ní­ků a mys­liv­ců, roz­ví­je­ny jen pra­má­lo. Takže zatím­co vol­no­myš­len­kář­ská a alter­na­tiv­ní život­ní styl vyzná­va­jí­cí Markéta Maráková orga­ni­zu­je šaman­ské léči­tel­ské ritu­á­ly pro lidi z měs­ta, s nimiž uží­vá leh­ké dro­gy a do zblb­nu­tí zpí­vá eso­te­ric­kou odr­ho­vač­ku o mat­ce Zemi, a její muž čím dál víc pro­pa­dá alko­ho­lu, tak zemi­tý země­dě­lec Papoš se potý­ká s nastu­pu­jí­cím Alzheimerem a spo­lu s man­žel­kou se stra­chu­je o to, kdo zdě­dí jeho milo­va­ná pole, když syn dělá revír­ní­ka.

 

Zápornou roli v tom všem hra­je stát­ní insti­tu­ce les­ní sprá­vy, kte­rá hod­lá zpri­va­ti­zo­vat v nad­chá­ze­jí­cí draž­bě hájov­nu hlav­ních hrdi­nů a při­pra­vit je tak o stře­chu nad hla­vou. A man­žel­ství Anyny a Ludvy krom toho čeká ješ­tě jed­na zatěž­ká­va­cí zkouš­ka. Nic dal­ší­ho se ale v pří­bě­hu už nesta­ne, jeho vět­ši­nu tudíž tvo­ří kolo­toč repe­ti­tiv­ních scé­nek, v nichž se ženy oddá­va­jí pří­rod­ní duchov­ní očis­tě a muži se oží­ra­jí do bez­vě­do­mí domá­cí­mi pálen­ka­mi, k čemuž jim slou­ží jako zámin­ky mys­li­vec­ké hony i lido­vé tra­di­ce typu Velikonoce nebo Mikuláš. Soucítit nebo sym­pa­ti­zo­vat lze v tom všem jen s málo­kým, neboť cha­rak­te­ry jed­not­li­vých postav jsou v tom­to fil­mu zjed­no­du­še­ny na úro­veň tezo­vi­tých ste­re­o­ty­pů. Většinu pří­tom­ných myš­le­nek a moti­vů navíc sní­mek jen recyklu­je z před­cho­zích dílů, aniž by je nadá­le jak­ko­li obo­ha­co­val, kvů­li čemuž jeho děj znač­ně při­po­mí­ná nasta­vo­va­nou kaši.

To málo, co je v Cestě domů opro­ti jejím před­chůd­cům nové, však zásad­ně urču­je její výsled­ný tón. Kromě new-age eso­te­ri­ky a obav o ztrá­tu hájen­ky jsou nej­čas­tě­ji sklo­ňo­va­ný­mi moti­vy závis­lost na alko­ho­lu, smrt, part­ner­ské odlou­če­ní a ztrá­ce­ní vzpo­mí­nek v důsled­ku zhoub­né nemo­ci. Ve sna­ze pojmout život na ves­ni­ci včet­ně jeho tem­něj­ších a smut­něj­ších strá­nek se Tomáš Vorel odklo­nil od pozi­tiv­ních sdě­le­ní o vzá­jem­né tole­ran­ci k výraz­ně pesi­mis­tič­těj­ší­mu tónu, v němž na kome­dii prak­tic­ky není mís­to – až na jed­nu nebo dvě izo­lo­va­né hláš­ky a na pitvo­ři­vé kre­a­ce Milana Šteindlera v roli mys­li­vec­ké­ho před­se­dy. Do žán­ru plno­hod­not­né­ho dra­ma­tu se nicmé­ně sní­mek vli­vem urči­té míry nad­hle­du a zjed­no­du­še­ní nepouš­tí a spíš jen klou­že po povrchu váž­ných témat.

 

 

Cesta domů nesto­jí na ději, jenž při­po­mí­ná spíš jen sla­bé pásmo výje­vů z ves­nic­ké­ho živo­ta, ale na posta­vách a jimi pre­zen­to­va­ných ide­jích, kte­ré ale od minu­la pro­šly jen mini­mál­ním vývo­jem a povět­ši­nou tak sdě­lu­jí pořád to samé. Více než osu­dy hrdi­nů tudíž zaujme stá­le vděč­ný náhled do pra­cov­ních povin­nos­tí les­ní­ků a mys­liv­ců a mís­ty upou­ta­jí i herec­ké výko­ny (zejmé­na Boleslav Polívka a jeho čet­né pohle­dy nazna­ču­jí­cí ztrá­tu myš­le­nek a zapo­mí­ná­ní) a také hlav­ně Vorlova prá­ce s kame­rou, vytvá­ře­jí­cí tu a tam sku­teč­ně půso­bi­vé obra­zy. 

 

Photo © Bontonfilm

---