Útlá knížka jen o něco větší než notýsek skrývá lyrický příběh z roku 1907 s podivnou zápletkou. Hlavní postava (mužovo jméno není sděleno) a její přítel, kterého nenazývá konkrétněji než jako Švéda, se vydají na plavbu po Dunaji napříč Rakouskem-Uherskem. Zprvu idylická a romantická cesta pod červnovým sluníčkem se za Prešporokem začne komplikovat, duje silný vítr a hladina vody stoupá rychleji. Přátelé se tedy utáboří na malém ostrově zarostlém vrbami. Ten postupně zaplavuje voda, nejde ale o dramaticky rychlý postup, a kamarádi zde stráví pár nocí. Oba mají z místa velice stísněný pocit, jako kdyby vlezly na teritorium, v němž se překrývají dimenze a setkává nadpřirozeno s normálním světem. Na místě nicméně setrvávají, i když se tam dějí zvláštní věci. V písku se objevují kruhové stopy, na stan jim přes noc cosi naléhá, vrby působí, že se pohybují, a vychází z nich melodický tón. Mezi stromy uvidí hlavní hrdina jedné noci stoupat mimozemšťany kuželovitého tvaru. Oba přátelé racionalizují a snaží se strach potlačit, když už je toho ale moc a ostrov je z většiny zaplavený, chtějí se vydat pryč. Jenže to nejde.
„Po rozbřesku jsem chvíli špatně spal,“ odpověděl jsem vyhýbavě ve snaze řídit se jeho pokyny, jejichž správnost jsem instinktivně rozpoznal, „ale ten vítr samozřejmě…“
„Já vím. Jenže všechny ty zvuky se nedají svádět na vítr.“
„Takže tys to taky slyšel?“
„Ty množící se nespočetné malé krůčky, ty jsem slyšel,“ přisvědčil a po chvíli váhání dodal, „a ten druhý zvuk…“
„Myslíš ten nad stanem a to, jak se na nás shora tisklo cosi ohromného, gigantického?“
Švéd významně pokývl.
(str. 114)
Příběh anglického spisovatele Algernona Blackwooda vyšel u nás ve 2. vydání (Vyšehrad), přičemž to první vyšlo už před více jak 100 lety. A je to škoda, protože Blackwoodova tvorba právem patří do kategorie „weird fiction“, což je podžánr, který mísí prvky fantasy, hororu, případně realismu nebo sci-fi. Vrby tak patří do stejné skupiny, jako například díla H. P. Lovecrafta.
Ač to vychází z definice subžánru, Vrby nejsou žádným nervy drásajícím hororem, spíš působí znepokojivě. Navzdory délce 140 stran se vcelku jednoduchý děj poněkud vleče, což ovšem přisuzuji spíše dobovému stylu psaní, které je na současného čtenáře málo akční. Z velmi obyčejného prostředí řeky a jednoho malého ostrůvku však autor dokázal vykřesat maximální napětí, které bylo s těmito prostředky možné, a tak přece jen stojí kniha za pozornost. Příjemným bonusem jsou ilustrace Jana Híska, které odívají knihu do tří barev – bílé, šedé a modré.
Hodnocení: 70 %
Nakladatelství: Vyšehrad (Albatros Media)
Nejnovější komentáře