Divokým Kurdistánem

Photo © Bengala Film

Po pre­mi­é­ře úspěš­né may­ov­ky Žut začal pro­du­cent Artur Brauner uva­žo­vat o adap­ta­ci dal­ší­ho romá­nu z ori­en­tál­ní­ho cyk­lu Ve stí­nu pádi­šá­ha. V úva­hu při­chá­zel úvod­ní román Pouští, ale neú­spěch stej­no­jmen­né­ho fil­mu z roku 1936 ho při­měl zamě­řit se radě­ji na dru­hý díl s názvem Divokým Kurdistánem. Scénář napsal vídeň­ský umě­lec Franz Josef Gottlieb, kte­rý byl záro­veň anga­žo­ván i jako reži­sér. Snímek byl od počát­ku kon­ci­po­ván jako dvou­díl­ný film. Oba díly se měly natá­čet sou­běž­ně, aby se ušet­ři­lo na nákla­dech spo­je­ných s výro­bou fil­mů, deko­ra­ce­mi, časo­vým vytí­že­ním her­ců i jejich hono­rá­ři. Okolo názvu dru­hé­ho dílu pano­va­ly nejas­nos­ti. V úno­ru roku 1965 byl avi­zo­ván jako V rokli­nách Škipetarů, o měsíc poz­dě­ji jako Machredžův konec. O dal­ší dva týd­ny poz­dě­ji zís­kal nový název, při kte­rém již zůsta­lo: V říši stří­br­né­ho lva.

Dle původ­ní­ho plá­nu se mělo natá­čet na ori­gi­nál­ních mís­tech v Turecku. V září roku 1964 pod­nik­li reži­sér Gottlieb a šéf pro­duk­ce Dr. Götz-Dieter Wulf ces­tu do Istanbulu, aby se infor­mo­va­li, za jakých pod­mí­nek je mož­né v této zemi natá­čet. Záhy oba pocho­pi­li, že situ­a­ce nebu­de nikterak jed­no­du­chá, pro­to­že vel­kou část roz­počtu by muse­li dát úřa­dům, aby zís­ka­li jejich pod­po­ru a navíc tu nena­šli jedi­né­ho spo­leh­li­vé­ho a důvě­ry­hod­né­ho kopro­dukč­ní­ho part­ne­ra. Z natá­če­ní v Turecku tedy sešlo. Jugoslávie byla sice vyni­ka­jí­cím mís­tem pro natá­če­ní fil­mů z pro­stře­dí Divokého zápa­du, ale pro natá­če­ní ori­en­tál­ních fil­mů se zábě­ry vyprah­lé pouš­tě se pří­liš neho­di­la. Nakonec se reži­sér roz­ho­dl pro Španělsko, kte­ré bylo mezi fil­ma­ři oblí­be­né pro nespo­čet nabí­ze­ných moti­vů. Zejména anda­lus­ká Almería se počát­kem šede­sá­tých let sta­la evrop­skou fil­mo­vou met­ro­po­lí. K dis­po­zi­ci tam byla lev­ná tech­ni­ka, dob­ří kom­par­sis­té a kaska­dé­ři, pano­va­ly tu pří­z­ni­vé pově­tr­nost­ní pod­mín­ky (prů­měr­ně 280 slu­neč­ných dní v roce). Nová dob­ro­druž­ství Kary ben Nemsího a hadži­ho Halefa Omara se tedy měla natá­čet v půso­bi­vé kra­ji­ně Sierry Nevady a Sierry Alhamilly.

