Divočina a Cheryl, která se na dlouhé cestě našla

Když si Cheryl Strayedová roz­va­zu­je tka­nič­ku od pohor­ky, má už chůze po Pacifické dál­ko­vé tra­se plné zuby. Chce si pře­de­vším odpo­či­nout. Jenže sta­čí tro­cha nepo­zor­nos­ti a k nej­bliž­ší­mu sta­no­viš­ti s civi­li­zač­ním vyba­ve­ním musí šla­pat v pro­vi­zor­ních bot­kách. Je to nepo­ho­dl­né, ale zda­le­ka to není jedi­nou patá­lií, kte­ré ji na dlou­hé ces­tě pot­ka­jí. Pacifická dál­ko­vá tra­sa nabí­zí inten­ziv­ní pro­žit­ky ces­to­vá­ní pří­ro­dou a sou­čas­ně kla­de na ces­to­va­te­le vel­ké náro­ky. Trasa, v dél­ce  4286 km pro­chá­zí něko­li­ka národ­ní­mi par­ky, je také fyzic­ky nároč­ná a vyža­du­je pří­pra­vu i pev­nou vůli. Ta roz­hod­ně Cheryl neschá­zí. Na ces­tu se vydá­vá vyzbro­je­na pod­le prů­vod­ců a pří­ru­ček. Batoh si naba­lí tak vel­ký, že ho nemů­že uzved­nout. Nese s sebou plno uži­teč­ných před­mě­tů od ply­no­vé­ho vaři­če až po oblí­be­nou kni­hu. To jí na jed­nu stra­nu pomá­há a na dru­hou stra­nu způ­so­bu­je i pár nepří­jem­ných chvil. Ale odhod­lá­ní dokon­čit ces­tu je u mla­dé turist­ky neu­tu­cha­jí­cí. Má své důvo­dy! Potřebuje se někde na ces­tě najít! 

Scénář k fil­mu Divočina napsal Nick Hornby pod­le stej­no­jmen­né auto­bi­o­gra­fic­ké kni­hy spi­so­va­tel­ky Cheryl Strayed. Ta svou kni­hu napsa­la pod­le sku­teč­ných zážit­ků při puto­vá­ní po Pacifické dál­ko­vé tra­se a obdo­bí, kte­ré ces­tě před­chá­ze­lo. Ve scé­ná­ři jsou zachy­ce­ny důle­ži­té situ­a­ce z dět­ství i  dospě­los­ti, kdy se hlav­ní hrdin­ka obtíž­ně vyrov­ná­va­la se smr­tí své mat­ky Bobbi. K ní se také ve vzpo­mín­kách vra­cí a opa­ko­va­ně pro­ží­vá emoč­ně vypja­té chví­le. Samotné puto­vá­ní po dál­ko­vé tra­se už mno­ho emo­cí nepři­ná­ší. Je to v pod­sta­tě kom­bi­na­ce neče­ka­ných setká­ní a puto­vá­ní v růz­ných pří­rod­ních pro­stře­dích a za kaž­dé­ho poča­sí.

Režisér Jean-Marc Vallée zvo­lil pro film jed­no­du­chý způ­sob vyprá­vě­ní. Hlavní hrdin­ka v podá­ní Reese Witherspoon roze­hrá­vá šká­lu emo­cí pře­de­vším v zábě­rech z obdo­bí nemo­ci a po úmr­tí mat­ky. Tady se pro­je­vu­je jako nestá­lá a nejis­tá oso­ba, kte­rá pod­lé­há citům i okol­nos­tem. Jinak ale vystu­pu­je při ces­tě divo­či­nou. Při puto­vá­ní pří­ro­dou je neu­stá­le před kame­rou, ale žád­ný vel­ký herec­ký úkol ji neče­kal. Pokud nepo­čí­tám drob­né komic­ké scén­ky při sta­vě­ní sta­nu, zapo­je­ní vaři­če nebo likvi­da­ce vlast­ních stop. Taky ji občas vystra­ší zvu­ky. Až při scé­ně s lov­ci se poda­ří navo­dit pocit napě­tí a nebez­pe­čí. Přesto si mys­lím, že posta­va hlav­ní hrdin­ky vyzně­la kam­si do neu­r­či­ta. Proti tomu dosta­la Laura Dern v posta­vě mat­ky Bobbi dale­ko men­ší herec­ký pro­stor, ale její bláz­ni­vá a radost­ná pova­ha se i v nemo­ci doká­za­la pro­sa­dit. Možná to byl záměr reži­sé­ra, kte­rý pone­chal výraz­nou hereč­ku dodat posta­vě pat­řič­nou šťá­vu a nad­hled.

