Do posledního samuraje - Mix Hry na oliheň a Šóguna?

Zdroj: Netflix

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Kjóto, konec 19. sto­le­tí. V chrá­mu Tenrjúdži se za sou­mra­ku schá­zí 292 bojov­ní­ků. Na vítě­ze čeká 100 mili­ard jenů. Šudžiro Saga (Junichi Okada) má ale jedi­ný důvod, proč ris­ku­je život: zachrá­nit svou rodi­nu...

Na prv­ní pohled se může zdát, že se Netflix tak moc nechal opít úspě­chem své Hry na oli­heň a kon­ku­renč­ní­ho Šóguna, že se roz­ho­dl za kaž­dou cenu rea­li­zo­vat pro­jekt, kte­rý půso­bí jako jaký­si mix dvou těch­to seri­á­lo­vých hitů. A moc tak nesejde na tom, že se mělo na seri­á­lu začít pra­co­vat ješ­tě před odha­le­ním, jak moc vel­ké úspě­chy korej­ský hit a nová adap­ta­ce romá­nu Jamese Clavella budou. Přirovnávat ho k jaké­musi mixu dvou seri­á­lo­vých mega­hi­tů nicmé­ně půjde spí­še kvů­li jis­tým styč­ným plo­chám, než napří­klad for­mou. Šestidílný seri­ál zasa­ze­ný do 19. sto­le­tí nicmé­ně sle­du­je 292 bojov­ní­ků, kdy pře­žít může jenom jeden. A ten jeden posled­ní nako­nec může zís­kat 100 mili­ard jenů (děj se ode­hrá­vá v roce 1878, dnes by to tak děla­lo 394 bili­o­nů jenů = 52,8 bili­o­nu korun). Jak už to ovšem u podob­ných pro­jek­tů bývá, není to pou­ze o ústřed­ní hře. V pří­pa­dě Do posled­ní­ho samu­ra­je jde kon­krét­ně o hru zná­mou jako Kodoku, ve kte­ré sou­tě­ží nejen samu­ra­jo­vé, ale i lukostřel­ci či váleč­ní vete­rá­ni. Jakmile se poté hra roz­je­de, je jas­né, že má Do posled­ní­ho samu­ra­je nakro­če­no k tomu, aby se stal jed­ním z nej­vět­ších seri­á­lo­vých hitů roku.

Hlavní hrdi­na Šudžiro Saga v podá­ní Junichiho Okady má jis­té styč­né plo­chy s Seong Gi Huhem, pro­ta­go­nis­tou Hry na oli­heň. Oba jsou otco­vé v nepří­liš dob­ré finanč­ní situ­a­ci, oba navíc jako otco­vé snad­no navá­žou for­mu vzta­hu otec–dcera s poten­ci­ál­ním sla­bým člán­kem všech účast­ní­ků ústřed­ní hry. Šudžiro je nicmé­ně k tomu posta­vou, kte­rá trpí PTSD; do toho mu umí­rá dce­ra a hro­zí, že špat­ně dopad­nou i jeho syn a man­žel­ka. Kontext teh­dej­ší­ho Japonska (vlá­da 122. císa­ře jmé­nem Meidži) je pro seri­ál důle­ži­tý, pře­de­vším i pro­to, že Šudžiro bojo­val v Satsumské vzpou­ře, prá­vě účast v ní ho při­pra­vi­la o posta­ve­ní samu­ra­je, kte­rá by mož­ná za nor­mál­ních okol­nos­tí moh­la jeho rodi­ně pomoct. Šudžiro tak zare­a­gu­je na leták a vydá se do chrá­mu v Kjótu. Aniž by tušil, že se sta­ne sou­čás­tí hry, na jejímž kon­ci má v ide­ál­ním pří­pa­dě zemřít 291 lidí.

S Hrou na oli­heň navíc Do posled­ní­ho samu­ra­je spo­ju­je také fakt, že ústřed­ní hru sle­du­je něko­lik bohá­čů, kte­ří také sází na své favo­ri­ty. Stejně jako ve Hře na oli­heň to vypo­ví­dá o kru­tos­ti sys­té­mu, pou­ze ve for­mě his­to­ric­ké­ho kon­tex­tu. Okada v seri­á­lu nejen hra­je hlav­ní roli, ale sto­jí i za cho­re­o­gra­fií akč­ních scén, ta poté zvlá­dá nejed­nou brát dech. Seriál ovšem za pocho­du bude nej­spí­še u mno­hých výraz­ný pře­de­vším svou bru­ta­li­tou, pro­to­že ta se sku­teč­ně nedr­ží zkrát­ka. Souboje nikdy nepů­so­bí umě­le, mají nesku­teč­nou dyna­mi­ku a auten­tic­ký nádech. Nikdy nepů­so­bí cha­o­tic­ky, kaž­dá rána kovo­vý­mi zbra­ně­mi se počí­tá; pře­de­vším se ovšem v rám­ci bru­ta­li­ty oprav­du nedr­ží zkrát­ka. Pokud Chad Stahelski jed­nou sku­teč­ně rea­li­zu­je fil­mo­vou adap­ta­ci video­hry Ghost of Tsushima, ale­spoň čás­teč­nou inspi­ra­cí u toho­to seri­á­lu urči­tě nepro­hlou­bí.

