Júsuke Kafuku (Hidetoshi Nishijima) je slavný herec a režisér, který se vyžívá v řízení svého červeného Saabu 900. Během angažmá na festivalu v Hirošimě musí tuto radost nedobrovolně přenechat mladé málomluvné řidičce Misaki (Tōko Miura). Oba během jízd na zkoušky nečekaně zjistí, že je spojuje nejen záliba v řízení. Společně naleznou způsob, jak se vyrovnat se svými traumaty a pocity viny, a jít dál......
Nominace v kategorii ´´ nejlepší zahraniční film ´´ by měli víceméně chodit těm filmům, u kterých nesejde na zemi vzniku, ale jejich téma přesáhne jejich samotnou zem a snadno rezonují i u zahraničních diváků. Čestným příkladem budiž Parazit, který navíc vstoupil do historie, kdy nejen získal Oscara za nejlepší zahraniční film, ale jako první nehollywoodský film v historii si též došel pro Oscara v hlavní kategorii za nejlepší film. To se stalo v roce 2020, nyní v roce 2022 je černým koněm snímek Drive My Car japonského režiséra Rjúsuke Hamagučiho. Tříhodinové japonské drama natočené na motivy povídky Haruki Murakamiho vzniklo dle samotného Hamagučiho ze tří důvodů. Fascinující ústřední postavy, téma herectví spojené s náročností této profese a především lákavá možnost rozšíření povídky. Stěžejní je poté fakt, že je Drive My Car dost možná jedním z nejsilnějších spirituálních filmů v uplynulé době.
Drive My Car není film pro každého, především pro lidi, které odrazuje délka třihodinového filmu, kde se ´´ nic neděje ´´ a navíc v japonštině! Jenže bych osobně Drive My Car doporučil přesně těm lidem, kteří v pravidelných intervalech přemýšlí o důvodu své existence a v pravidelných intervalech je napadá, že by se bez nich svět v pohodě obešel. Přesně těm lidem, kteří jen tak proplouvají životem a dost možná ani už neuvažují nad tím, že by mohlo být lépe. Přesně těm lidem, který jen nějaký vnitřní pud sebezáchovy říká, že sebevražda není cesta. Přesně pro tyhle lidi Drive My Car může být. Ne přesně tím, že by jim měl nějak zvýšit sebevědomí a vrátit jim naprostou radost do života, spíše než o boji proti duševní krizi je totiž Drive My Car filmem o snaze žít s nějakou duševní krizí.
Ústřední konfrontace dvou hlavních hrdinů, kdy každý z nich má své trauma, každý z nich se s ním snaží žít nějak po svém a každému se to (ne)daří jeho způsobem. Ztráta milované osoby, trauma z dětství, neschopnost kroku dopředu a emocionální nevyrovnanost. Z 50-stránkové povídky Hamaguči se spoluscenáristou Takamosou Oé vznikl tříhodinový film, který se skládá z dialogů, nějakých těch malebných záběrů a zkoumání toho, co má v příběhu jaký význam. Ať už předvádění divadelní hry Strýček Váňa, neobvykle načrtnuté vztahy či epilog, který si divák nejspíš úmyslně může přeložit po svém. Hamaguči ovšem v průběhu dokáže dostát své pověsti schopného vypravěče, kdy je možná někdy to tempo pomalé až příliš. V průběhu se navíc ten film odlišuje v tom, že se někdy může zdát až příliš chladný, aby se následně ukázalo, že dost možná není chladný vůbec. Drive My Car je tak v tomto ohledu takový nevypočitatelný gejzír emocí, kdy si tříhodinovou délku dokáže obhájit i nečekaným vývojem událostí a především ukázkou toho, že ty tři hodiny ve finále celé skutečně mají své opodstatnění.
Drive My Car se vlastně v průběhu může jevit i jako dílo, na které je nutno aplikovat nějakou tu filozofii. A tou si tak nějak vytvořit svůj osobní pohled na to, jak se ústřední postavy chovají, jak moc realistické/lidské to je, jak by v jejich případě jednal on a zda to celé je velmi nepřirozené či vlastně nikoliv. A především, jak moc mají některé věci význam. Když od počátku máte pocit, že je s ústředním hrdinou něco špatně, on v průběhu vaší dedukci utvrzuje a v průběhu se jeví jako větší hromádka neštěstí, díky dobrému a uvěřitelnému vyprávění vás to chladné nenechá. Hamagučiho na první pohled chladný přístup se v průběhu vlastně jeví jako prvoplánová hra s emocemi, kterou je v průběhu vlastně čím dál tím snazší prokouknout. I přes to, že mi osobně Drive My Car sedlo v nějakém osobním rozpoložení, nikdy jsem se nezbavil dojmu, že jde vlastně o působivou charakterní studii, která by technicky mohla někomu promluvit do duše, přesto mi to ovšem nestačilo k tomu, abych se zamyslel nad tím, že by měl letos podruhé Oscara získat film mimo Hollywood. Kdyby se ovšem stal zázrak a Japonsko se tentokrát vydalo ve stopách Jižní Koreje, reálně prskat by si nejspíš nedovolil nikdo.
Drive My Car je dílo hodné objevu, zároveň dílo, které někomu může skutečně promluvit do duše. Spíše než podržet a povzbudit ovšem Drive My Car spíše ukáže, že člověk na tom není na světě sám. Drive My Car se dá různě rozebírat, dají se v něm hledat různé významy a někomu nejspíš do duše promluví až příliš. Pověst ovšem tenhle film rozhodně předchází z dobrých důvodů......
Photo © Diaphana Distribution