Nečetla jsem kni­hu a nemo­hu posou­dit, co všech­no se z ní dosta­lo do fil­mu a co niko­liv. Každopádně mi při­pa­dá, že se auto­ři sna­ži­li pře­dat divá­ko­vi urči­tá moud­ra a posel­ství. Nejspíš tako­vá moud­ra obsa­hu­je už samot­ná kni­ha, a tak se do scé­ná­ře dosta­la. Chápu, že pro putu­jí­cí Cheryl byly někte­ré myš­len­ky důle­ži­té, pro­to­že nad nimi při puto­vá­ní pře­mýš­le­la. Ale co s nimi dál? Záběry z pří­ro­dy i samot­né puto­vá­ní na divá­ka půso­bí jinak a někdy je lépe neří­kat nic.

A když už se zmi­ňu­ji o pří­ro­dě, tak nesmím zapo­me­nout, že jsou ve fil­mu vidět i turis­tic­ké zvyk­los­ti, vyba­ve­ní zastá­vek i zna­če­ní na tra­se. Pokud jsem zís­ka­la správ­né infor­ma­ce, pak se na tra­su sice během roku vydá něko­lik sto­vek turis­tů, ale celou jí nezdo­la­jí všich­ni. Její absol­vo­vá­ní v celé dél­ce trvá 6-8 měsí­ců a je to sku­teč­ně jako dlou­ho­do­bá dovo­le­ná od lidí. Ti, kdo tra­su absol­vu­jí, mají růz­né důvo­dy. Cheryl pat­ří mezi ty, kte­ří potře­bu­jí začít svůj život žít od nové­ho začát­ku a pro­ká­zat si svou vůli. V živo­tě autor­ky lite­rár­ní před­lo­hy to mělo smy­sl.

Film Divočina tro­chu kla­me svým názvem. Žádná vel­ká „divo­či­na“ se do fil­mu nedo­sta­la. A když, tak by se dalo ozna­čit urči­té obdo­bí dro­go­vé závis­los­ti, kte­rým hlav­ní hrdin­ka na urči­tý čas pro­šla. Nádherná pří­ro­da ve fil­mu dosta­la své mís­to, ale zábě­rů moh­lo být víc. A moh­ly vystří­dat ty, kdy dlou­hý záběr sle­do­val drob­nou posta­vič­ku scho­va­nou za vel­kým bato­hem, jak poma­lu po vyšla­pa­né ces­tič­ce.

Jak už to bývá, fil­mo­vý scé­nář napsa­ný na zákla­dě auto­bi­o­gra­fie se těž­ko tvo­ří. V pří­pa­dě Divočiny bylo obtíž­né roz­ho­do­vá­ní mezi tím, kolik času ve fil­mu věno­vat vyprá­vě­ní z puto­vá­ní a kolik pone­chat pro zachy­ce­ní před­cho­zí­ho obdo­bí a při­blí­že­ní osob­nos­ti hlav­ní hrdin­ky. S při­vře­ním jed­no­ho oka se to tvůr­cům sko­ro poda­ři­lo. Film je čitel­ný, fla­shbac­ky na sebe časo­vě nava­zu­jí a nepů­so­bí ruši­vě ani v kom­bi­na­ci se zábě­ry z pří­ro­dy. Krátké scé­ny z drs­něj­ší­ho život­ní­ho obdo­bí hlav­ní hrdin­ky jsou nato­če­ny v tlu­me­ných bar­vách a v polo­še­ru. Jako špat­né vzpo­mín­ky, kte­ré mají zmi­zet.

Milovníci krve a nási­lí budou zkla­má­ni, ale Divočina jim tohle nepo­skyt­ne. Kromě jed­no­ho hada a divo­ké liš­ky hra­jí v Divočině už jen lidé. A ti se sna­ží o pocti­vý prů­měr­ný výkon, na kte­rý se dá dívat. A to pla­tí také pro film.