Postavy jsou růz­no­ro­dé. Někdo je za nej­vět­ší hroz­bu, někdo za out­si­de­ra, někdo dodá­vá humor, někdo tou­ží hlav­ně po pomstě, někdo je tak zou­fa­lý, že pros­tě dělá zou­fa­lé věci. Boje mezi bojov­ní­ky občas nevy­hnu­tel­ně vedou k cha­o­su, pořád ovšem pře­hled­né­mu cha­o­su. Nejblíže začne mít Šudžiro k mla­dé dív­ce Futaby Katsuki v podá­ní Yumii Fujisaki, což má samo­zřej­mě jis­tou spo­ji­tost s jeho dce­rou. Na seri­á­lu je poté zají­ma­vá i jis­tá for­ma hry s divác­ký­mi oče­ká­vá­ní­mi. Dá se snad­no odvo­dit, že se něja­ké posta­vě věnu­je pro­stor z toho důvo­du, že nej­spí­še ješ­tě sehra­je něja­kou stě­žej­ní úlo­hu; nut­ně to ovšem nemu­sí být povin­nost. Zároveň tu sku­teč­ně nejde jen o dění ve hře Kodoku, ale i poli­tic­ké machi­na­ce, včet­ně úsi­lí, aby se z Japonska stal poli­cej­ní stát. Samurajové v tom ovšem pře­ci jenom sehrá­va­jí svou úlo­hu, pro­to­že jsou pořád vní­má­ni jako hroz­ba poten­ci­ál­ní moder­ni­za­ce Japonska.

Samotný Šudžiro není vykres­len jako hrdi­na bez báz­ně a hany, pře­de­vším i díky kon­flik­tu s Bukotsuem v podá­ní Hideakiho Itôa. I když se poté utvá­ře­jí jis­té ali­an­ce a Šudžiro je zdán­li­vě obklo­pen lid­mi, kte­rým může věřit, pořád jde o sou­těž, ze kte­ré může jako vítěz vze­jít pou­ze jeden člo­věk; pořád je navíc ve hře 100 mili­ard jenů. Postavy se ovšem nějak roz­ví­je­jí, i když vět­ši­nu nej­spí­še zaujmou pře­de­vším ambi­ci­óz­ní akč­ní scé­ny s vel­mi pove­de­nou rea­li­za­cí; v pří­pa­dě Do posled­ní­ho samu­ra­je roz­hod­ně nepla­tí, že by se někdy vylo­že­ně mis­tr­ně rea­li­zo­va­né akč­ní sek­ven­ce sna­ži­ly zakrýt pří­liš banál­ní záplet­ku. Akční pasá­že jde navíc oce­nit díky fak­tu, že vět­ši­na z nich vyvo­lá­vá dojem prak­tic­ké rea­li­za­ce; nejed­ná se o seri­ál pře­pl­ně­ný nesoud­ný­mi digi­tál­ní­mi efek­ty. Seriál sice nikdy nepů­so­bí tak vel­ko­le­pě jako tře­ba Šógun, záro­veň se mu ovšem nedá nadá­vat do seri­á­lu, na kte­rém se oči­vid­ně bru­tál­ně šet­ři­lo. Jsou na něm patr­né výraz­né pro­dukč­ní hod­no­ty; v tom­to ohle­du je to nicmé­ně pořád spí­še A- než­li A+.

