Cestující

Na kni­hu „Cestující“ jsem byla moc zvě­da­vá, neboť zahr­nu­je auten­tic­ké zážit­ky tři­a­dva­ce­ti­le­té­ho auto­ra Ulricha Alexandra Beschwitze, jež v době, kdy vzni­kal ten­to typo­skript romá­nu, byl pro svůj židov­ský původ již sám na útě­ku z Německa.

Píše se lis­to­pad roku 1938 a je krát­ce po němec­kých pogro­mech, jimiž chtě nechtě zača­lo sys­te­ma­tic­ké pro­ná­sle­do­vá­ní a zatý­ká­ní Židů. A prá­vě v této nejis­té a pochmur­né době pozná­vá­me hlav­ní­ho hrdi­nu Otu Silbermanna.

Byl to židov­ský a vel­mi váže­ný obchod­ník, maji­tel továr­ny, ale i uzná­va­ný člen komu­ni­ty, jež žil na vel­mi vyso­ké úrov­ni v moder­ním šes­ti­po­ko­jo­vém bytě v Berlíně. Vše se ale změ­ni­lo v oka­mži­ku, kdy v jeho oko­lí zača­lo dochá­zet k zatý­ká­ní přá­tel a čle­nů rodi­ny pro jejich „nevhod­ný“ židov­ský původ a byl jim zaba­ven maje­tek. Co zaba­ve­no neby­lo, bylo ostat­ní­mi obča­ny roz­kra­de­no a při­vlast­ně­no.

Čím jsem býval? Ne - čím jsem teď? Čím vlast­ně jsem. Sprostým slo­vem na dvou nohách, kte­ré nevy­pa­dá jako spros­té slo­vo! Už nemám žád­ná prá­va, pou­ze ze sluš­nos­ti nebo ze zvy­ku se mno­zí cho­va­jí, jako bych ješ­tě něja­ká měl. Jakou si mys­lí­te, že mám já hod­no­tu? Jenže za mě nikdo nic nedá. Nikdo mě nemů­že zapla­tit a záro­veň by niko­ho ani nena­padlo do mě inves­to­vat tře­ba jen tisí­cov­ku! Nejsem na pro­dej. 

Zvláštní. Ještě před dese­ti minu­ta­mi šlo o můj dům, o část mého majet­ku. Teď už mi jde o krk. Má to rych­lý spád. Byla mi vyhlá­še­na vál­ka. Mně osob­ně. Tak to je. Právě mi byla defi­ni­tiv­ně a sku­teč­ně vyhlá­še­na vál­ka a já jsem teď sám - v zemi nepří­te­le.

Jeho spo­leč­ník Becker, záro­veň i nej­lep­ší pří­tel hlá­sa­jí­cí:  „Oto, v této nejis­té době, v dneš­ním nepře­hled­ném svě­tě je spo­leh pou­ze na jed­no a to je přá­tel­ství, pra­vé přá­tel­ství mezi Muži! Něco ti řek­nu, pří­te­li, pro mě jsi muž - Němec, niko­li Žid.“; a bohu­žel i smýš­le­jí­cí nacis­ta, odjel uzavřít do Hamburku vel­ký obchod.

Ovšem už brzy se měl Oto pře­svěd­čit o tom, že slo­va vyřče­na Beckerem byla pou­hou pře­tvář­kou, pla­ný­mi řeč­mi. „S naším přá­tel­stvím je konec. Odteď bude­me kaž­dý obcho­do­vat sám. Už spo­lu nemá­me nic spo­leč­né­ho! Využívám výho­dy své situ­a­ce, stej­ně jako jsi ty vyu­ží­val ty své. To je všech­no.“

Jeho dopo­sud nej­lep­ší pří­tel ho vli­vem okol­nos­tí doslo­va stáh­ne z kůže a nabíd­ne mu za továr­nu vypla­ce­ní podí­lu ve výši 41500 marek za pod­nik. Otto, pokud nechce zůstat úpl­ně bez pro­střed­ků tuto nabíd­ku, i když nerad, při­jí­má. Ale pení­ze jsou potře­ba, pení­ze jsou život, ve vál­ce obzvlášť. Žid bez peněz v Německu, to je jako zví­ře v kle­ci bez žrádla, napros­to bez­na­děj­né.

V tom­to oka­mži­ku se Oto stá­vá doslo­va uprch­lí­kem, vyhnan­cem na život a na smrt. Kam teď půjde? Dá se vůbec někam jít? Na všech­ny židov­ské pen­zi­o­ny a hote­ly zaú­to­či­ly jed­not­ky SA. A malé hote­ly neby­ly vůbec bez­peč­né, čas­to to byly zákla­dy SA a nebo něco podob­né­ho. Ostatně je vůbec s podi­vem, že ješ­tě vůbec žije.