Karel May ve španělském Hollywoodu

Natáčení sním­ku Divokým Kurdistánem pro­bí­ha­lo nej­pr­ve od 15. do 20. břez­na 1965 v ate­li­é­rech spo­leč­nos­ti CCC, kde vznik­la úřa­dov­na Mütesselina i nád­her­ný pádi­šáhův palác. Poté štáb odle­těl do Almeríe. Natáčelo se v oko­lí Tabernasu, v píseč­ných dunách pří­rod­ní­ho par­ku Cabo de Gata a v rekre­ač­ním stře­dis­ku Alhama de Almería, v jehož cen­t­ru byla posta­ve­na šibe­ni­ce pro Ahmeda el Cordu. Jedny z nej­dů­le­ži­těj­ších zábě­rů byly poří­ze­ny v Cuevas de Almenzora, v mís­tě pro­sla­ve­ném jes­ky­ně­mi vydla­ba­ný­mi do skal, v nichž dosud žijí potom­ci maursko-arabského oby­va­tel­stva. Velká část těch­to oby­va­tel byla anga­žo­vá­na do kom­par­su. Mnozí byli na svůj kos­tým tak hrdí, že ho prý neod­lo­ži­li ani v noci.

Ve smlou­vě uza­vře­né dne 21. úno­ra 1965 mezi pro­du­cen­tem Braunerem a zástup­ci špa­něl­ské kopro­dukč­ní spo­leč­nos­ti Balcazar stá­lo, že Lex Barker musí být s natá­če­ním hotov nej­poz­dě­ji 8. květ­na 1965, pro­to­že pak se musí při­pra­vo­vat na natá­če­ní sním­ku Vinnetou - Poslední výstřel. Termín se ale fil­ma­řům nepo­da­ři­lo dodr­žet. Po zdlou­ha­vém vyjed­ná­vá­ní Barker sou­hla­sil, že ve Španělsku zůsta­ne do 15. květ­na 1965. Ovšem ani týden navíc fil­ma­řům nesta­čil, a tak Barkera zno­vu pro­si­li o trpě­li­vost. Dne 22. květ­na 1965 byl Barker koneč­ně hotov a odle­těl do Jugoslávie. Zbývající scé­ny, jako např. závě­reč­ný boj Kary ben Nemsího s Machredžem v gon­do­le nad pro­pas­tí (V říši stří­br­né­ho lva), musel doto­čit Barkerův dvoj­ník Giancarlo Bastianoni.

Největší potí­že nasta­ly během natá­če­ní scén s balo­nem. Balcazar měl dle doho­dy půj­čit na dva natá­če­cí dny, tedy na 28 hodin pra­cov­ní doby, jeden hor­ko­vzduš­ný balon a dvě heli­kop­té­ry. Jenže špa­něl­ský pro­du­cent rea­li­za­ci zábě­rů neu­stá­le odsu­no­val a argu­men­to­val tím, že jen pře­pra­va heli­kop­tér zabe­re smlu­ve­ných 28 hodin. Braunerova spo­leč­nost CCC se háji­la, že je snad samo­zřej­mé, že těch 28 hodin je myš­le­no na natá­če­ní zábě­rů, a že čas na pře­pra­vu je nut­no při­po­čí­tat navíc. Němečtí fil­ma­ři chtě­li zabrá­nit dal­ší­mu zpož­dě­ní, a pro­to navrh­li vyu­žít mís­to heli­kop­tér dva sta­veb­ní jeřá­by. Španělští zástup­ci Balcazaru sou­hla­si­li a při­slí­bi­li, že jeřá­by doda­jí na mís­to v přes­ně sta­no­ve­ný čas. Bohužel se tak nesta­lo a hodi­ny ubí­ha­ly. Chris Howland se roz­ho­dl pát­rat na vlast­ní pěst po nezvěst­ných stro­jích a zjis­til, že v celé Malaze se nena­chá­zí jedi­ný sta­veb­ní jeřáb. Natáčení této scé­ny ve Španělsku bylo nako­nec zru­še­no.

