Duše našich mazlíčků, aneb jak nás vidí zvířata?

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Je to tak, autor sáhl kaž­dé­mu milov­ní­ko­vi zví­řat sku­teč­ně do svě­do­mí. Máme se od zví­řat sku­teč­ně co učit. Mají co  nabíd­nout. Duši...  Učit se může­me jejich trpě­li­vos­ti, kli­du a moud­ros­ti. A i když toho mno­ho hla­so­vě neřek­nou, mno­hem víc nám dáva­jí – tele­pa­tic­ky. Instinktivně. Stejně jako jejich vzá­jem­ná komu­ni­ka­ce je tichá a jed­no­znač­ná, tak i to, jak by mož­ná chtě­li mlu­vit s námi, je nalé­ha­vé a tiché. Ne kaž­dý tomu rozu­mí.

„Mnozí z nás ke zví­řa­tům mlu­ví moc rádi. Mnohem méně už jim však naslou­chá­me. Duchem s nimi nejsme. Neumíme zasta­vit vlast­ní vnitř­ní mono­log a nala­dit se na pří­jem toho, co nám chtě­jí říct ona.

Nepotřebujeme žád­nou zvlášt­ní před­sta­vi­vost, abychom se vcí­ti­li do kůže bytos­ti, kte­rá by se s někým chtě­la podě­lit o dojmy, mož­ná i něco důle­ži­té­ho sdě­lit, ale nemů­že, pro­to­že ten dru­hý pořád něco mele…“

Hlavní téma­ta kni­hy: Komunikace a smrt

Hlavní téma­ta, kte­rá mne v kni­ze oslo­vi­la, je prá­vě komu­ni­ka­ce se zví­řa­ty, roz­díl­nost našich vní­má­ní a spous­ta růz­ných nedo­ro­zu­mě­ní, hle­dá­ní spo­leč­né­ho naci­ťo­vá­ní, a pak to ože­ha­vé téma odcho­du našich miláč­ků na věč­nost. Autor se vel­mi zvlášt­ně sta­ví k euta­na­zii a vezmu-li v potaz, že to je obrá­zek ame­ric­ké spo­leč­nos­ti, mož­ná ano – mož­ná tam je sku­teč­ně nadu­ží­vá­na, a pro­to jsem mar­ně hle­da­la pohnut­ky k oprav­du před­čas­ným chtě­ným úmr­tím. Autor upo­zor­ňu­je na to, že někdy tako­vým před­čas­ným roz­hod­nu­tím bere­me zví­ře­ti důle­ži­tou život­ní lek­ci. Nemusíte s tím­to budd­his­tic­kým pohle­dem sou­hla­sit, ale jako jiný úhel pohle­du je roz­hod­ně zají­ma­vý. A k zamyš­le­ní.

A může­te se zví­řa­ty komu­ni­ko­vat

Kniha mne také inspi­ro­va­la k vlast­ní­mu zkou­má­ní a zamě­ře­ní pozor­nos­ti na zví­řa­ta, se kte­rý­mi sdí­lím domov. Autor tu také při­po­mí­ná také výzkum, kte­rý nečtu popr­vé a kte­rý mi nedá spát a snad mne jed­no­ho dne donu­tí kou­pit si domů skry­tou kame­ru. Zvířata přes­ně vědí, kdy se vrá­tí­me domů a s před­sti­hem čeka­jí. Jeden čas jsem si dáva­la pozor na reak­ce na chy­bě­jí­cí čle­ny domác­nos­ti, kte­ří se chys­ta­jí při­jít domů, oblí­be­né čle­ny domác­nos­ti dané koč­ky, ale nevy­po­zo­ro­va­la jsem víc než maxi­mál­ně líné pro­ta­že­ní se posta­ve­ní se ke dve­řím pár vte­řin před pří­cho­dem, načež kočka díky nasto­le­né­mu výra­zu (natě­še­né­mu, nebo nao­pak ve sty­lu „to je dost že jdeš“) vypa­da­la, jako by na mís­tě už trá­vi­la hodi­ny. Ovšem je mi jas­né, že to, co se děje ve zce­la prázd­né domác­nos­ti, bude troš­ku jiné. A to vám tře­ba bude vrtat hla­vou.

Síla intu­i­ce

A o tom se zmi­ňu­je nejen David Michie. Kočky prý vycí­tí cosi jako úder ener­gie ve chví­li, kdy se MY roz­hod­ne­me jít domů. Psy a jiná zví­řa­ta nevy­jí­ma­je. Vzpomínám si i na kni­hu Lindy Kohanov o koních, kte­rá tvr­di­la, že podob­né vlny ener­gie roz­hod­nu­tí z jiné­ho tvo­ra na dál­ku jsou schop­ny vní­mat i koně a veš­ke­rá zví­řa­ta. Takto totiž fun­gu­je stá­do­vý nebo hej­no­vý instinkt. Není to to, že zví­řa­ta vidí utí­kat sou­se­da, tak utí­ka­jí také, ale cítí obec­nou vlnu roz­hod­nu­tí se pohnout jis­tým smě­rem. Všichni v jed­nu chví­li.

A TAK… Vezměte jejich tlap­ky do dla­ní…

A stej­ně jako je na kníž­ce, vez­mě­te jejich tlap­ky někdy do dla­ní a zadí­vej­te se jim do očí. Co tam uvi­dí­te? Co tam sku­teč­ně uvi­dí­te? Tohle zví­ře si vás mož­ná vybra­lo, ale dost mož­ná jste si ho vybra­li vy a ono se jen doko­na­le sži­lo se svým doži­vot­ním údě­lem, trá­vit život prá­vě s vámi. Není to ta nej­lep­ší výcho­zí pozi­ce vděč­nos­ti pro začá­tek lep­ší a důvěr­něj­ší komu­ni­ka­ce se svým zví­řát­kem?

Nebo jen uvě­do­mě­ní si, kdo to sku­teč­ně ved­le vás žije? Že to není JEN kočka, JEN pes, JEN kře­ček?

O auto­ro­vi: David Michie již řadu let sezna­mu­je čte­ná­ře uspě­cha­né­ho západ­ní­ho svě­ta s budd­his­mem, a to for­mou ese­jis­tic­kou a belet­ris­tic­kou. Jeho série Dalajlamova kočka skli­di­la celo­svě­to­vý úspěch a i v České repub­li­ce ihned vešla mezi best­selle­ry, dal­ší kni­hy jsou nemé­ně zají­ma­vé: Pes Jejího Veličenstva, Pospěš si a medi­tuj, Buddhismus pro zane­prázd­ně­né a Proč je bdě­lá pozor­nost lep­ší než čoko­lá­da, ve kte­rých se věnu­je pří­no­sům medi­ta­ce, bdě­lé pozor­nost a budd­his­tic­ké filo­zo­fie v kaž­do­den­ním živo­tě. Narodil se v Zimbabwe, stu­do­val v Jižní Africe, žil v Londýně a nyní byd­lí s rodi­nou v aus­tral­ském Perthu.

Vydalo nakla­da­tel­ství Synergie Publishing SE, 2018, www.synergiepublishing.com