Na špat­nou paměť už pře­stá­vám věřit. Možná nás ale chtě­jí nej­pr­ve peč­li­vě svlék­nout a pak až zabít, aby neby­lo oble­če­ní zakr­vá­ce­né a ban­kov­ky poško­ze­né, v dneš­ní době se vraž­dí hos­po­dár­ně.... Já udě­lám vše, co je v mých silách, abych se jim nedo­stal do rukou...

Oto Silbermann je bez­rad­ný, a neví, co si má počít. Přemýšlí, že by měl i nadá­le obcho­do­vat a pokra­čo­vat v prá­ci, ale kdo s ním bude chtít jakož­to s Židem obcho­do­vat? Ostatně boha­tý Žid má urči­tě ješ­tě vět­ší hod­no­tu než chudý. Není to směš­né? Stále mar­ně dou­fat že: Dny, jako je ten­to, je nut­né pou­ze pře­žít a vyjít z nich se zdra­vou kůží a zdra­vou mys­lí. Komu se to nepo­da­ří, vždy se mýlí. Kdo vyváz­ne, má prav­du. Já chci mít prav­du...

S kufrem plným peněz, jež se mu poda­ři­lo zachrá­nit před nacis­ty, nako­nec bez­cíl­ně ces­tu­je a putu­je kří­žem krá­žem po celém Německu. Dokonce zva­žu­je útěk přes němec­ké a fran­couz­ské linie, a to pří­mo do Francie za synem Eduardem. Na útěk je však poz­dě, neboť jsou všech­ny hra­ni­ce uza­vře­né a mož­nost zís­ká­ní víz je rov­něž mizi­vá a šan­ce na pře­ži­tí jsou nulo­vé.

Oto, ač se sna­žil dát novým okol­nos­tem urči­tý iro­nic­ký a pate­tic­ký význam, jeho nadě­je poma­lu a jis­tě umí­rá... „Mít odva­hu je sice pěk­né, a mít klid je ale lep­ší.“ A pořád si v duchu opa­ku­je: Možná se mi poda­ří hra­ni­ce pře­kro­čit, jen to nevzdá­vat. Jen mít cíl neu­stá­le před oči­ma, pak ho jis­tě dosáh­nu. Nesmím si to v žád­ném pří­pa­dě dovo­lit! Hlavně nepo­le­vit!

Dobře vidím, jak smrt člo­vě­ku šla­pe na paty. Je pros­tě potře­ba jít neu­stá­le rych­le­ji než ona. Kdo zůsta­ne stát, poto­pí se, zapad­ne do bah­na. Musíte běžet, běžet a neza­sta­vo­vat. V zása­dě jsem také vždyc­ky běžel. Proč mi to teď při­pa­dá tak těž­ké, když je to nej­zbyt­něj­ší než kdy před­tím? Větší ohro­že­ní by mělo dodat člo­vě­ku i vět­ší sílu, mís­to toho se jím nechám ochro­mit, jakmi­le ztros­ko­ta­jí prv­ní poku­sy o záchra­nu.

Bohužel po mar­ném poku­su pře­kro­čit hra­ni­ce jeho nadě­je úpl­ně umí­rá a čás­teč­ně rezig­nu­je, pohrá­vá si s myš­len­kou sebe­vraž­dy. V posled­ní chví­li si však uvě­do­mu­je, proč by měl zrov­na teď spáchat sebe­vraž­du, když má u sebe peně­žen­ku plnou živo­ta?

Na ten­to popud se roz­hod­ne, že bude ces­to­vat pořád dál a dál, sem a tam a tam a sem. Sice už měl toho samot­né­ho ces­to­vá­ní až po krk, byl napros­to vyčer­pa­ný a uta­ha­ný, ale byla to evi­dent­ně jedi­ná a pro­za­tím­ní jis­to­ta, jak rela­tiv­ně zůstat co nejdéle na živu. „Dá se ces­to­vat, abychom unik­li kli­du. Dá se ale také ces­to­vat, abychom klid nalez­li.“

Německé říš­ské dráhy mu nevě­dom­ky posky­tu­jí úto­čiš­tě, záze­mí a urči­tý pocit bez­pe­čí, kte­rý je tak tro­chu rele­vant­ní. Všechny své dny tedy trá­ví v kupé ve vla­ku, na nástu­piš­tích, a v nádraž­ních restau­ra­cích. Ale jak dlou­ho takhle může fun­go­vat? Do doby než utra­tí všech­ny pení­ze? A co bude dál?

Půjde to snad takhle done­ko­neč­na? Cestovat, čekat, prchat? Proč se nic nedě­je? Proč mě nezatknou, neu­věz­ní, nez­bi­jí? Doženou člo­vě­ka až na hra­ni­ci zou­fal­ství a necha­jí ho tam stát...

