Coach Carter

Filmy pojed­ná­va­jí­cí o spor­tu resp. o pří­bě­zích spor­tov­ců jsou spe­ci­ál­ní ška­tul­kou, do kte­ré lze zařa­dit jen málo ze svě­to­vé tvor­by. Jedná se totiž o spe­ci­fic­ký žánr, kte­ré­ho je jako šafrá­nu na lou­ce, po jejímž povrchu si udě­lal výlet zblou­di­lý kom­baj­nis­ta ces­tou do hos­po­dy. To je hned z něko­li­ka důvo­dů, jed­nak tech­nic­ká nároč­nost a nezá­živ­nost samot­né­ho výko­nu spor­tu a hlav­ním je samot­ná pod­sta­ta sportu-jednoduchost. Málokdy se poštěs­tí, že se naskyt­ne nato­lik sil­ný pří­běh, aby stál za fil­mo­vé zpra­co­vá­ní.. Coach Carter je jed­ním z těch vůbec nej­lep­ších v tom­to obo­ru.

Hrou při zdi svě­tu nepo­slou­ží­te, není nic osví­ce­né­ho na tom, když se bude­te krčit, aby se lidé kolem cíti­li lépe. Byli jsme stvo­ře­ní, abychom záři­li. To svět­lo je v nás všech, a když mu dáme pro­stor se roz­sví­tit, dává­me ostat­ním mož­nost udě­lat totéž.

Sportovní film může uspět v pří­pa­dě, že poza­dí samot­né­ho spor­tov­ní­ho výko­nu (na ten ostat­ně kou­ká­me na pří­mý pře­nos a nepo­to­ře­bu­je­me fil­mo­vou rekon­struk­ci) je dosta­teč­ně zají­ma­vým. Přesně tady je klíč k úspě­chu „Trenéra Cartera“. Dostáváme se do spo­leč­nos­ti střed­ní ško­ly v Richmondu, kte­rá je v měst­ské čás­ti se znač­nou kri­mi­na­li­tou, chu­do­bou a vůbec čtvrť, ve kte­ré bys­te nechtě­li trá­vit neděl­ní odpo­led­ne, nato­ž­pak své dět­ství, nebo hůř – puber­tu.

Pan Carter při­chá­zí ke ztros­ko­ta­né­mu a na vlně porá­žek se vezou­cí­mu stře­do­škol­ské­mu týmu jakož­to nový tre­nér. Hráči, kte­ří byli dopo­sud zvyklí flá­kat všech­no včet­ně bas­ke­tu, nyní dostá­va­jí vel­ký impulz ve své­raz­ných tak­ti­kách a způ­so­bech nové­ho kou­če. Hlavní síla tkví prá­vě v oso­bě toho­to pána s knír­kem a jeho vzta­hu k ban­dě nevy­cho­va­ných hejsků. Jeho sna­ha nau­čit klu­ky neje­nom bas­ket­bal, ale i je vycho­vat pro budou­cí život je inspi­ra­tiv­ní stej­ně tak jako způ­so­by, kte­rý­mi se toho sna­ží docí­lit.

Každý, kdo se sna­ží něco v živo­tě doká­zat, by si měl vzít pří­klad ze způ­sobů pro­kla­mo­va­ných tím­to ama­tér­ským tre­né­rem bas­ket­ba­lu. Nejde totiž pou­ze o to umět házet na koš, ale i o cho­vá­ní mimo palu­bov­ku. Příběh bas­ket­ba­lo­vé­ho týmu a jeho tre­né­ra není jen fil­mem o spor­tu, ale hlav­ně o živo­tě. Vlastně bych i řekl, že sport je tady jen jako poza­dí pro dale­ko vět­ší a důle­ži­těj­ší úče­ly výcho­vy. Z těch­to důvo­dů Coach Carter doká­že úcty­hod­ně půso­bit na city a (dou­fej­me i) morál­ku divá­ků.