Producent Brauner už nechtěl nečin­ně při­hlí­žet, jak ve Španělsku mrha­jí jeho peně­zi a v polo­vi­ně květ­na 1965 odle­těl do Almeríe. „Hned po pří­jez­du mi bylo jas­né, že se blí­ží kata­stro­fa, kte­rá skon­čí ztrá­tou nejmé­ně 4 mili­o­nů marek,“ vzpo­mí­nal na nepří­jem­né chví­le Brauner. Dne 28. květ­na odjel do Barcelony, aby se zástup­ci Balcazaru pro­jed­nal dal­ší finan­co­vá­ní fil­mu a pří­pad­né náro­ky na odškod­ně­ní. Rozhovor nebyl vůbec pří­jem­ný. Brauner se nako­nec roz­ho­dl zaměst­nat dru­hý štáb v čele s holly­wo­od­ským reži­sé­rem Royem Rowlandem, kte­rý mu měl pomo­ci dokon­čit dílo ve sta­no­ve­ném ter­mí­nu. Dne 9. červ­na 1965 hlá­sil Brauner svým ber­lín­ským kole­gům, že „natá­če­ní vůbec nepro­bí­há pod­le plá­nu. Organizace je mno­hem hor­ší než v Jugoslávii a s tro­chou štěs­tí bude­me hoto­vi až 24. červ­na. Je to vůbec nej­hor­ší prů­běh natá­če­ní, jaký jsem kdy zažil.“

Situace se nadá­le vyhro­co­va­la. Režisér Gottlieb nebyl už od počát­ku spo­ko­je­ný s pra­cov­ní­mi pod­mín­ka­mi a prak­tic­ky den­no­den­ně vyhro­žo­val zasta­ve­ním prá­ce. Nejvíce ho naštva­lo to, že Brauner nechal scé­nář pře­pra­co­vat Haraldem G. Peterssonem a pře­dem ho na to neu­po­zor­nil. Po jed­né divo­ké hád­ce se Brauner nato­lik roz­čí­lil, že Gottlieba pro­pus­til a film se rázem oci­tl bez reži­sé­ra. S Balcazarem také neby­la rozum­ná řeč. Španělský pro­du­cent poža­do­val za svou dal­ší prá­ci plat­bu pře­dem, na což Brauner nechtěl po dosa­vad­ních zku­še­nos­tech při­stou­pit. Balcazar tedy vyhlá­sil vál­ku a dne 21. červ­na 1965 nepo­slal na plac jedi­né­ho zaměst­nan­ce. Začalo vzá­jem­né vyhro­žo­vá­ní poli­cií, tis­kem i soud­ní­mi pro­ce­sy, až nako­nec Balcazar ustou­pil a pus­til se zno­vu do prá­ce. Na post reži­sé­ra byl anga­žo­ván Paco Perez Dolz. Natáčení ve Španělsku skon­či­lo 30. červ­na 1965 v 18:45 a Brauner si mohl koneč­ně vydech­nout. Chybějící scé­na s balo­nem byla za pomo­ci tri­ku doto­če­na v Berlíně.

Použitá lite­ra­tu­ra:

• PETZEL, Michael. Karl-May-Filmbuch : Stories und Bilder aus der deut­s­chen Traumfabrik. Zweite erwei­ter­te Auflage. Bamberg : Karl-May-Verlag, 1999. 544 S. ISBN 3-7802-0153-4.
• PETZEL, Michael. Der Weg zum Silbersee : Drehorte und Dreharbeite der Karl-May-Filme. Berlin: Schwarzkopf & Schwarzkopf, 2001. 288 s. ISBN 3-89602-358-6.
• KASTNER, Jörg. Das gros­se Karl-May-Buch : sein Leben, sei­ne Bücher, die Filme. Bergisch Gladbach : Bastei-Verl. Lübbe, 1992. 332 s. ISBN 3-404-28206-X.
• PETZEL, Michael. Das gros­se Album der Karl-May-Filme. Berlin : Schwarzkopf & Schwarzkopf, 2009. ISBN 978-3-89602-727-6.
• Filmový pře­hled č. 5 (roč­ník 1980)