Otův život, jež se nyní smrsk­nul do nádraž­ní budo­vy a vla­ko­vé­ho kupé, mu dává pří­le­ži­tost pozná­vat a vést roz­ho­vo­ry s jed­not­li­vý­mi uprch­lí­ky; sezna­mo­vat se s jejich pohnu­tý­mi a smut­ný­mi osu­dy, jež při­nes­la pro­pa­gan­da Německa. Když člo­věk naslou­chá pří­liš důklad­ně, sly­ší jis­tě nespráv­ně a snad­no udě­lá zlou krev.

Kromě uprch­lí­ků má mož­nost sezná­mit se i se zapři­sáh­lý­mi nacis­ty; s lid­mi, jež s Židy nema­jí vůbec žád­né sli­to­vá­ní; udá­va­jí je, a sna­ží se na úkor jejich neštěs­tí obo­ha­tit, roze­brat a roz­krást jejich osob­ní maje­tek. Lidé, jež se samot­ných Židů vli­vem pro­pa­gan­dy ští­tí a pova­žu­jí je za méně­cen­né.

Nacházejí se tu ale i tako­ví lidé, kte­ří nao­pak tiše s Židy sou­cí­tí a jsou ochot­ni jim pomo­ci i za cenu vlast­ní­ho pro­ná­sle­do­vá­ní, ale je to jen vel­mi malá hrst­ka oby­va­tel.

Autor doko­na­le vysti­hu­je život a smýš­le­ní váleč­né­ho, nacis­tic­ké­ho Německa a boj jed­not­li­vých Židů o pře­ži­tí. Člověk při čte­ní této kni­hy je doslo­va para­ly­zo­ván a zdě­šen z drs­ně popsa­né rea­li­ty, kte­rá v té době pano­va­la a jaká „zvěr­stva“ se kona­la vůči lid­skosti, a to vše pod vli­vem nacis­tic­ké pro­pa­gan­dy.

V něko­li­ka oka­mži­cích, kdy jsem se vži­la do role hlav­ní­ho hrdi­ny, mi bylo oprav­du úzko. Ten  pocit zou­fal­ství, bez­na­dě­je z nevy­hnu­tel­né­ho ač tra­gic­ky oče­ká­va­né­ho kon­ce, neu­stá­lý strach o svůj život, být uvěz­něn jako zví­ře v kle­ci a nemo­ci nikam unik­nout, nikam se scho­vat, a jen čekat, kdy vás vydráp­nou a pošlou do kon­cen­t­rač­ní­ho tábo­ra, ve vás zce­la urči­tě zane­chá smí­še­né poci­ty a při­mě­je vás k zamyš­le­ní.

Po pře­čte­ní kni­hy pak člo­věk vidí svůj život v dale­ko jed­no­duš­ší a bar­vi­těj­ší, začí­ná si vážit malič­kos­tí, jež jsou sou­čás­tí kaž­dé­ho dne, a jež bere jako samo­zřej­mé. Kniha ve mně doslo­va zane­cha­la sil­ný dojem a pood­kry­la děsi­vé sku­teč­nos­ti ne zas až tak vzdá­le­né his­to­rie, kte­rá by se zce­la urči­tě nemě­la již nikdy opa­ko­vat.

Přežít zna­me­ná pře­ko­nat. Vrhnout se do prv­ní ledov­co­vé trh­li­ny, to není žád­né umě­ní. Umění nao­pak je pře­jít přes hory. K živo­tu pat­ří odva­ha. K sebe­vraž­dě pou­ze zou­fal­ství. Je dale­ko těž­ší káru táh­nout než ji záměr­ně nechat stát.

A má člo­věk žít jen pro­to, aby táhl něja­kou káru? Není to tro­chu málo? Vlastně mi dale­ko víc impo­nu­jí lidé, kte­ří život pojí­ma­jí jako osla­vu. Kteří děla­jí to, co sami chtě­jí, niko­liv to, co od nich oče­ká­va­jí ostat­ní.

Smrt nebo život - obě mož­nos­ti jsou stej­ně prav­dě­po­dob­né a on si je toho dob­ře vědom. Než však spad­ne opo­na, má pro něj osud při­pra­ve­ný ješ­tě neje­den straš­li­vý a absurd­ní zvrat.

 

Za recenz­ní výtisk děku­ji Knihám Dobrovský. Vydáno v edi­ci Knihy Kontrast

CESTUJÍCÍ

Napsal: Ulrich Alexander Boschwitz

Přeložila: Michaela Řeřichová

Vydal: DOBROVSKÝ s.r.o, v edi­ci Kontrast v roce 2019

Počet stran: 283

ISBN: 978-80-7585-180-2