Vycházení z man­gy seri­ál občas neza­pře, pře­de­vším někdy až absurd­ní­mi prv­ky. Rozhodně na něm ovšem není roz­po­zna­tel­ná tako­vá spe­ci­fic­ká sty­li­za­ce jako u hra­né adap­ta­ce One Piece. Je to poté seri­ál, u kte­ré­ho jsou snad­no roz­po­zna­tel­né ambi­ce: neje­nom fas­ci­nu­jí­cí cho­re­o­gra­fií akč­ních scén a kom­po­zi­cí kamer, ale pře­de­vším i nara­ti­vem. Je jen v tom­to ohle­du nej­spí­še nevy­hnu­tel­né, že vše, co se zrov­na neto­čí kolem sou­bo­je 292 účast­ní­ků ústřed­ní sou­tě­že na život na smrt, bude vět­ši­nu divá­ků zají­mat tro­chu méně. Šestidílný seri­ál doká­že tak tro­chu dopl­nit kon­text o teh­dej­ším Japonsku; je ovšem zna­tel­né, že i když tu poli­ti­ka sehrá­vá svou stě­žej­ní roli, důle­ži­těj­ší prav­dě­po­dob­ně bude až v pří­pad­né 2. sérii. Chvílemi tak seri­ál mož­ná zby­teč­ně ztrá­cí čas věc­mi, kte­ré se aktu­ál­ně nemu­sí jevit extra důle­ži­tě. Většina epi­zod se napří­klad sklá­dá pou­ze z jed­né vět­ší bitvy; i když jsou poté akč­ní scé­ny půso­bi­vé, chví­le­mi pře­ci jen začí­na­jí půso­bit tro­chu repe­ti­tiv­ně, i pro­to je nut­né čekat do finá­le, kte­ré nepře­kva­pi­vě nabíd­ne akč­ní vrchol seri­á­lu. Repetitivní zába­va může být pořád zába­va; kre­a­ti­vi­ta ovšem v kon­tex­tu seri­á­lu jako cel­ku není nafu­ko­va­cí. Svým způ­so­bem ovšem fun­gu­jí na podob­ném prin­ci­pu jako zmi­ňo­va­ná hra Ghost of Tsushima – mecha­ni­ky sou­bo­jů se sice čas­to opa­ku­jí, není ovšem potře­ba měnit recept, když ve sta­ré podo­bě při­ná­ší zra­lé ovo­ce. Přesto je občas těž­ké se zba­vit poci­tu, že k jis­tým akč­ním scé­nám nešlo při­stou­pit lehce zajímavěji/v kon­tex­tu seri­á­lu svě­že­ji.

Postav je dle oče­ká­vá­ní pří­liš, a pro­to ani moc nedá­vá smy­sl od vět­ši­ny z nich oče­ká­vat něja­ký vývoj. Ty nej­dů­le­ži­těj­ší plní svůj účel; někte­ré posta­vy, kte­ré by měl divák nej­spí­še vní­mat jako ale­spoň tro­chu důle­ži­té, ovšem spí­še půso­bí jako vylo­že­né páté kolo u vozu. I přes jis­té nedo­stat­ky ale seri­ál nikdy nepů­so­bí jako nezvlád­nu­tý cha­os. Hlavní dějo­vá lin­ka doká­že být správ­ně napí­na­vá a záživ­ná, akč­ní scé­ny jsou dyna­mic­ké a výteč­ně rea­li­zo­va­né, všech­ny men­ší či vět­ší nedu­hy poté nedo­ká­žou zásad­ně­ji nabou­rat cel­ko­vý dojem. I přes roz­sáh­lý počet postav si zacho­vá­vá pře­hled­nost, a navíc má kaž­dá scé­na svůj význam, ať už jde o drob­né inter­ak­ce, poli­tic­ké machi­na­ce nebo dra­ma­tic­ké stře­ty. Je prav­dě­po­dob­né, že se Do posled­ní­ho samu­ra­je sta­ne na Netflixu vel­kým hitem, a již brzy dojde k potvr­ze­ní 2. série. Potenciál je roz­ta­žen do širo­ka; i kdy­by se 2. série sna­ži­la jen dodr­žet kva­li­ty 1. série bez zásad­ních poku­sů o zlep­še­ní, výsle­dek to i ten­to­krát bude mini­mál­ně solid­ní. Těžko vlast­ně říci, zda by 2. série potře­bo­va­la vět­ší roz­po­čet či ješ­tě kre­a­tiv­něj­ší akci; mini­mál­ně v této podo­bě je ovšem Do posled­ní­ho samu­ra­je seri­ál, nad jehož úspě­chem nebu­de nut­né krou­tit hla­vou. Jeho úspěch bude nao­pak do vel­ké míry zaslou­že­ný.

Do posled­ní­ho samu­ra­je je seri­ál, kte­rý doká­že zaujmout kom­bi­na­cí his­to­ric­ké­ho kon­tex­tu, napí­na­vé ústřed­ní sou­tě­že a pro­pra­co­va­ných akč­ních scén. Přestože se počet postav může zdát zahl­cu­jí­cí a někte­ré dějo­vé lin­ky méně význam­né, ústřed­ní záplet­ka je nos­ná a funkč­ní od počát­ku do kon­ce. Seriál navíc efek­tiv­ně pro­po­ju­je osob­ní dra­ma­tic­ké stře­ty s poli­tic­ký­mi machi­na­ce­mi teh­dej­ší­ho Japonska, a jeho bru­ta­li­ta či cho­re­o­gra­fie akč­ních scén půso­bí auten­tic­ky a dyna­mic­ky. Potenciál seri­á­lu pro pří­pad­né dal­ší série je roz­ta­žen do širo­ka; v této podo­bě půjde o hit, kte­rý půjde snad­no vní­mat jako úspěch zaslou­že­ný...

Verdikt: 80%