Konstrukčně asi nejčitelnější a nejlidštější Brown. Čitelností myslím to, že indicie a nápovědy dávají smysl a kdo za věcmi stojí, se dá určit velmi snadno už někde v první čtvrtině.
Současně jde v mnoha ohledech o Browna nejnudnějšího a totálně selhávajícího ve své úloze „Langdonovky“.
Prvním problémem je totiž Langdon sám, protože naprosto chybí ono „langdonování“. První šífru nebo hádanku rozlouskne profesor asi 150 stránek před koncem knihy a to je všechno. Nekoná se žádné složité sledování vodítek a jinotajů jako v Andělech, Šifře nebo Infernu. Od začátku nám dvojice Langdona a Langdongirl jen zdrhá před pronásledovateli a je totálně vedena za ručičku.
Profesor je totiž dešifrant klasiky, takže v moderním prostředí se prakticky vůbec nechytá a to jediné vodítko, které mu za celou dobu přijde pod ruku, musí tedy pocházet z dob mnohem dřívějších.
Z té modernity svazku pochází i druhý problém. Je tu sice spousta obsáhlých a podrobných popisů staveb, děl a čertvíčeho ještě, ale v příběhu nehrají prakticky žádnou roli (jediný obraz rozebírá Langdon na začátku) a většinu z nich by bylo možné s klidem vypustit a kniha by nijak neutrpěla, pouze by měla poloviční rozsah.
Už v Infernu najel Brown na metodu „přišli jsme na náměstí a popíšem si šutr za šutrem“, díky čemuž je možné v knize číst prakticky jen dialogy a čtenář o nic nepřichází.
Poselství knihy (tedy odpovědi na otázky) není samo o sobě nijak objevné a Brown použil strukturu známou poměrně dobře asi každému s jen trochu hlubším zájmem o vesmír, astrofyziku a obory příbuzné.
Plusem budiž velmi lidské vyznění konce, které bylo jednou z tří možností, které nutně musely nastat, a zřejmě tou lepší. Jedna za vyznění a druhá za za pár perfektních hlášek v konverzaci.
Note: There is a rating embedded within this post, please visit this post to rate it.
